Našel jsem se v zahradě mezi stromy, říká bývalý desetibojař Tomáš Dvořák

Otázka na pandemii je pořád téměř povinná – jak jste zvládli dva roky s koronavirem jako zahradníci?
Děláme venku, takže se nás to pracovně moc nedotklo. V autech jsme jezdili s respirátory a nesměli jsme se moc družit. Ekonomicky jsme dopad pandemie pocítili spíš loni, když všechno začalo cenově lítat – materiál, benzin, rostliny, všechno… Někteří zákazníci si realizaci zahrady rozmysleli. Loni taky začala být nouze o rostliny i stromy, protože už předloni byli všichni doma zavření a dělali na zahradách. Ale naštěstí máme šikovnou kompletářku, která potřebný sortiment sehnala. Nebylo to snadné, protože i zahraniční školky byly dost probrané.
 
Jezdíte běžně pro stromy i do ciziny?
Musíme, školkařů v Čechách ubývá, a třeba padesátiletý strom – pokud ho klient chce – tady ani nekoupíte.

Herec Vojta Kotek: Za poslední dva tři roky jsem se opravdu hodně změnil

Když jste se po kariéře ve sportu, včetně té trenérské, dal na zahradničení, byla to pro vás úplně nová cesta, nebo jste měl k zahradě vztah i předtím?
Mně práce na zahradě nikdy nečinila problém. Dědeček s babičkou měli ve Zlíně zahrádečku u baťovského domku. Jak byli už starší, moc na ní dělat nemohli, takže jsem po skalce musel lítat já. Přesně ty činnosti, které děti obyčejně dělají nerady… Potom tatínek koupil parcelu a zbudoval tam zahradní domeček, takže jsem pomáhal i tady. V šestnácti jsem se vymanil a odešel do Prahy za sportem. Měl jsem tedy od zahrady pauzičku, nicméně příroda, možnost zajít si do lesa – to je pro mě pořád nejlepší. Později jsem se rozhodl, že si taky postavím dům se zahradou. Tak jsem do toho zase spadl a ještě předtím, než jsem se s panem Kiesenbauerem z průhonického dendrologického parku domlouval, jak bude zahrada vypadat, jsem už drtil encyklopedie. Díky tomu vím, co kde u nás roste a lítá. Jsem vlastně i takový kochající se řidič, protože mladá závodnická léta mám šťastně za sebou. I v Praze vím, co kde zajímavého roste. Zahrada a příroda se staly mým koníčkem, a teď je to moje práce. Se sportem jsem to měl vlastně taky tak.

Kde bydlíte, smím-li se zeptat?
V Hostivici. Hledal jsem místo, odkud bude blízko na Julisku (stadion v Praze-Dejvicích – pozn. aut.) a které bude finančně dostupné. Vybral jsem si totiž sportovní disciplínu, v níž to není moc na vyskakování, tedy co se peněz týče, jinak jsem se naskákal dost… Dům jsme dostavěli v roce 2002. V Hostivici mi nic nechybí, je odsud blízko do Brd a Křivoklátských lesů. 

V Praze jste prý chodil na Gymnázium Arabská.
Ano, přestoupil jsem na něj ve třeťáku. Původně jsem směřoval na Gymnázium Nad Štolou, ale tam bylo plno. Na Arabskou pak chodily všechny naše holky. Jen moje žena studovala na sportovním gymplu. 

Proč jste vlastně zanechal práce u sportu?Přestalo mě bavit pracovat pro někoho, kdo v zásadě pracovat nechce, nebo aspoň tak, jak já byl zvyklý. Sport mám teď jen na vedlejší koleji, i když ho pořád sleduju a zajímám se o výsledky. Doba se prostě změnila a já jsem rád, že jsem sportoval v jiném čase. Vadí mi to neustálé zviditelňování, ačkoli kdyby se to dělo za mě, určitě bych do toho taky vletěl. Zkrátka si pořád nemyslím, že by sport měl být součástí showbyznysu a sportovci nějací herci. Já sportoval primárně pro sebe, protože mě to bavilo.

Že mi někdo zatleskal, to bylo plus, a když jsem svým výkonem někomu udělal radost, tak dvojité plus. Ale nikdy jsem si nemyslel, že bych se měl předvádět jako nějaká herečka. Ani emocemi jsem dramaticky neplýtval. A pak jsem slyšel z úst předsedy mezinárodní federace, že jsme součástí showbyznysu, a to už mi přišlo špatný. Později, coby šéftrenér reprezentace, jsem si v takové atmosféře na šampionátech občas připadal spíš jako na diskotéce, ne v prostředí atletiky, a jednoduše mě to přestalo bavit. Jen si někdy říkám, že jsem s tím měl seknout o dva roky dřív. 

V dílně si umím poradit, říká architekt a choreograf Šimon Caban

Možná i proto, jak se sport čím dál víc spojuje se showbyznysem, je tlak na sportovce tak velký. Samozřejmě se o tom diskutuje i v souvislosti s nedávno skončenou zimní olympiádou.
Doba je zvláštní. Na jednu stranu – i já jsem se obouval do atletů, že tomu nedávají všechno. Zároveň vidím, že je složité oprostit se od všeho kolem, mít klapky na očích a jít jen za jediným cílem. Ovšem mrzí mě, když vidím, že talentovaní sportovci kolikrát ani nemají jasný cíl – chci dokázat tohle nebo tohle. Navíc chtějí všechno hned a nemají trpělivost. To by musel být člověk disponovaný talentem o hodně víc než ostatní, aby jím vyvážil svou slabší píli. Já byl atletickej dělník, možná proto mám takový názor.

Někdo o dost víc šikovný možná nemusí tolik dřít, ale čekat a myslet si, že úspěch přijde sám, je nesmysl. Včera jsem poslouchal, jak naši rupnuli se Švýcary, a že prý mladí nemají motivaci… Pořád se mele totéž. Je to ale obraz celé společnosti. Nikdo nechce opravdu pracovat, maximálně být v kanclu, dělat v korporátu, případně být státním zaměstnancem. Sport do tohoto směřování taky patří. Jsou samozřejmě výjimky, ale furt si to buď budeme dokola jen říkat, nebo se začne něco dělat.

A to znamená, že se nadějní kádři holt odstřihnou od internetu, seberou se jim telefony a hotovo… V západní Evropě už se přichází na to, že demokracie do sportu nepatří, a jede se zase „lágrování“. Kdo chce státní podporu, musí poslouchat, žádná cochcárna. A samozřejmě chvíli trvá, než se dostaví výsledky.
 
Dnes ale nechce nikdo na nic čekat.
Podobné je to i s našimi zákazníky. Když mají peníze a chuť si koupit čas, klidně si koupí padesátiletý strom. Ale zde je to vesměs pozitivní. Nechtějí čekat, až vyroste, chtějí mít velký strom na zahradě hned. Dnes už to není problém, i u nás umějí zahradníci přesazovat tak vzrostlé stromy, i když tu nemáme takovou tradici jako v Německu nebo Holandsku. Není to ale žádná legrace. V cizích školkách najdete i stoleté stromy. Občas si tam připadám jako japonský turista, ale se zákazníky na taková místa jezdíme, aby si udělali představu.

Herec Radúz Mácha: Natáčení Netrpělivosti srdce bylo intimní a magické

Kolik stojí takový padesátiletý strom?
To může jít do stovek tisíc.
 
Někde jste říkal, že při vašem zahradnickém začátku z vás kamarád udělal nejdřív kameníka. To je taky podobné vaší atletické kariéře, kde jste jako desetibojař musel obsáhnout desatero disciplín.
Různými dovednostmi jsem si prošel od mládí, protože mám manuálně zručného tatínka, který mě nechtěl nechat zakrnět a vedl mě. Postavil mě k práci, řekl co a jak, a já už se musel snažit. Díky tomu jsem si pak na svém domě plno věcí udělal sám. Nejen proto, že nebylo zbytí nebo abych ušetřil, ale protože mě zajímalo, jak se ta která věc dělá.

Když dnes někde vidím pěknou dlažbu, přemýšlím, jak se dává dohromady. Nemám problém postavit se k čemukoli. Nebojím se ani elektriky. Nejsem žádný revizní elektrikář, ale roztahat si elektriku a zapojit vypínače a zásuvky zvládnu v pohodě. Současná doba dává neskutečné možnosti – když něco nevím, otevřu si YouTube. Před dvaceti lety jsem know-how lovil všude možně a ptal se.
 
Při budování nového zahradnictví taky manuálně pracujete?
Jasně, normálně tu makám. Tamhle zrovna stavím dřevěný domeček. Na minulém pozemku ho kluci rozebrali a díly nepopsali, tak je to teď docela puzzle.
 
Máte dílnu i doma?
Mám takovou zámečnicko-truhlářskou dílnu. Taky garáž a na zahradě letní kuchyň, kde se ale ještě negrilovalo a mám tam dříví. Je to spíš truhlárna. Taky jsem si ji stavěl sám. Ještě jsem si nepořídil soustruh a zatím nesvářím. Ale taky mě to čeká.
 
Prý s oblibou i vaříte a dokonce pečete.
Vařím i peču, když je čas nebo když to neudělá někdo jiný.
 
Četl jsem, že mezi své koníčky počítáte i knížky a moderní hudbu. Jaké knihy a hudbu máte rád?
Čtu všechno možné, ale není na to moc času. Před spaním, podle míry únavy, přečtu buď dvacet stránek, nebo dvě. Teď zrovna mám rozečtenou knihu Spasitel od Andyho Weira. A s hudbou zase tak moderní nejsem, zůstal jsem spíš v devadesátých letech, co se hraje teď, moc neznám. Hudbu si už ani nepořizuju a poslouchám Radiožurnál.

Zpěvák Pavel Callta: Žijeme hrůzostrašnou představu

Vysvětlujete brigádníkům – jako někdejší sportovec a trenér –, jak se mají ohánět nářadím a přitom se nestrhnout?
Když vidím, jak se devatenáctiletý kluk staví ke krumpáči, nebývá to pěkný pohled. Snažím se jim říct, že mají nechat nástroj pracovat – dát mu nějakou energii, ale ne všechnu, co mají. Krumpáč není motyka. Ovšem jak nemají svalovou paměť, nepamatují si, co dělali den předtím, takže další den začínají zase od motyčky. Někdy rady vezmou, ale mladá generace si nechce nechat moc radit. Druhej den přijde, že je zničenej, že ani nešel do fitka. A tos navíc ještě h..no udělal, říkám mu. V Poděbradech jsme roztahovali dva kilometry kabelů v padesát centimetrů hluboké rýze. Kluk vykope tři metry, já za stejnou dobu patnáct… 

Jste evidentně pořád ve formě. Přitom se o vás ví, že i během sportovní kariéry jste kouřil. Vydrželo vám to?
Jo, já kouřím od patnácti, s nějakejma… průrvama. Jak to vyjde, pokud je čas. Když se potřebuju na něco soustředit, hulím jako fabrika. Ale to byl nějaký známý výrok, že kouření škodí zdraví, nikoli sportu. 

Sportujete dnes rekreačně?
Přes den mám dost sportu tady, po letech jsem zase na svojí závodní váze. Vlastně opravdu relaxuju prací. Když nedělám tady, hrabu se na zahrádce doma, ta taky potřebuje opečovat. A na baráku mám dost restů, pořád poslouchám, že nám spadne na hlavu. Dvě z dcer už se odstěhovaly, takže se dům nějak zvětšil. Ale jezdí na návštěvy. V domě tedy bydlíme ve třech, pejska jsme pochovali na podzim, po víc než šestnácti letech. 

Vaše žena u sportu zůstala?Ano, zůstala u trénování a trénuje i dcery. Celkem jim to funguje. Všechny tři dělají atletiku, ale ty starší, dvojčata Kateřinu a Barboru, to přece jen baví víc než nejmladší Terezu. 

Tady v Horoměřicích tedy bude nové sídlo vaší zahradnické firmy?
Tady už jsme na svém pozemku, přestěhovali jsme se sem z nedalekého Černého Vola, kde jsme byli v nájmu. Část firmy sídlí v Červeném Kostelci, což je rodná hrouda Petra Pacáka. Ten mi před dvaceti lety dělal zahradu a do jeho firmy jsem se „přiženil“. Petr v Kostelci zvelebil a pozvedl zahradu založenou v roce 1921. Je nás v realizační části firmy dohromady plus minus dvacet lidí a většinu zakázek máme v okolí našich základen. Ale jezdíme i dál, třeba budeme opět pracovat ve Varech na zahradě známého akrobatického pilota Petra Kopfsteina. 

Vypadáš jak Brežněv. Nová ikona modelingu z Česka čelila hnusným řečem

Jaký charakter přírody a zahrady máte rád?
Řekl bych, že takový, který na dané místo patří. Moji vlastní zahradu navrhoval průhonický dendrolog Zdeněk Kiesenbauer. Neznám nikoho, kdo by o rostlinách věděl víc. V naší hostivické zahradě mám japonské javory, ale není to japonská zahrada. Ani anglická nebo francouzská. I s japonskými javory je to česká zahrada. Teď už i s pořádným příkrovem, na který nebudou stačit nůžky, ale budu na něj muset vletět s pilou. Jako firma spolupracujeme s předními zahradními architekty a ateliéry. 

Děláme zahrady od A do Z, mimo standardní zahradnické práce pracujeme se dřevem, s kamenem i betonem. I když sám mám rád spíše přírodní materiály, klidně sáhneme i po betonu, když se v něm zákazník najde. Realizujeme taky biobazény s přírodní vodou. Jsou docela populární, ale je u nich třeba počítat s tím, že v nich není blankytně modrá voda, protože jsou vyložené tmavošedou fólií. Ale jinak je voda jako křišťál. Aby také ne, když technologie čištění je převzatá z přírody a horských potoků. 

Když jsem přijel, řekl jste mi, že jste barvoslepý. To byla legrace?
Ne, opravdu. Mám poruchu barvocitu, někdy se k otázce barvy nedokážu vyjádřit – jestli je něco hnědé či zelené. Dámské nuance mi jsou tím pádem mnohdy zcela cizí.

Ještě zpátky k té krajině a přírodě…
Asi nejvíc se mi líbí České středohoří. Vůbec mám rád hory a všechno, co v nich roste. V přírodě a na horách umím načerpat spoustu energie.