Před deseti lety, kdy pořad The Great British Bake Off začínal, jste v Británii žil, znáte i jeho následující úspěšné řady. Co vás nejvíc na té české podobě překvapilo?
Největší překvapení bylo, že britská verze rovná se česká. Není tam žádný rozdíl, přestože v Británii pořad vznikal pro nesrovnatelně větší televizní trh. Z toho mám velkou radost. My Češi jsme pověstní tím, že rádi děláme zkratky, hledáme různé výhybky a máme potřebu zanechat českou stopu. To se tentokrát nekonalo, což je skvělé. Fenomén a úspěch toho pořadu spočívá v dokonalé propracovanosti, je to určitá učebnice psychologie, přestože to je pořad o pečení a amatérských cukrářích. Zároveň to je i pořad o emocích, rodině, šikovnosti, inspiraci a příjemné atmosféře… Ale co je na něm nejdůležitější, neodehrává se v něm žádné drama. Diváci oceňují celé jeho vyznění a zároveň je to nutí přemýšlet, proč to tak je – ať už je to atmosféra, ingredience nebo originální postupy. A to je dobře. Cokoli donutí diváka přemýšlet, stojí za to.

Pořad v divácích vzbuzuje touhu péct…
To je přesné, dokonce dostávám ohlasy, že si už mnozí nedokážou představit sobotní večer, kdy Peče celá země televize vysílá, bez voňavé pečené dobroty na stole. Nevím, zda nějaký jiný pořad o vaření tak inspiroval diváky. Pohoda a vůně, které z pořadu vyplývají, jsou prostě inspirující.

Prozraďte, jak jste vybírali soutěžící?
Casting byl opravdu obrovský. Je to už víc než dva roky, kdy se pořad začal připravovat. Ze stovek přihlášených amatérských cukrářů jsme nakonec vybírali ze sto dvaceti předvybraných třicítku semifinalistů. Ti všichni pak přinesli jeden sladký a jeden slaný výrobek, dostali za úkol upéct už pod dohledem kamer jahodovou roládu, přiblížili nám svůj příběh, který je stejně důležitý jako pečení, a z nich jsme poté vybrali dvanáct soutěžících, které znáte. Samotného mě překvapilo, jak moc byli šikovní, navíc všichni přinesli výrobky upečené z másla a kvalitních ingrediencí.

Máte za sebou řadu soutěží českých i světových, přihlásil byste se do Peče celá země?
Upřímně – ne. Mám opravdu velký respekt ke všem soutěžícím, k jejich odvaze účastnit se neznámého projektu, péct pod dohledem kamer a pohledy stoosmdesátičlenného televizního štábu, moderátorů a porotců, kteří jim do všeho pořád mluví, kde je nutné pracovat intenzivně několik týdnů, komunikovat s ostatními soutěžícími a vědět, že vždy jeden z nich odejde… A ještě udržet v tajnosti vítěze, protože se točilo už loňské léto.

Myslíte si, že bude mít pořad stejný dopad jako ve světě – bude se víc péct doma a lidé budou vyžadovat kvalitnější výrobky?
Ano, jsem o tom přesvědčený. Už jenom ten fakt, že výrobky většiny soutěžících byly z másla, je signál, že se doma peče kvalitně, že není nutné používat margaríny, směsi nebo polotovary. Doufám, že stejný tlak bude i na profesionální cukráře, jejichž výrobky jsou dnes možná jen z dvaceti procet máslové, takže budou muset pořádně přidat, aby nezkrachovali. Jsem přesvědčený, že podobně jako kuchařské show zvýšily v posledních letech kvalitu české gastronomie, stane se to i v cukrářství. Televize je pro osvětu mocné médium, když má navíc pořad přes milion diváků!

Zažil jste ve svém životě řadu porotců, kteří hodnotili vaši práci. Jaké to pro vás je být „na té druhé straně“ – porotcem?
Když jsem 3. května loňského roku vkročil do šatny s nápisem Peče celá země – Josef Maršálek, porotce, rozplakal jsem se. Vstupoval jsem s neuvěřitelnou pokorou, uvědomil jsem si, že nad sebou mám pomyslný Damoklův meč soudce, který neposuzuje závody, kde je vše měřitelné, ale „soudí“ subjektivně – chuť, vůni, estetický zážitek. Jsem šťastný, že mohu být vlídný, nikoho nesrážím a jen přicházím s radou, poodhaluji tajemství cukrařiny a občas mohu okořenit svůj soud vtipem.

Vy jste porotce, jehož názor je podložen skutečně velkým úspěchem – dokázal jste v cukrařině hodně, například jste se stal šéfcukrářem v jednom z nejprestižnějších obchodních domů, londýnském Harrods, byl jste u založení sítě špičkových cukráren v Indii… Přesto jste musel projít konkursem?
To je ale běžné, o to jsem byl šťastnější, když to vyšlo. Navíc ve dvojici s Mirkou (Mirka van Gils Slavíková je držitelkou francouzského titulu Professeur en Sucre d’Art a vítězkou Velké ceny Paříže v přípravě svatebního dortu – pozn. red.), kterou považuji za nejlepší cukrářku. Ona byla pro tuto roli ta nejlepší, pokud hledáme cukráře-herce. Myslím, že nejlépe moji účast v soutěži zhodnotila moje kamarádka Jarmilka, která mi řekla: „To je fakt zadostiučinění. Ty si to zasloužíš, vzhledem k tomu, čím sis v životě prošel!“ Myslela tím roky bez rodiny, cestování po celém světě, život v podnájmech, létání každé tři týdny do Prahy do školy, šetření peněz, abych to všechno zvládl…

A také spoustu práce, kterou jste u řemesla strávil?
Jasně, ale to mě vždycky bavilo ze všeho nejvíc, od začátku. Nepovažuju pečení za práci, já ho miluju. Už od dětství jsem zbožňoval, když babičky a tetičky pekly a já jim mohl pomáhat, když jsem ručně vyšlehal do sněhu první bílek, vymíchal první těsto, zadělal na buchty, upekl první dort… Moje milované babičky a tetičky mě nikdy neodháněly, když jsem se jim sápal po mísách, naopak umožnily mi jim pomáhat, naučily mě všechny jejich dobroty připravit. Také jsem měl velké štěstí, že jsem se narodil v ještě normální době, kdy děti nedostaly do ruky mobil, aby se zabavily. A v neposlední řadě jsem vyrostl na venkově, naše rodiny k sobě měly blízko, neoplývali jsme kdovíjakým bohatstvím, ale žil jsem v prostředí plném lásky.

Navíc jste v sobě musel mít velkou chuť něco dokázat a odvahu jít vždycky dál…
Je pravda, že jsem se nikdy nespokojil s málem. Nepotřebuji moc, ale mám chuť poznávat víc. Vždycky vidím, co všechno bych se ještě mohl naučit. Mnoho lidí se spokojí s tím, čeho dosáhnou, mě zajímá, zda bych to nemohl ještě o kousek posunout, nebo mě láká, když zahlédnu další možnosti. A ty se vždycky objevují… Víte, já říkám, že nejsem nejlepší cukrář, ale myslím si, že umím sladit chutě, své znalosti a zkušenosti z cukrařiny, představy, lásku k pečení a příběh každého výrobku.

Procestoval jste kus světa, zažil velký úspěch a teď jste se vrátil domů, rozhodl jste se žít v Česku. Vracíte se také na venkov?
Domov je tam, kde srdce je. Mám to štěstí, že moje srdce je vždy se mnou, takže jsem pořád doma. Ale venkov je pro mě navíc bezpečí, mám tam rodinu, milované tetičky a babičky. Ano, vracím se na venkov, který podle mého nejvíc reprezentuje danou zemi, nikoli hlavní město. Přestěhoval jsem se k příteli do jižních Čech.

Josef Maršálek

* Narodil se 3. dubna 1982 v moravském Kyžlířově.

* Ačkoli se chtěl vyučit cukrářem, vystudoval gymnázium, krátce učil, ale rozhodl se pro cukrařinu.

* Nastoupil v cukrářské výrobně u Schicků v Praze, kde byl – bez výučního listu, jen na základě portfolia – přijat. Poprvé se dotkl vysoké cukrařiny, když připravoval zakázkové cukrářské výrobky např. pro Pražský hrad. Začal se dálkově učit cukrářem v Braníku.

* V roce 2005 získal místo v anglickém pětihvězdičkovém hotelu Bath Spa, po roce se stal šéfcukrářem. V roce 2008 se dostal jako cukrář do londýnského obchodního domu Harrods, jejž vlastní rodina Al-Fayedových.

* Po sedmi úspěšných letech, mnoha oceněních a jmenování šéfcukrářem odjel do Indie. Pomáhal kolegovi rozjíždět síť luxusních cukráren v Conqu. Po deseti letech se vrátil do Prahy, spolupracoval s CakeShop, Chateau Kotěra v Ratboři, Fat Brothers atd. Pořádá kurzy v pražské Gurmet Academy.
Jeho dorty jsou výjimečné nejen chuťově, ale vizuálně díky jeho výtvarnému talentu – zdobí je živými květinami i čtyřiadvacetikarátovým zlatým práškem. Nikdy se nebál experimentovat a objevovat v cukrařině nové cesty.

* Napsal knihu o svém životě Péct, milovat a žít.

* Nejoblíbenější jídlo – žemlovka od babičky Boženky.

MICHAELA HRUŠKOVÁ