Zvládl jste si během prázdnin udělat volno?
S Janou (manželka, herečka Jana Boušková pozn. red.), synem, snachou a vnoučaty jsme byli u moře, na Mallorce. Což je změna. V naprosté většině případů jsme pokaždé jezdili na plachetnici. Letos došlo na změnu, zůstali jsme na břehu. Ale půjčil jsem si motorový člun. Jezdil jsem alespoň podél pobřeží. Moře ke svému životu potřebuji.
Václav Vydra s manželkou Janou Bouškovou byli hosty pořadu Honzy Dědka:
Do konce prázdnin ještě nějaký odpočinek stihnete?
Čeká mě týdenní putování s koňmi. Už tomu totiž nemůžeme říkat vandr, protože nespíme po lesích, ani ve spacácích. S kamarády jezdíme od hotýlku k hotýlku. Dospěl jsem do věku, kdy upřednostňuji pohodlné zázemí. Na noc potřebuji postel.
Kolik let jste s manželkou spolu? Víte to, nebo musíte spočítat?
Nedávno mi to někdo připomněl, takže bez přemýšlení odpovídám. Jsme spolu čtyřicet let a od svatby uplynulo v červnu sedmnáct let.
Jak moc se o vztah staráte? Překvapíte tu a tam svou manželku?
Občas zajdeme do kina, nebo na večeři. Po těch čtyřiceti letech už toho není moc, čím bychom se mohli překvapit. Nevím, co nového vymyslet, abych zaujal. Dřív jsem svou ženu překvapoval rád. Otázka zní, zda se vždy jednalo o překvapení příjemné. (smích)Vzpomínám na časy, kdy jsme spolu jezdívali na dlouhé prázdniny do Španělska. To bylo celé hodně překvapivé. Sedli jsme do auta a jeli. Domluvené nebylo nic, ani ubytování. Hledali jsme ho na místě. Na to vzpomínám rád.
S hereckou kolegyní Janou Paulovou hrají v divadelní hře Nikdy není pozdě:
Během prázdnin hrajete s Janou Paulovou na letní scéně pod žižkovskou věží inscenaci Nikdy není pozdě. Setkal jste s narážkami na věk?
Jako že mi kouká parte z kapsy? Nebo něco ve stylu: Vrať se do hrobu? Tak to vůbec!
Po Praze jezdíte na koloběžce. Mladí vám nikdy nevynadali, že zdržujete provoz?
Nikdy! Většinou jedu rychleji než oni. Ta dnešní mládež totiž jezdí hrozně pomalu. (smích)
Vzpomenete si, kdo vám jako mladému připadal starý a teď se tomu smějete?
Když je člověku dvacet, připadají mu jako starci čtyřicátníci, někdy možná i třicátníci. Třeba na konzervatoři se mi Viktor Preiss, který je starší jen o slabších deset let, zdál už jako moc dospělý herec. (smích) Takové rozdíly se během pár let setřou. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že život nekončí ani v těch čtyřiceti. Končí smrtí. Do té doby je to vlastně stále stejné. Řekl bych, že je to jako u koní. Ty jsou do dvou let rozvernými hříbaty. Pak se z nich stanou koně a těmi samými koňmi jsou až do smrti.
Nahrává se anketa ...
Překvapí vás občas, kolik let vám je?
Číslo, které se mě momentálně týká, si pamatuju. Ale je to jen číslo. Počet roků není až tak podstatný. Někdo je opotřebovaný a vyřízený stařec už v padesáti. Jiný bude v osmdesáti jura, který bude jezdit na kole a lyžovat.
Takže je ve vás pořád mladý kluk?
Určitě. Shoduje se na tom mé okolí. I když vlastně nevím, co to přesně znamená. Jak jsem řekl, kluk může být starý a pitomý už v osmnácti. Nebo si může umět hrát a dělat, co mu tělo dovolí, ještě v osmdesáti. Přiznávám, že někdy se už tělo vzpouzí.
Kdy člověk začne stárnout?
Když nemá povinnosti, tah na branku, přestane si hrát. To člověka drží. Jestliže máte životní cíl, drží vás v kondici, protože víte, že něco musíte. Když už nic nemusíte, začnete rychle chátrat. Pak už ani nemusíte žít.
Váš životní cíl je jaký?
To, co dělám. Dál hrát divadlo, starat se koně. Obojí mě baví. Dokud mám svými rolemi co sdělit, dokud mám koně a pocit, že o tom mám co říct, chci se tomu věnovat. Na statku máme kopytní kliniku. Naučili jsme se ošetřovat koně celostním způsobem, strouhat kopyta naboso tak, aby byla zdravá. Léčíme koně, kteří v životě neměli štěstí. Měli tu smůlu, že péče o ně nebyla shodná s jejich potřebami a zdravím. Tahle činnost a pomoc je pro mě hodně podstatná, ať si o tom myslí kdo chce, co chce. Nakonec je důležité jestli nějakému koni, který už tu šanci téměř neměl, dáme možnost žít.
Jak byste popsal lásku?
Láska má spoustu podob, tváří. Já jdu se svou láskou celým svým životem.
