Kliknutím zvětšíteNení tajemstvím, že jste kamarádi. Prozradíte, jak dlouho už se znáte?
Jirka: Kdo vypustil tady tu lež, že jsme kamarádi?
Mirek: Jméno, číslo…
Jirka: Léta páně 1893. (smích) Známe se dlouho, ale troufám si říct, že teprve na filmu Cirkus Maximum jsme se do sebe kolegiálně zamilovali. (smích)
Mirek: Naše velké přátelství se tedy datuje od minulého roku.
Jirka: Do té doby jsme se potkávali, říkali si ahoj, ale prakticky jsme se neznali. Měl jsem k Mírovi malinko předsudek, ale ten už jsem ztratil.
V jakých rolích vás ve filmu uvidíme?
Mirek: Myslím, že to bude tak trochu magor a magor, ne? Ne, dělám si srandu. Je to takový tým údržbářů…
Jirka: Technická podpora. Nejsme artisté, ale děláme úplně všechno, co je v cirkuse potřeba kromě vystupování.
Mirek: Zatímco Jiříček je chytrej, já jsem ten hloupej, bohužel…
Jirka: Já jsem velice oddaný své práci a také jsem oddaný jednomu středočeskému městu, podle kterého se má postava jmenuje. Chtěl jsem říct Nymburk, ale jsou to Poděbrady. (smích) Trochu si ze mě kvůli tomu moji spolupracovníci utahují, ale naštěstí v dobrým.
Dal vám režisér Artur Kaiser při natáčení volnou ruku, nebo jste se striktně drželi scénáře?
Mirek: Měli jsme absolutně volnou ruku, Artík zasahoval jen tehdy, pokud to bylo nutné, přesně věděl kdy.
Jirka: Měl na to oko.
Mirek: Musím říct, že je to režisér, který přesně ví, co chce a nechce. Jsou záběry, které nepotřeboval, tak jsme je nedělali, zatímco jiní režiséři by si je třeba nechali natočit. Dokonce i zkušený mistr střihač řekl, že je to fajn a že se pod to podepisuje.
Jirka: Nechával nám svobodu a skvěle jsme si natáčení užívali.
Mirek: Ano, nechával volný průchod nápadům a vzniklo několik situací, které nebyly v plánu a ve filmu se nakonec objeví.
Některým hercům improvizace vyhovuje, někteří se raději drží scénáře. Jak to máte vy?
Mirek: Pokud někdo jede podle scénáře, je to v pořádku, tak to má být. Stačí dát pouze narážky, aby druhý věděl, kdy má začít. Je spousta různých metod, jak se to dělá, úprava scénáře může mít mnoho podob. V Londýně jsem třeba zažil, že se různě měnila intonace, což se v Čechách naštěstí nedělá, ale úprava textu je na místě a druhý na to musí reagovat, a pokud nereaguje, drží se jen scénáře. Mně osobně se líbí, když člověk občas ujede.
Jirka: Když je scénář dobrý, už není potřeba cokoli měnit. Jenom když nějaké slovo nejde do pusy nebo třeba slovosled nejde k postavě, tak se to upraví.
Většinu herců alespoň jednou v životě postihl výpadek textu. Patříte mezi ně?
Jirka: Tato věc už bohužel také navštívila můj život a můžu vám říct, že když na to není člověk úplně připravený, pak na to pořád myslí. Vždycky když se blíží místo, kde se minule stala chyba, malinko se mi rozbuší srdce a přeju si, aby to bylo za mnou. Tak nějak tuším, že s přibývajícím věkem se mi to bude stávat častěji.
Mirek: Každému občas vypadne text, ale víc se to určitě stává na divadle než u filmu. Když nedáváme pozor a blbneme, stane se to rychle.
Jirka: Přesně. To je samá legrace, legrace a člověk třeba zapomene jméno postavy svého kolegy a řekne mu občanským jménem, pak je veselo.
Když se vám něco podobného stane, vychutnávají si vás kolegové?
Jirka: Kolega je z principu svině. (smích)
Mirek: Má takovou vnitřní radost, že jemu se daří.
Jirka: Do té doby, než se stane něco jemu.
Toužili jste být herci odmala?
Jirka: Pocházím z umělecké rodiny, která ale vždycky byla za kamerou. Táta i brácha byli kameramani a ani já to nechtěl původně dělat, chtěl jsem být profesionálním fotbalistou. Jenže pak se zjistilo, že můj talent není ani na divizi, a i když jsem fotbal strašně moc miloval, byl konec. Netvrdím, že mé herectví je prvoligové, ale rozhodlo to, že na konzervatoři nebyla matika. Zamiloval jsem se do toho ale až časem.
Mirek: Já chtěl být hercem od malička. Od šesti sedmi let určitě.
Jirka: Dovedete si představit, že čtrnáctiletý kluk touží recitovat básničky? Samozřejmě že ne. Zamiloval jsem se do toho až tak v šestnácti. Pak už jsem věděl, že je to navždy a už v tom nehrála roli ani ta matika.
Jací jste byli vůbec studenti?
Mirek: Já byl takový otloukánek. Vždycky někdo něco provedl a mohl jsem za to já. Nic jsem ale neřekl, nechtěl jsem na nikoho bonzovat. A co se týče známek, na střední škole jsme měli matikáře, byl to ředitel, který razil heslo, že na jedničku to umí pouze pánbůh, na dvojku on, na trojku ti nejlepší z nás, takže jsme většinou všichni měli čtyřky a kvůli tomu jsme se nedostávali na vysoké školy, dostali se jen někteří. Obecně jsme ale byli celkem poctiví.
Jirka: Co se týče základní školy, troufám si říct, že jsem byl lepší průměr. Pak jsem šel na konzervatoř a ještě na DAMU, to bylo krátce po revoluci a člověk chtěl zažít spoustu jiných věcí než jen sedět na přednáškách, jako jsou dějiny divadla a podobně, takže tam jsem trošičku zlobil. (smích)
Psalo se, že jste měl v tuto dobu hodně divoké období, hrál si na Jima Morrisona a bral i tvrdé drogy…
Jirka: Ale to už je tak strašně dávno.
Mirek: Jen hezky povídej. (smích)
Jste zpětně rád, že jste si tímto obdobím prošel?
Jirka: Rovnou řeknu, že to nemuselo být, ale zvládnul jsem to a můžu teď každýmu říkat, ať takové věci nedělá, že to je naprostá blbost.
Vy jste, Mirku, na DAMU jít nechtěl?
Mirek: Rozhodl jsem se tam jít, když už na přijímačky bylo pozdě, a zároveň jsem slyšel o tom, že tam funguje obrovská protekce, takže mi nezbylo nic jiného než do týdne složit přijímačky na soukromou školu, to se mi podařilo, vzali mě a byl jsem na škole, kterou „damáci“ kdysi dávno kvitovali negativně, pak jsme se ale skamarádili a ta škola byla ve finále dobrá, i když vyprodukovala víc konferenciérů a moderátorů než herců.
Dokážete spočítat, kolik kolegů z vašeho ročníku s vámi někde hraje?
Jirka: Musím říct, že z konzervatoře víc než z DAMU. Je to zvláštní, ale je to tak. Na DAMU existoval snad jen jeden ročník, kde byla Ivana Chýlková, Karel Roden, Eva Holubová, Jitka Asterová, Pavel Vítek a další, kteří se všichni proslavili, ale to byl opravdu jen jeden ročník. Takové, si myslím, na školách už nejsou. Většinou je to tak, že se jeden stane hvězdou, dva tři se tím živí a docela se jim daří a zbytek není moc známý, případně dělá něco jiného. Tak to je. Je nás tedy opravdu jenom pár.
Když jste začínali, měli jste představu, jakou roli nebo v jakém druhu filmu byste chtěli jednou hrát?
Mirek: Zůstalo mi to dodneška. Chtěl bych hrát v akčních filmech. Vždycky máte nějakou vizi, ale ne vždy se naplní. Základ je divadlo, to vám řeknou na každé škole. Tam se naučíte techniku, která je důležitá. Když jsem byl v Americe a zkoušel tam uspět, zjistil jsem, že tam divadlo prakticky neexistuje, nemají pořádný základ, a tím pádem ani herci nejsou tak kvalitní jako v Evropě. Většina lidí chce hlavně točit filmy nebo seriály, protože je to atraktivní, jste v televizi… My si to tak nějak, myslím, splnili, těch filmů máme na kontě celou řadu, dokonce jsme točili i v cirkuse, to se vám jen tak nepodaří. Ale je pravda, že ty akční filmy bych si rád splnil, točil jsem jenom akční seriály, takže alespoň trochu jsem si to zkusil. A máš ty nějaký sen?
Jirka: Naprosto souhlasím s Mirkem, že divadlo je základ. Trochu vidím malinko problém u nastupující generace, že ne všichni to tak mají a je to strašně znát. Myslím, že na to v budoucnu dojedou. Na divadle se dozvíte všechno a získáte hereckou průpravu. A co se týče rolí, já už na škole díky své vizáži hrál otce a dědy svých spolužáků. Nikdy jsem třeba nehrál milovníky.
Mirek: Já ti povím, jaký to je. (smích)
Jirka: Mám vedle sebe jednoho z největších milovníků mé generace, takže jsem ho nenáviděl, že jo, protože hrál to, co jsem chtěl já, a já mu jen tiše záviděl. (smích)
Proč jste nikdy nehrál milovníky?
Jirka: Asi to souviselo s mým ksichtem. Já už v sedmnácti byl plešatý. Na hlavě žádný romantický mikádo. Toto už navždy zůstane nesplněno.
Mirek: Nikdy neříkej nikdy. Víš, že i jeden náš nejmenovaný kolega v Brně hrál v Národním divadle Romea. V dnešní době se může stát cokoli kdykoli. Jinak mezi námi, tam stejně není co hrát. (smích)
Jirka: Dobře, ale pořád na tebe holky koukaly a furt jsi poslouchal, že se líbíš, že jsi snědej a máš modrý oči.
Mirek: Ty jsi zase zajímavej. To o tobě tenkrát říkali v České televizi a já pro ně nebyl nic moc.
Jirka: Ale o tobě holky říkaly, že jsi krásnej, a já chtěl být vždycky ten krásnej.
Mirek: Já chtěl být zase Roden… (smích)
Takže jste si tak trochu záviděli své role milovníků a padouchů…
Jirka: Počkejte, já jsem Mirka viděl hrát násilníka, a to jsem teda zíral! To jsme se ještě neznali a měl jsem ho zaškatulkovaného jako prince a pak mi spadla brada, jak skvěle hrál násilníka, byl úžasný.
Mirek: Děkuju ti, Jiříčku. To bylo ve filmu Věry Chytilové.
Spousta herců je zaškatulkovaná, vy zrovna patříte mezi ně. Vadí vám to?
Jirka: Už jsem z toho asi vyrostl. Nějak to neprožívám a mám radost z toho, že nějaké nabídky chodí a je jich docela dost, a škatulku už neřeším. Vždycky když je ta role nějak podobná, snažím se ji nějakým způsobem okysličit, aby byla trochu jiná.
Mirek: Mně to také nevadí. Časem se vždycky ukáže… Divadlo vám poskytne spoustu příležitostí, hrajete pokaždé něco jinýho, ale časem se to vytříbí a většina herců kromě něj dělá ještě různé seriály. Já je točím už šest sedm let a tam si vás vybírají na konkrétní typ postavy, protože vám sedí. Nebudu říkat, co sedí mně, ale jsou role, které jsou mi bližší než jiné.
Alespoň trochu naznačte…
Mirek: Mám rád jednoduché, hloupé, ale zároveň lehce barvité lidi.
Jirka: Vždycky je zajímavé, když člověk může v té roli hledat ještě jiný zajímavý šuplík než ten, který má vyskládaný. To je pak dobrodružný a zajímavý a samozřejmě je to trochu i na tenkém ledě, protože to nemusí vyjít a ta poloha mu nemusí být tak úplně vlastní.
Setkáváte se s tím, že vás lidé zastavují na ulici kvůli nějaké vaší výrazné roli?
Mirek: Stalo se mi to několikrát, ale vzpomínám, že jsem hrál v jednom seriálu a na jednu akci za mnou přijela moje fanynka a řekla mi: „To bylo tak trapný, co jste tam hrál. Já vás miluju, ale to bylo fakt hrozný.“ (smích) Jinak jsem pro spoustu lidí dodnes Honza z pohádky Z pekla štěstí. Toho už se nezbavím.
Jirka: Mně se zas několikrát stalo, že mi policajt řekl: „Pane Mrázku, vy máte s tím zákonem pořád nějaký problém.“ Nebo se mi stalo ve spořitelně, kde tehdy ještě nebyly kóje, ale stála se fronta a bylo tam všechno slyšet, že mi paní za přepážkou řekla: „Víte, proč nemáte peníze? Protože se chováte hnusně ke Gondíkové.“ Tehdy jsem hrál jejího nevěrného manžela v Ordinaci v růžové zahradě.
26
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
