Poprvé jste na Žďársko zavítala ve svých třinácti letech, tehdy jste zpívala v Novém Městě na Moravě. Od té doby jste ušla velký kus cesty. Jak moc se za těch deset let Ewa Farna změnila?

Dospěla jsem. Každý člověk se mění, zraje. Já jsem to měla jiné v tom, že jsem vyrůstala ve světě dospělých. Jsem ráda, že jsem už v dětském věku získala praxi v něčem, co mě dnes baví a živí, tím se může pochlubit málokdo v mém věku. Na druhou stranu jsem byla v dětství o něco ochuzena a občas si to teď vynahrazuji. Bylo to krásných deset let.

Nemůžu se nezeptat také na váš rozchod s manažerem Leškemm Wronkou. Chystáte nějakou změnu v kariéře?

Zásadní změnu ne. Když jsem odchod od mého dosavadního manažera oznámila, lidé čekali, že se mi změní život, že přestanu být v poutech a budu si dělat hudbu, jakou chci. To je ale mylná představa. Vždycky jsem dělala to, co jsem měla ráda. Prostě s Leškem teď půjdeme každý svou cestou. Pro mě to znamená vystoupení z komfortní zóny, budu se muset postavit na vlastní nohy, začít sama organizovat, poznávat práci i z druhé strany. Ale myslím si, že mi to neublíží, naopak.

Zpíváte nejvíce v České republice a v Polsku. Je nějaký rozdíl mezi českým a polským publikem?

Obrovský. I když jsme Slované, mentalita obou národů se liší. V Česku se lidem nechce jet na koncert patnáct kilometrů daleko. Raději si počkají, až za nimi zpěvák nebo kapela dojede. Poláci zase klidně jedou na koncert i šest set kilometrů. Jsou to fanoušci, kteří by za mnou jeli přes půl světa. Na druhou stranu si osobnosti více glorifikují, v Čechách je to více rodinné. Lidé mi tady tykají, v Polsku by mi nikdy netykali. Jsou to dva úplně jiné světy. A jsem strašně ráda, že ty světy můžu mít oba.

Co nového připravujete?

Přede mnou je narozeninový koncert v pražském Karlíně, slavím deset let na scéně. Už dlouho ho připravuji a 11. listopadu to vypukne. A až to skončí, tak poletím za svou mámou, obejmu ji, dáme si panáka a teprve poté budu přemýšlet, co bude dál.