Vydávat, učit se a napodobovat zvuky a hlasy dokáží primáti, zpěvní ptáci, netopýři nebo kytovci. Do jaké míry je ale tato schopnost vrozená a jak moc je naučená? U lidí to víme. Malý človíček se nenaučí mluvit jazykem svého okolí, pokud na něj nikdo nemluví. Ale jinak je toho kdykoliv schopen, s využitím znalostí ostatních, knih nebo internetu. Každý zdravý Homo sapiens se rodí se schopností vydávat zvuky a se schopností mluvit, kterou může a také potřebuje s vývojem svého mozku dále rozvíjet a vybrušovat.

A hodně podobné je to i u ptáků. Rodí se s vrozenými predispozicemi, v tomto případě ke zpěvu, ale strukturu specifických trylků, které jsou pro každý druh jiné, se naučí až po vylíhnutí z vajíčka odposlechem jejich příbuzných. Ovšem proces tohoto učení začíná, opět stejně jako u lidí, mnohem dříve, již v embryonální fázi.

Vejce totiž není nedobytnou pevností. Přes skořápku dochází k výměně plynů, částečně do něj proniká světlo i také zvuky. Co z toho ale je embryo schopné pochytit?

Vědci z australské univerzity Flinders nyní potvrdili, že už ptačí embrya se učí vydávat hlas a reagují na zvuk. Přišli na to neinvazivním měřením změn srdeční frekvence embrya. Schopnost prenatálního sluchového učení byla testována na embryích tří druhů zpěvných ptáků modropláštíka nádherného, modropláštíka západoaustralského a pěnkavy malé a dvou nepěvců tučňáka nejmenšího a křepelky japonské. Ptáci jsou totiž mimo jiné také děleni na ty, které se učí napodobovat zvuky od svého učitele – což jsou právě pěvci, a ty, které vydávají zvuky bez takového vzoru, neučí se je, vydávají je spontánně.

Australská studie také prověřila, zda si ptačí embrya mohou zvyknout na zpěv jiného ptáka. Ukázalo se, že je to běžné u všech druhů, tedy těch, kteří se učí zpěvu od rodičů i těch, které se nic neučí. Navíc to vypadá, že tento jev může být mnohem rozšířenější, než se dříve myslelo.

Svá zjištění vědci z adelaidské univerzity publikovali v časopise Philosophical Transactions of the Royal Society B.

Klíčová schopnost pro interakci 

Vědci nejprve vystavili embrya zatím jen čtyř druhů zvukům jejich vlastního i jiných ptačích druhů po dobu 60 vteřin a měřili během tohoto intervalu tlukot srdce. V druhé části experimentu vědci znovu vystavili zárodky zvukům, ale jen jejich druhu po dobu 180 vteřin. Této části se už zúčastnilo všech pět druhů.

Přesně podle předpokladů embrya ptáků, která se neučí vokalizaci, chcete-li zpěvu, reagovala v obou experimentech slaběji, a mláďata ve vejcích, která se zpěvu učí, reagovala silněji.

Zjednodušeně řečeno: Dávala přednost svým, ale poslouchala i ty ostatní. U těch druhých navíc k reakci docházelo poměrně dlouho před vylíhnutím a startem výuky složitých trylků a nápěvů, které se kompletně naučí měsíce nebo dokonce až roky po narození. Klíčové pro vědce ovšem bylo, že všechna embrya reagovala na to, co slyšela. 

„Rozpoznání a vytvoření správné písně nebo zvuku je samozřejmě klíčové pro interakci s členy vašeho hejna, skupiny, druhu. Takové vokalizace vyvolávají silnější nervovou a behaviorální reakci než zvuky nespecifické pro daný druh. Na základě takových zjištění se dříve často předpokládalo, že reakce na zvuky vydávané vlastním druhem jsou výsledkem vrozených predispozic, alespoň částečně geneticky podmíněných. To však není celá pravda,“ doplnila k tomu spoluautorka studie Sonia Kleindorferová.

„Naše výsledky naznačují, že schopnost vnímat, reagovat a učit se vytvářet zvuky ve vajíčku může být rozšířenější, než se dříve předpokládalo,“ dodala.