Fotografka Alžběta Jungrová: Na Ukrajinu se nechystám, dobrodružství bylo dost

Jste založením dobrodruh, nebo za vašimi minulými nebezpečnými reportážními cestami byla mladická nerozvážnost?
Myslím si, že dobrodružství jsem si zažila už dost a dost a za mnohým, co jsem zažila nebo absolvovala, je spíš moje tvrdohlavost. Nedávno jsem vzpomínala, jak jsme před více než dvaceti lety seděly s mojí nejlepší kamarádkou u kafe a skuhraly: „Bude zima, bude hnusně…“ a ona najednou povídá: „Pojď, poletíme do Kalifornie!“ Než jsem stačila říct ano nebo ne, koupila letenky a bylo to. Rozhodnutí vydat se s kámoškou na blind do USA bylo šílené, ale protože jsem dítě, které vyrostlo v komunismu a chtěla jsem vždycky do Ameriky, tak jsem si v práci domluvila tři měsíce neplacené dovolené (nakonec jsem byla pryč rok a půl) a vydala se do světa. Když jsme pak vystoupily na letišti v Los Angeles, konečně mi to došlo: „Hele, Deniso, co tu budeme dělat?“ Zamyslela se: „No budeme surfovat!“ Když o tom tak přemýšlím, tak docházím k tomu, že žádná další moje cesta nebyla tak náročná. Byla to tvrdá škola, ale zpětně jsem za ni vděčná; připravila mě, podle mého názoru, na všechno, co přišlo později.

Alžběta Jungrová - Příběhy fotek:

Nejspíš je třeba vás pokaždé na něco nalákat – na Kalifornii nebo zajímavou reportáž, že?
Přesně tak. Kdybyste mě chtěla poslat na měsíc do Indie jen s batohem, tak se rozbrečím. Ale kdybyste chtěla fotoreportáž o životě indických žen, tak se tam vydám – i s tím s batohem. Mým hnacím motorem je fotografická ambice a tvrdohlavost. Když něco dělám, chci v tom být dobrá. Adrenalin sám o sobě mě nezajímá. Dělat reportážní fotky z mimořádných míst a situací je cesta, po níž se jde profesně na vrchol. Na druhou stranu se párkrát stalo, že jsem nabídnutou práci odmítla – například jsem se neodvážila jet do Somálska, kde nebezpečí nemůže nikdy vyvážit to, co můžeš získat. Jindy jsem vyměnila dokument o tom, jak táhnou sobi přes Sibiř za cestu do pásma Gazy, protože jsem nechtěla jet do zimy. Byla bych jí paralyzovaná od chvíle, co bych vystoupila z letadla – a představa o tom, že čekám, až půjde okolo sob a mrznout u toho, byla pro mě příšerná.

Cože? Takže raději nebezpečí než poklid na Sibiři?
Jak se to vezme. Fakt je, že právě v pásmu Gazy se mi přihodilo něco neuvěřitelného. Tehdy se slavilo šedesát let státu Izrael, ovšem datum vzniku státu Izrael je pro Palestince tzv. Den Nakby, neboli Den katastrofy, takže po oslavách Izraelců následuje truchlení Palestinců. Nejprve jsem fotila oslavy v Jeruzalémě a pak se přesunula do pásma Gazy. Přijedu na místo setkání, bylo na takové staré benzínce, a zjišťuju, že pro mě dva místní chlapíci, Mahmud a Mohamed, kteří mě měli podporovat a pomáhat mi na místě, nemají vestu a helmu. „My jsme zapomněli!“ prohlásili. Jen tak mimochodem: vesta váží osmnáct kilo, helma tři a půl a foťáky mají dvacet… Upřímně – pokaždé se rozmýšlíš, jestli si tu váhu na sebe vezmeš, protože někdy je lepší být bez vesty a tedy rychlejší.

Snímky uprchlíků a hudby. Fotograf Deníku Lukáš Kaboň opět boduje

Regiony

Šla jste bez vesty?
Jo. Situace byla docela dramatická; Izraelci řekli: „Pochod ne! A pokud bude, tak zakročíme,“ ovšem Palestinci si ho nenechali vzít. Trčeli jsme tam asi tři hodiny a přiznávám, že jsem se hrozně bála: „Kluci, jestli tady umřu, tak je to vaše vina!“ kňučela jsem, když se kolem nás hnal průvod, pak začala střelba a situace se pořád zhoršovala. A tu mi jediný další novinář, Angličan, který tam byl s námi, nabídl, že mi půjčí svoji vestu – prý bude raději sedět v autě (s neprůstřelnými skly, nutno dodat). Když pak ležím v příkopu za betonovým blokem, na mně další tři Palestinci, kteří se chtěli schovat před kulkami a snažím se něco vyfotit – proto tam přece jsem – zvoní mi v kapse telefon. Horko těžko ho doluju, abych se od onoho anglického gentlemana dozvěděla: „Jestli tě zastřelí, jak to budu vysvětlovat? Chci tu vestu zpátky!“ „Co mám dělat?“ povídám. „Jakože teď zavolám na obě strany: - Sorry, hoši, time out – my si jenom prohodíme hadry?!“

A co kdybyste dneska dostala nabídku jet na reportáž na Ukrajinu? Šla byste do toho? S vestou nebo i bez ní?
Myslím, že odjezd na Ukrajinu v těch prvních dnech zvažoval snad každý fotograf v Evropě a já jsem nebyla výjimkou a to přesto, že se již tímto druhem reportáže neživím několik let. Na tuhle otázku neexistuje jednoduchá odpověď, hraje v tom roli mnoho faktorů. Je to konflikt nejblíže mému domovu, víceméně rozumím jazyku, kultuře i mentalitě, což je pro mne v rámci dokumentu velké plus.

A přesto jste nejela…
To, co mne nakonec odradilo nejvíce, bylo právě to množství lidí, kteří tam odjeli. V současnosti mě více přitahují témata, která si z mého pohledu zaslouží pozornost a nedostává se jim jí. Také vím, co to s člověkem udělá, pokud odjede do konfliktní oblasti a jak dlouho pak trvá dát se opět do normálu, možná jsem na to prostě už stará.