Vypadáte trochu ustaraně, Rosťo. Nějaké problémy v divadle?
To ani ne, spíš jsem se ještě nedostal z jet lagu, jak jsme se před pár dny vrátili z Ameriky a Kanady. Skočil jsem rovnou do práce a ještě jsem unavený a zpomalený, všechno mi trvá…
Vaše divadlo je hodně kosmopolitní. Za mořem jste byl pracovně, nebo na dovolené?
S divadlem. Hráli jsme v Montrealu a New Yorku. Nacestujeme se fakt dost. Od června jsme už hráli v Dánsku, Itálii, Kanadě, Americe, pojedeme taky do Maďarska, Rumunska a do Polska.
Když jste před patnácti lety s La Putykou začínali, s takovým rozletem jste asi nepočítal, že?
To tedy ne. Divadlo vzniklo z čistého entuziasmu něco objevit a postavit na energii, kterou do něj lidi vnesou. Ale nenapadlo mě, že nás bude sto dvacet, budeme jezdit po světě a dělat s lidmi, se kterými děláme.
Cirk la putyka. Podívejte se na teaser:
Někde jste říkal, že vás nový cirkus kdysi okouzlil. Z okouzlení se pak zrodila vášeň, která se vám stala prací a živobytím.
Je to tak, i když jde o věc, kterou nelze dělat jen rutinně. Jasně, velkou částí naší práce je trénink, umění udělat některé prvky přesně a umět je opakovat. Ale je v ní taky velká živelnost a spontánnost. Nerad užívám slova „cirkus“, protože lidi mají o cirkusu zažité představy a v souvislosti s nimi určité předsudky. My se opíráme o prazáklad cirkusového umění, které nás neustále vrací ke kruhu. Když jdete zpátky v historii, dostanete se až ke kruhu kolem ohně, kde lidi tančili, kde vznikal jazyk, kultura, rituál…
Kruh je v prazákladu cirkusového kumštu jako symbol. Podobnosti lze vidět i v přírodě a ve společnosti. Ale člověk musí tvrdě trénovat, aby se mohl dostat na hranu, a přitom měl pořád všechno pod kontrolou, nebo spíš divák musí mít pocit, že vystupující už na samé hraně je… Je to samozřejmě i práce s emocemi, novým cirkusem se dá vyprávět příběh, čímž už se klasickému cirku vzdaluje. Občas převádíme do jevištního tvaru i literární díla, pochopitelně s velkou mírou abstrakce. Hranice máme jen ve své imaginaci a fantazii.
Rostislav Novák mladší (*1979)
Principál novocirkusového ansámblu La Putyka pochází z proslulého loutkářského rodu – Kopeckých. Studoval „alternu“ a loutkoherectví na DAMU. Hrál ve Stavovském divadle, v Divadle Archa či Minor a třeba také v Draku v Hradci Králové. Objevuje se i v televizi a filmu (seriál Cirkus Bukowsky či Velmi křehké vztahy, filmy Piko, Hořící keř, Bábovky aj.). Umělecký kredit získal Rosťa Novák zejména jako tvůrce projektu La Putyka (společně s režijním tandemem SKUTR – Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský), který kombinuje akrobacii, tanec, loutky a sportovní výkony. Stejnojmenný soubor v současné době sídlí v divadle Jatka 78 v Holešovické tržnici. Rosťa Novák byl za své originální novocirkusové projekty několikrát oceněn. Je ženatý, má tři syny a žije v Praze.
Je ve vašich představeních prostor pro improvizaci?
Jasně, člověk musí dodržovat pravidla kvůli možnému zranění, ale na začátku zkoušení dost improvizujeme. A z toho se buduje základ představení. Prostě se „nabízí“, podobně jako na divadle. Tanečníci, herci a akrobati – všichni jsou partneři. Spoluautoři, kteří se podílejí na představení.
Ta dřina, podobně jako u baletu, má hodně společného se sportem.
Je to jako profi sport, tréninky jsou každý den, rest day je jen jednou týdně. Tady v divadle v Holešovicích máme rehabilitaci, fyzio, saunu, kryo, elektro, lymfodrenáž… Fyzioterapeut je k dispozici denně. Na rozdíl od klasického divadla u nás nemáme divadelní prázdniny.
Chystáte se na tradiční Letní Letnou?
Letos se podílíme jen na zahájení, které se připravuje se švédskou company. Bude to velkolepé, protože na Letné vzniklo jezero, takže bude vodní představení na hladině… Jinak ale s vlastním kusem nevystoupíme, protože jsme v té době na monstrfestivalu Sziget v Budapešti a do Prahy se vracíme až v září.
Jak jste prošli obdobím pandemie?
Byla to velká zkušenost pro všechny. Někdo se musel adaptovat víc, jiný míň, někdo ten čas využil k seberozvoji, někdo pro přehodnocení života a priorit. Loni už se to sice rozvolnilo, ale pro nás byl leden a únor pekelné období, protože odpadali lidi z týmu a další s nimi museli do karantény. Nerušili jsme představení, ale byla to zátěž a docházely síly. Ovšem nezabilo nás to, naopak – posílilo. Před covidem nás bylo padesát a po covidu stošestadvacet. Nemuseli jsme propouštět, naopak jsme museli některé aktivity posílit.
Rostislav Novák ml. v Show Jana Krause:
Cítíte změny v kulturní sféře?
Změnilo se moc věcí. Počínaje tím, kdo kulturu vyhledává, taky za jakých podmínek, co od kultury očekává a jak rychle ji chce mít. Všechno se mnohem hůř predikuje. I když se představení podaří a má úspěch, automaticky to neznamená, že se bude taky dost hrát. Záleží na tom, kdy s ním přijdete, jak s kartami zamíchá počasí… Covid, inflace a krize změnily všechno. Jiné je i mentální nastavení – lidi si teď pořizujou lístky buď rok dopředu, ale pak už si žádné další nekoupí, nebo si je koupí na poslední chvíli. Paradoxně jsem dnes klidnější, když je v den představení šedesát lístků volných, protože se dá předpokládat, že jich do večera ještě dost prodáme. Ale ani tenhle předpoklad nevyjde vždycky.
Nahrává se anketa ...
Sám o sobě říkáte, že jste těkavá, neposedná povaha, ale jako principál divadla s bezmála sto třiceti lidmi jste se musel „zorganizovat“, ne?
To je fakt, musel. Na posledním projektu Cesty pracovalo sedmdesát lidí z dvanácti zemí, takže to byla navíc ještě babylonská věž. Ačkoli oni si rozumějí unikátním jazykem. Já potřebuju být obklopen strukturovanými lidmi, jimž vysvětlím, v čem je s mou neorganizovaností problém, a naopak – v čem jsou její přednosti. Někteří spolupracovníci mi můžou vstupovat do sdíleného kalendáře a připomínat mi, kdy mám schůzky a tak. Žena mi říká, že jsem vlk, který má rád svou smečku. Naše divadlo se během covidu překvapivě stalo oázou svobody, protože se tu tvořilo, vymýšlelo, vládl tu normální provoz, trénovalo se…
Se ženou máte tři syny. Ti se taky musejí vejít do sdíleného kalendáře…
Čtrnáct, osmnáct a dvacet čtyři… Ti ve věku čtrnáct a osmnáct odnesli covid nejvíc. Lockdown je zastihl v době, kdy jeden šel z prvního na druhý stupeň a ten druhý ze základky na střední. To hrozilo velkou asocializací, ale kluci zároveň často hráli v našich projektech. Žena Kristína má zase na starosti kostýmy a make-up, jedem v tom celá rodina, včetně mého táty. Takže tohle fungovalo, jen s dohledem na školu jsme pochybili, a teď se to projevuje.
Šílený podnik aneb Železný muž
Iron Man je vedle komiksové postavy z marvelovek také extrémní triatlonový závod. Kdo chce být úspěšným „železňákem“, musí od sedmi rána do půlnoci zvládnout uplavat 3,8 kilometru, ujet na kole 180 kilometrů a dosáhnout cíle po maratonském běhu. „Prvně jsem do toho šel bez tréninku, což byla veliká chyba. Bolelo to strašně,“ vzpomíná Rosťa Novák. „Plavání pro mě tak hrozný nebylo. Nejhorší bylo kolo, protože jsem nikdy dřív neujel víc než dvacet kiláků v kuse. To byl mordor. Ani jsem nevěděl, co jsou cyklistický tretry…“ Na druhý Iron Man, který absolvoval těsně před covidem, už Rosťa Novák trénoval: „Už jsem měl naplánovaný trénink a rozepsanou stravu. Nejvíc času stejně zabere trénink na kole. Ale láká mě to, možná to znovu zkusím.“
V mládí jste se dost věnoval sportu, je to tak?
Ano, líbilo se mi, jak se člověk tréninkem zlepšuje, vyvíjí a posouvá dál. Začal jsem s plaváním, pak jsem dělal atletiku, víceboj. Nebyl to desetiboj, ještě mi nebylo osmnáct. Běhal jsem sprinty a čtyřstovku, skákal do dálky, vrhal koulí… jako poslední jsem začal skákat tyčku. Ale na tu je potřeba trochu výška, určitě přes sto osmdesát, spíš víc, i pro překážky nebo skok vysoký. Jenže já jsem docela malej a na nějaký zářný výkony to nebylo. Nejdřív jsem chodil na Bohemku a pak mě vzali na sportovní gympl Přípotoční, tak jsem trénoval v Edenu. Sport mě fascinuje pořád, do osmnácti jsme se mu věnoval hodně a naše divadelní tréninky k němu mají fakt blízko.
S vaším druhem divadla, zkoušením a tréninkem se přece jen pojí i větší riziko zranění.
Riziko zranění je pochopitelně větší než třeba v klasickém divadle, přesto se, zaplaťbůh, za celou dobu našeho působení nestalo nic fatálního. Těžké to bylo hlavně v začátcích, protože tu není žádná cirkusová škola a první generace cirkusových umělců, tak patnáct dvacet let zpátky, se neměla od koho učit. Všechno se odkoukávalo z videí nebo od akrobatů, které jsme potkali. Vše byl pokus–omyl, pád a zase vstát, pád a zase na nohy… Samozřejmě to provázely modřiny a zlomeniny, ale nestalo se vyložené neštěstí. I když na kritickou hranu jsme se párkrát dostali.
Jak nejraději odpočíváte?
Vždycky jsem měl rád malování a dodnes mě to drží jako forma uklidnění. Je to i práce rukama, dělám třeba olejové pastely, rád držím paletu s barvami. Teď mám období, kdy maluju klauny. Používám takové válečky, které vypadají jako křídy, ale jsou olejové. Maluju většinou doma, vždycky se zavřu a všichni vědí, že tvořím. Mám doma takový prostor – napůl ateliér, napůl posilovna. Snažím se být ve formě.
Chodíte rád do přírody?
To je pro mě jako pro městského člověka moc důležité. Teď jsem ovšem měl mimořádný zážitek v Kanadě, kde jsme zajeli do národního parku Banff. Něco takového jsem v životě neviděl. Ať se tam podíváte kamkoli, všude je divoká příroda a krajina jako z pohádky. Skoro to vypadá jako kýč, ale naštěstí tam není chaloupka s mlýnským kolem a vodopádkem. U nás člověk ani v nejhlubším lese na dlouho nezabloudí, ale v Kanadě se za patnáct minut nadobro ztratíš a už se taky nemusíš najít.
A kde u nás to máte rád?
Mám blízko ke Kostelci nad Orlicí a okolí. To je můj kraj, kde jsem prázdninově vyrůstal. Jezdíme tam do kempu pravidelně dodnes. Moje druhé místo jsou Komařice za Českými Budějovicemi. A poslední dobou často pobýváme v Dolní Zimoři na Kokořínsku, kde máme velkou zahradu s chalupou.
Jste tedy chalupář a kutil?
Bohužel jsem po tátovi nezdědil šikovnost. On uměl všechno spravit, dělal si zedničinu i truhlařinu, když rekonstruovali byt. Já k tomuhle nejsem, ale líbí se mi hlavně ta zedničina, kombinace cihel s měkkým pojivem, která pak ztvrdne v celek. Jak stavba roste zedníkům pod rukama. Je to takový symbol práce. Po zedníkovi zůstane barák, po nás nezůstane nic.
Vy zase přinášíte lidem zážitky, které si pamatují. Svou energií nabíjíte publikum, kde třeba sedí i truhlář nebo zedník, které nadchnete, uděláte jim radost a máte svůj podíl na tom, že se jim taky bude líp pracovat. Zákon zachování energie.
To je dobrý, díky, takhle jsem o tom nepřemýšlel… A co se naší zahrady týká, dáváme ji dohromady. Jsou to tři tisíce metrů. Žací traktůrek nemám, něco jsem jel kosou.
Umíte to s kosou, jo?
Docela jo. Uvědomil jsem si, že to chce něco jako u nás na divadle – rytmus, trochu zručnosti, zafixovat si pohyb, který musí být přesný, a v té přesnosti ho musím opakovat…
Chodíte na ryby?
Jako kluk jsem chodil s dědou na Orlici. Nebo jsme spolu chytali na Třeboňsku, na těsto, na žížaly nebo na třešně. Oni do Třeboně jezdili do lázní, do Aurory. Mně ale stačí se na krajinu nebo na řeku jen koukat a cítím, jak mě to uklidňuje.
Čím vás přitahoval tradiční cirkus?
Už v dětství, kdy nás naši brávali do cirkusu na Letnou, jsem byl nadšený z akrobatů. Nikdy mě nebrala drezúra zvířat. Proč má slon panáčkovat na zadních? Dnes už mi to přijde úplně mimo. S bráchou jsme doma vždycky vytahali matrace a hráli si na akrobaty, ale že bychom drezúrovali medvěda, to ne… V naší rodině byl zastoupen cirkus i divadlo a mně do osmnácti vydržel vzdor, že v rodinné tradici nebudu pokračovat, že budu dělat něco jiného. Jenže geny se prosadily.
Dokonce tak, že máte zkušenost i s klasickým divadlem.
Hostoval jsem v Národním divadle, v Městských divadlech pražských, hrál jsem v Minoru, v Arše, v divadle Ponec, ale třeba taky v Hradci v Klicperově divadle a v Draku. A často v Divadle v Celetné, kde byla moje mateřská scéna.
Měl jste nějaké dětské sny?
Tehdy mě bavil Jacques-Yves Cousteau. Vysnil jsme si, že budu potápěčem. Později jsem chodil do Junáka, kde bylo najednou blízko k přírodnímu dobrodružství. Vábila mě Stínadla, měl jsem rád Foglarovky. I proto, že to byl komiks – co stránka, to příběh. To bylo super. Já jsem totiž vzhledem k tomu, že jsem dostal do vínku ADHD, jinak moc nečetl. Přečíst knížku pro mě byl nadlidský úkol.
S vaším divadlem jste se po vypuknutí války na Ukrajině postarali i o nemalý počet ukrajinských dětí.
Přemýšleli jsme, jak pomoct. Chtěli jsme něco víc než jen dát peníze. A tak jsme se spojili s jednou kyjevskou školou, podobnou naší DAMU. Vypravili jsme auta na polsko-ukrajinskou a slovensko-ukrajinskou hranici a začali vozit do Prahy děti a mladé lidi ve věku patnáct až dvaadvacet let. Dostali jsme jich sem třicet čtyři, podepsali opatrovnické papíry, zařídili jim školu. Sto čtrnáct jsme jich pomohli dopravit do Budapešti a Berlína. Tak jsme se podíleli na celoevropské pomoci.
Politické divadlo ale neděláte, že?
Já to neumím, ale to neznamená, že se vzdáváme možnosti mít nějaký názor. Jsme otevření všem kulturám a lidem, což, jak si myslím, je postojem samo o sobě. Když je potřeba, vyjadřujeme se k fungování kulturní politiky, snažíme se chodit na setkání magistrátu, akce asociací nebo ministerstva. Ale neláká mě dělat představení o politice a o aktuální situaci. Občas použijeme rezonující metaforu, to jo, nebo vytvoříme společné představení českých a ukrajinských akrobatů a umělců. Svůj názor na společenskou situaci vyjadřujeme tím, co a jak děláme. Znervózňuje mě ale představa dělat představení o politice. Jsou tu lidé, kteří umějí dělat politické divadlo a dělají ho skvěle.
Otázka na řízení auta je už v Hobby skoro obligátní. Jezdíte rád autem?
Většinou mě řízení baví, ale teď jsem unavenej, takže usínám už jen při představě, že pojedu někam dál. Nerad jezdím na jih, s kolonami turistů, co míří naložení k moři do Chorvatska. Radši jedu nahoru, severně. Teď jsme objevili Dánsko, nádherné pláže, nikdo nikde… V Kanadě mě taky bavilo řídit. Jedete třeba i po nekonečné rovné dálnici, ale pořád je na co koukat. Jsou tam jiné rozměry a vzdálenosti, což se promítá i do velikosti aut. Tady u nás s těmi jejich pick-upy, což jsou malé náklaďáčky, vypadáte jako blb, ale tam je to normální. Oni taky když si koupí mlíko, tak je v pětilitrovým kanystru. To se prostě blbě nakládá do clia nebo do malé kii. V Americe máš pocit, že si kiu nejdřív musíš strčit do kapsy, abys měl volný ruce, a teprve potom odemknout pořádný auto…
Vedle La Putyky jste taky občas k vidění ve filmu nebo v televizi. Rád vzpomínám na vaši roli uhoněného chlapíka, který poletuje mezi milenkou a svou ženou, která touží po dítěti – ve filmu Bábovky.
Natáčení mi teď moc nevychází, ale chtěl bych se k němu vrátit. Film je pro mě další inspirace a další pohled na vyprávění příběhů.
