Janek Ledecký: V hobbymarketu se cítím jako myš v sýrárně

Jak dlouho vám trvalo, než jste se po covidové pauze vrátil ke koncertům?
Mně se dokonce povedlo odjet loňské vánoční turné i v tom nesmyslném režimu, kdy neočkovaní nikam nesměli. Měli jsme sedmnáct koncertů. Lidi byli vděční a vážili si toho, že můžou přijít poslechnout si živou muziku. Teda ti, co mohli dorazit. Plno lidí ale nemohlo.

Vašim divákům chyběla hudba. Co nejvíce vám?
Ze všeho nejvíc mě baví právě koncertování, a o to jsme během těch dvou let přišli. I o muzikály v divadlech. Ztratil jsem pravidelný kontakt s publikem, u něhož si ověřuju, že věci, které dělám a léta jsem dělal, fungují. Protože koncert a představení jsou nejlepší odezvou. Zpátky do starých kolejí se už asi nevrátíme nikdy, přestože bychom si to přáli. Ale budeme dělat všechno pro to, aby se situace i na poli kultury co nejvíc přiblížila té, na jakou jsme byli zvyklí.

Jenže život musí jít dál, člověk přece nemůže rezignovat na radost ze života. Jaké vy máte záliby, kterými dobíjíte baterky? Četl jsem, že rád lyžujete a děláte windsurfing.
To, že Ester lyžuje a jezdí na snowboardu, není náhoda. Já začal lyžovat ve třech letech ve Špindlu a když byly dětem dva tři roky, pořídili jsme si ve Svatém Petru dům. Napsal jsem tu postupně i Hamleta, Galilea a Iaga, mám na chalupě i malé studio, kde vznikla řada desek. O Vánocích jsme se sem vždycky nastěhovali a zpátky do Prahy se vrátili, až když zavřeli vleky. Jonáš s Ester se tedy přirozeně začali věnovat lyžování a snowboardu. Kdyby byla chalupa u moře, dělali by asi jachtařinu, surf nebo kiting. Takhle máme windsurfing jako letní doplněk. Má oproti snowboardu jednu velkou výhodu: nestrávíte většinu času cestou na kopec, ale když je dobrý vítr, vylezete na prkno a za tři hodiny najezdíte klidně devadesát kilometrů. A adrenalinu si užijete taky až až.

Heidi Janků se po smrti manžela už vztahu nebrání. Musí přeskočit jiskra, říká

Jezdíte prý do Řecka.
Nemůžu to moc troubit, aby tam nejezdili všichni… Ale ano, na Lefkadě je jeden windsurfingový resort. Ester tam má měsíc a půl kondiční kemp, kde nabírá fyzičku na sezonu. Na surfu jezdí odpoledne, když přichází termický vítr. A bere to jako odměnu za tu dopolední dřinu. Já si s sebou beru dvě kytary a malé domácí studio a dopoledne pracuju na muzice a textech. Dřív jsme vozili ještě člun na přívěsu, teď už ho máme zakotvený na místě. Takže když nefouká, jezdíme na vodních lyžích nebo na wakeboardu.

Pokoušíte u moře i vzdušnou sféru? Četl jsem něco o vašem zranění na padáku.
Nehoda se mi stala ve dvaadevadesátém při natáčení klipu „Na ptáky jsme krátký“. Ten text jsem v podstatě naplnil… Koledoval jsem si už při křtu singlu, skočil jsem tenkrát první oficiální bungee jumping ještě v rámci ČSFR. Velká frajeřina. A pak se točil videoklip, kde jsem měl letět na padáku za člunem. Jde o poměrně bezpečnou aktivitu pro turisty, jenže tady to nějak blbě spočítali, měl jsem malé záložní křídlo, navíc neodhadli protivítr a sílu člunu… Zkrátka prasklo lano, křídlo se „vylilo“ a spadl jsem. Akorát ne do vody, nýbrž na cestu. Naštěstí se mi povedlo padák ještě před dopadem trochu nakopnout, ale stejně jsem si rozlámal zápěstí. Tři čtvrtě roku jsem nedokázal vytočit ruku tak, abych mohl hrát na kytaru.

Z hospody k muzikálu

Měl jste nějaký vyloženě určující okamžik svého muzikantského života?
Asi když mi bylo sedmnáct a kamarád mě vzal do hospody Houtyš na Hanspaulce, kde u jednoho dlouhého stolu seděl Ondra Hejma, bratři Tesaříci, Ivan Hlas, Krausberry, Bluesberry… Každej druhej u stolu měl kytaru a v rohu bylo piano a kontrabas. A já s úžasem zjistil, jaký dělají senzační texty v žánru muziky, která se mi líbí. Vyrostl jsem na Rolling Stones, Beatles a Dylanovi a upřímně – tehdy by mě ani nenapadlo, že bych se něčím podobným mohl živit, protože když si člověk zapnul rádio a slyšel, co z něj hraje…

Člověka občas překvapí i dnešní stanice.
Je fakt, že lidi nic tak nespojuje a zároveň nerozděluje jako muzika, kterou poslouchají. Ti, kdo mají rádi jazz, opovrhují rockem, rockeři nemají rádi pop a všichni dohromady nesnášejí dechovku. Já vlastně žiju v ideální bublině, kterou tvoří moje rodina a kapela – lidi, co jsem si vybral, skvělí muzikanti a současně lidi, se kterými vydržím v autě cestou do Třince a zpátky nebo měsíc na turné. Koncert je stresující podnik, může se na něm  plno věcí nepovést a je dobré, když se máte o koho opřít. Na koncertech zase zpíváte pro publikum, co si na vás dobrovolně koupilo lístky. A tak snadno propadnete pocitu, že vás mají všichni rádi, což samozřejmě není pravda. Sám nemám potřebu někomu vnucovat muziku svou, ctím pravidlo: když něco nechceš poslouchat, tak to neposlouchej, najdi si jiný rádio nebo jdi na Spotify a poskládej si playlist podle libosti.

Manželka Tomáše Kluse Tamara: Díky dětem jsem zjistila, kým jsem

Jak jste se dostal do Žentouru?
To byl určitě ten druhý důležitý moment. Když jsem přišel na konkurz na zpěváka, byl jsem ještě ve druháku na právech. Skupina se jmenovala Žentour jen asi týden, protože původní název – Hemenex – jim soudruzi zatrhli, zdál se jim moc americký. Vážně. Oproti všem mým dosavadním spoluhráčům byli v Hemenexu-Žentouru všichni z konzervatoře a nikdo z nich nepochyboval o tom, že se muzikou bude živit. Byla to úžasná jízda a trvala deset let. V roce 92 jsem se dal na sólovou dráhu.

Kdy do toho vpadl muzikál?
Třetí milník vidím v roce 1997, kdy za mnou přišel Martin Kumžák s tím, že to album, co mi zrovna produkuje, je už moje šesté sólové, stoprocentně autorské, a jestli nechci zkusit něco pořádného. Já na to, že tohle je přece pořádný, bomba a pecka, načež on vytáhl Hamleta a zeptal se mě, jestli z toho nechci udělat muzikál. Vydání se Saudkovým překladem jsem náhodou znal z maminčiny knihovny. Souhlasil jsem, ale pod podmínkou, že musíme k muzikálu načerpat know-how, protože jsem o tom žánru nic nevěděl. Letěli jsme tedy do New Yorku, kde jsme během deseti dnů zhlédli asi osm broadwayských titulů. Jediné, co jsem pochopil, bylo, že se to musí udělat poctivě a že způsobů, jak převyprávět příběh pomocí muziky, je nespočet. Tenhle obrat byl pro mě důležitý. Netušil jsem, že se do muzikálu tak zakousnu. Pak přišly další – Galileo, Iago, Vánoční zázrak… Když jsem Hamleta představoval v New Yorku, seznámil jsem se s režisérem Robertem Johansonem a dopilovali jsme současnou verzi, ze které vychází i japonská a korejská produkce. Zní to jako sci-fi, ale můj Hamlet se s více než milionem a dvěma sty tisíci diváky stal světově nejúspěšnější adaptací nejslavnějšího Shakespearova dramatu.

Trapasy jsou zábavné, když odeznějí, říká herec Pavel Nový

Ještě před Žentourem jste zpíval i s Janou Koubkovou, že?
Jana Koubková věděla úplně o všem, co se v děje jazzové a rockové muzice a organizovala známý festival Vokalíza. Byla to a stále je velmi energická a inspirativní dáma. Zpíval jsem tenkrát u ní v septetu Horečka band a společně jsme vystupovali na jazzových večerech v Redutě a v Malostranské besedě. Právě Jana mě doporučila jako zpěváka Žentouru.

Máte vedle sportu ještě nějakého koníčka?
Asi bych uvedl historii. Jinak nejsem typický koníčkář. Ale musím říct, že ačkoli si moc nelibuju v nakupování – třeba oblečení, košile, boty –, tak v hobbymarketu jsem jako u vytržení. Jako když se myš dostane do sýrárny. Tam jsem nadšený z většiny sortimentu: tady máme fantastickou ponornou pilu, onde akušroubovák, co padne do ruky, v dalším regálu je zase úchvatná vrtačka. Hmm, ukaž se, ty by ses mohla hodit… Během covidu jsem ve Špindlu dělal renovaci fasády, protože dům je celý obložený dřevem. Pustil jsem se do toho s kamarádem. Na druhé chalupě, u tchána, jsem zase položil podlahu. Ale musím přiznat, že nad návštěvou hobbymarketu u mě pořád ještě vítězí návštěva music shopu.

Dost cestujete – řídíte rád?
Ano, na koncerty si sice beru řidiče, ale sám toho najezdím hodně. Když se jedu za Ester někam podívat, dá to po Evropě pěknou porci kilometrů. Takový Garmisch-Partenkirchen, ten je pro nás skoro za rohem. Co se dá odřídit do pěti hodin, se skoro nepočítá. Třeba destinace ve Švýcarsku už jsou kolem deseti hodin za volantem. Ester vděčím za to, že jsem si zalyžoval i ve světových střediscích – byli jsme spolu dvakrát ve Whistleru v Kanadě, byl jsem třikrát v Coloradu… Ovšem zajezdil jsem si i na poměrně netradičních destinacích, třeba v japonské Asahikawě, v Turecku nebo i v Moskvě, na Leninských horách. Alpy jsme samozřejmě sjezdili kompletně.

KVÍZ: Hvězda muzikálů slaví padesátku. Jak dobře znáte Sabinu Laurinovou

Loni jste v jednom z rozhovorů pronesl oblíbený bonmot o tom, že chceme-li pánaboha rozesmát, máme ho seznámit s našimi úmysly. Takže co chystáte v blízké době?
Na konci dubna mi vychází vinyl a CD se symfonickým orchestrem, kde představím své největší hity ve velké symfonické výpravě. Proklínám, Právě teď, Pěkná, pěkná, pěkná… Je to studiová nahrávka symfonického turné, které jsme jeli v roce 2019. V live bonus tracku zpívá jako host Ivan Hlas Malagelo. To byla první písnička, kterou jsem se od něj naučil. Před více než čtyřiceti lety. Takže když na tom beznadějně vyprodaném koncertu v pražském Rudolfinu Ivan v rámci přídavků zazpíval „… a tenhle barák vám posere pták!“, přišlo mi, že je všechno tak, jak má bejt. A pak přišel covid. Letos se mi sešlo pár výročí a jedním z nich je LX, což je římsky elegantní označení šedesátky. A k tomu jsem pro letošek vystavěl sérii minifestivalů, kde bude hrát Sarah and The Adams, můj syn Jonáš se svou kapelou Cold Licks, taky Ivan Hlas a nakonec já. Nerad bych opět rozesmál pánaboha, ale moc se na to těším…