Zákopové boje 1. světové války přinesly ve 20. letech rozmach vojenské motorizace a mechanizace. Armády začaly být hromadně vybavovány nákladními vozidly a obrněnci včetně prvních poválečných typů tanků. A jakkoli motorizaci armád omezovaly politické a ekonomické potíže 20. a 30. let, první fáze války prokázala, že nový vysoce mobilní způsob boje, ovlivněný teorií blitzkriegu nebo sovětských hloubkových operací, je na operačním a strategickém stupni dobrým způsobem, jak docílit rozhodujících vítězství.

Polské jízdní jednotky byly vrženy do bojů hned od prvních hodin války.
Legenda tvrdí, že polská kavalerie útočila šavlemi na tanky. Vše ale bylo jinak

V dnešní době je 2. světová válka nejširší veřejnosti známá zejména z černobílých záběrů, které povětšinou natočili armádní kameramani. Armádní kamera má však vždy svůj účel, filmové a zpravodajské štáby armády nezřizovaly kvůli dokumentárnímu zachycení reality, ale kvůli propagandě. Řada záběrů se totiž používala v obrazovém zpravodajství, tzv. filmových týdenících, které v kinech předcházely promítání filmů a ze kterých se diváci měli dozvědět zejména o úspěších vlastních vojsk (ať již v kterékoli bojující zemi). Je tak například zajímavé sledovat, jak se útoky německých vojáků na východní frontě, zachycené německými armádními fotografy či filmaři, zpravidla odehrávají zleva doprava, nezávisle na tom, kde a jakým směrem boje skutečně probíhaly.

„Šlo o podprahové sdělení divákovi, který byl od školních let navyklý na mapu Evropy, na které je Německo vlevo a Sovětský svaz vpravo. Pokud tedy na záběrech útočí vojáci zleva doprava, na první pohled to vypadá, jako útok do sovětského vnitrozemí. Takový záběr pak působí optimističtěji,“ uvedl ve svých vzpomínkách německý vojenský teoretik Heinz Guderian.

Legendární sovětský tank T-34 byl zaveden do výzbroje krátce před začátkem Velké vlastenecké války a pro Němce, kteří jej neznali, byl nepříjemným překvapením. Byl to stroj, který po všech stránkách překonával všechnu německou tankovou techniku
Největší tanková bitva nebyla ta u Prochorovky. K horšímu střetu došlo dříve

Úplně stejným způsobem pracovala armádní filmová propaganda s kvalitou výzbroje. Na záběrech se často objevovaly velké lodě, rychlá letadla nebo nezničitelné tanky. Zejména v období na konci 30. let a v prvních fázích války bylo například pro německou ozbrojenou moc podstatné, aby Němci doma i nepřátelé v zahraničí uvěřili, že je německá armáda více než jiné motorizována a mechanizována. Že již nespoléhá na zastaralé způsoby přepravy a boje za pomoci koní, ale je schopná modernějších způsobů transportu vojáků a vojenského materiálu. I proto se na drtivé většině záběrů z války němečtí vojáci objevují s tanky, letouny, polopásovými obrněnými transportéry či na motorkách.

Jen relativně málo se však na záběrech objevují s koňmi. To dnes většinovému divákovi nutí dojem, že armády 2. světové války byly skutečně motorizovány a mechanizovány srovnatelně s těmi dnešními. Jde však o chybné vidění tehdejší reality, zprostředkované filmy, které tak byly záměrně natočeny.

Během 1. světové války zahynulo podle různých odhadů až osm milionů koní. A jakkoli je pravda, že některé armády (např. americká) později využívání koní výrazně omezily, zhruba stejný počet jich byl nasazen i v průběhu 2. světové války. Například Francie nasadila kolem šesti set tisíc koní, Rumunsko a Japonsko kolem stovky tisíc, Polsko ještě o polovinu víc. Američané do roku 1942, kdy bylo oficiálně zrušeno Velitelství jízdních jednotek, měli k dispozici kolem padesáti tisíc koní.

Letoun Su-57 má mohutný trup, který skrývá jak vnitřní pumovnice, tak také prostor pro motory. Díky efektivní mechanizaci křídla však přesto dokáže velmi obratně manévrovat, což opakovaně dokazuje na ruských leteckých dnech MAKS.
Suchoj Su-57: Rudá hvězda nové generace byla odpovědí na americké stíhačky

Německé ozbrojené síly nasadily v průběhu války bezmála tři miliony koní, převážně pro logistické účely (převoz zbraní, munice, tahání děl, transport zásob, apod.) a při vypuknutí války měly třikrát více koní, než motorových vozidel. Janusz Piekalkiewicz přitom ve své knize o koních za 2. světové války uvedl: „Ještě v únoru 1945 německá armáda a jednotky SS disponovaly šesti jízdními divizemi.“

Nejvíce koní (přes tři a půl milionu) nasadil do služby Sovětský svaz, jehož armáda v červnu 1941 disponovala třinácti jízdními divizemi organizovanými ve čtyřech jízdních sborech. Po těžkých ztrátách, které tento typ jednotek utrpěl díky slabému velení a všeobecnému chaosu na sovětské straně fronty, byly jízdní jednotky v roce 1942 reorganizovány a v proběhu války se jejich funkce ustálila jako mobilní lehká pěchota, přidělená po jednom sboru ke každé tankové armádě.

Přibližně dva miliony koní během 2. světové války zahynuly. Přesto se málokterý objevil na záběrech, které dnes formují představu o podobě 2. světové války.

Zdroje:
The cavalry of World War II - Janusz Piekalkiewicz, 1979
Military innovation in the interwar period – Murray, Millet, 1998
The Society of the Military Horse