Z knihy Betty MacDonaldové přímo čiší odhodlání nevzdat každodenní boj o přežití, i když je nejhůř. Není to takový typicky americký pohled na svět? Nebo to funguje všude a záleží jen na tom, zda jsme si takovou dovednost osvojili?
Tahle hra ukazuje, že se vzory a modely v rodině předávají. Když máte zdravě silnou mámu, budete nejspíš silnou dcerou. Když je naopak maminka utiskovaná, pak se dcera z takového modelu dostává jen těžko.

Vy jste měla ten správný vzor? Vládla jste humorem už od dětství?
V pubertě už určitě ne. To jsem byla spíš introvertní. Humor se pak naštěstí zase objevil, ale zjistila jsem, že někdy beru věci příliš vážně a analyticky. Jsem takový „koumák“. Strkám nos tam, kam nemusím, chci všechno vědět, sledovat… Hodně se zajímám o veřejnoprávní prostor, o společnost, politiku, takže to někdy beru až moc vážně. Ale čím je člověk starší, tím víc by se měl obklopovat lidmi.

Mladí to totiž takhle nemají, takže vás usměrní. A když to udělají s láskou, což je to nejlepší, co může být, tak je to ozdravné. A já jsem se to na „stará kolena“ po té padesátce krásně naučila.

Monika Bagárová.
Monika Bagárová začíná nový život: Čeká ji stěhování a chce změnu na svém těle

Mladými se obklopujete záměrně?
Ono to tak vyplyne. Já hraju role maminek a třeba v Čapkově Matce mám hned pět synů. V této hře v Ungeltu je dětí také pět, i když jen tři jevištní. A já jsem s mladými lidmi hrozně ráda. Navíc jsem léta vyučovala herectví a moji bývalí studenti mi to teď vracejí.

Spisovatelka Betty MacDonaldová je známá tím, že všechny životní situace dokáže brát s úsměvěm, udělat si z nich legraci. Vy jste majitelkou nadhledu a optimismu?
Já majitelkou optimismu určitě jsem a to už od dětství. Snažím se neztratit humor, protože když se člověk směje, tak věci lépe chápe. Vladislav Vančura kdysi řekl: „Humor není smát se, ale lépe vědět.“ Přes humor se dají pochopit i věci, které kdyby byly řečeny zcela vážně, někdo by je možná ani nepřijal. Samozřejmě že ne­jsem vždycky taková maminka. Někdy také beru věci příliš vážně, ale naštěstí mám obě děti obdařené báječným smyslem pro humor. Jakub i Tereza mě dovedou v humoru uvést na správnou kolej. A já jsem maminka, která jim do života nemluví, nebo se alespoň snažím mluvit jim do toho co nejméně.

Četla jsem, že na toto představení chodí víc ženy. Čím to?
Moje maminka měla knihu Kdokoli může dělat cokoli od Betty MacDonaldové ze všech svých knih nejraději. Byla hodně nemocná, často pobývala se srdcem v nemocnici a vždycky si sebou tuhle knihu brala. Pokud maminku odvezla záchranná služba, pak jsem to byla já, kdo jí vždy do nemocnice knihu přinesl. Ona ji četla, smála se nad ní a říkala, že ji uzdravuje. Myslím si, že ženy spíš vědí, jak to chodí ve vztazích a velmi obdivují schopnost humorného řešení situací.

Jsou představení tohoto divadelního kusu, kdy v zákulisí říkám: „Hele, dneska se smějou chlapi. To je senzace!“ To my herci poznáme, jestli je smích jen ženský, nebo tam hučí i ty hluboké mužské hlasy.

Regina Řandová.
Hvězda Slunečné Regina Řandová se rozhodla vylepšit svůj vzhled

A je znát, když je v hledišti víc ženské energie?
Myslím, že to i trochu poznám, i když nevsadila bych na to. Já v Ungeltu hraji ve francouzské konverzační komedii Dovolená paní Josefy, kde se dotýkáme vážného a velice křehkého tématu. A když se to téma v určitých pasážích naťukne a objeví, tak vnímám, jak se především ženy do mé figury úplně vcítí, tak hluboké to je téma. Najednou je takové ticho, že byste slyšela spadnout špendlík. A já tu energii cítím. Ony mě nevědomky podporují a dovolí mi, abych se v té tichosti svobodně rozhodla pro vtip.

Co nepříjemného jste naposledy řešila a nakonec jste to zvládla s humorem?
Třeba finanční situaci řeším odjakživa tak, že když nemám peníze, uskromním se. Když je mám, trochu si povolím, i když ne nějak zvlášť. Nedávno jsem si nadělila týdenní výlet do Florencie a hned první den jsem ztratila batoh. Kdybych nebyla majitelkou humoru, tak věřím, že by se nestalo, že by z vlaku můj batoh „vyplaval“ na malé policejní stanici v jednom malebném městečku kousek od Florencie. Druhý den poté, co se mi batoh ztratil, jsem v šest hodin ráno sedla do vlaku a udělala si výlet. Navštívila jsem policejní stanici a rovnou jsem se „udala“. Hned jsem jim totiž řekla, že má angličtina je naprosto k ničemu. (smích)

Batoh se tedy šťastně našel. Je vidět, že si i bez dokonalé angličtiny umíte poradit.
Musím říct, že nejkrásnější věc s mou angličtinou byla, když jsem se ve Florencii ubytovala a ráno vyrazila na snídani. Majitel se mě anglicky ptal, jestli mi chutnalo. Rozuměla jsem mu, tak jsem mu hbitě odpověděla: „It was wondervůl.“ (smích) Vůbec nevím proč, ale takhle jsem se přeřekla. Nějak se mi to písmenko „v“ na konec slova přimotalo, takže má snídaně byla zkrátka „wondervůl“. Pán měl smysl pro humor, takže se usmál a bylo.