Kliknutím zvětšíteSvou první misi absolvoval Miloš Prášil z Nového Veselí na Žďársku v Bosně v roce 1996. „Dohlíželi jsme tam tehdy na první svobodné volby. Každá země po válečném konfliktu skrývá nová nebezpečí, zejména zvýšenou kriminalitu. Ani tam to nebylo jiné,“ začíná své vyprávění válečný veterán Miloš Prášil.
„Lavina bahna a kamení mě smetla a vlekla s sebou. Probrala mě až ledová voda v řece Kokča, jejíž proud mě odnášel pryč.“ |
 Válečný veterán Miloš Prášil musel bojovat o holý život |
První mise trvala čtyři měsíce. Po ní následovaly další a další. Byl to život plný nebezpečí, v zemích poznamenaných předchozími válečnými konflikty. Život mezi lidmi, kteří při sebemenším popudu neváhali sáhnout po zbrani a bez rozmýšlení ji použít. A také život mezi těmi, kterým válka vzala vše a poznamenala je na těle i na duši. „Mnohdy se nám podařilo jen uhasit požár, který se za čas zase rozhořel. Celkem jsem byl na pěti misích, ta poslední byla nejkratší,“ vzpomíná Miloš Prášil.
 Válečný veterán Miloš Prášil musel bojovat o holý život |
 Válečný veterán Miloš Prášil musel bojovat o holý život |
Válka v Afghánistánu je probíhající konflikt, který začal 7. října 2001 jako součást Operace Trvalá svoboda, která byla odpovědí Spojených států, Spojeného království a dalších 45 států na teroristické útoky 11. září 2001.
Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy, zničení islamistického režimu
Tálibánu, který Al-Kaidu podporoval a poskytoval jí bezpečné zázemí, nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekontrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustanovením státní samosprávy.
Zmíněná poslední mise se uskutečnila v roce 2007 v Afghánistánu. České vojenské jednotky operovaly tehdy v severovýchodní části země, v provincii Badachšán v podhůří jednoho z nejvyšších afghánských pohoří Hindukúše.
„Navzdory obrovským zásobám nerostného bohatství je Badachšán jednou z nejchudších oblastí nejen Afghánistánu, ale celosvětově. Opiový mák je tam jediným skutečným zdrojem příjmů obyvatel. Z důvodu nedostatku infrastruktury a naprosté nedostupnosti tohoto území, a tedy i lékařské péče, je tam celosvětově také jedna z nejvyšších úmrtností rodiček,“ popisuje prostředí, v němž se tehdy vojáci ocitli, Miloš Prášil.
Ani přírodní podmínky v této hornaté části země nejsou pro tamní obyvatele právě nejpříznivější. Častá zemětřesení, sesuvy půdy a kamení, studené suché zimy…
„Místní obyvatelé denně sváděli boj o přežití. Vesnice byly umístěny poměrně daleko od sebe, silnice ve většině případů neexistovaly. Cestování tam bylo velmi komplikované,“ vysvětluje Miloš Prášil.
A právě jedna z cest za plněním úkolu se mu stala takřka osudnou. „Bylo to navečer, už se začalo stmívat a blížila se bouřka. Jeli jsme ve čtyřech vozech a najednou poslední auto zmizelo. Museli jsme zastavit a vrátit se ho hledat,“ vykládá Miloš Prášil.
„Měl jsem vykloubené skoro všechny klouby, tělo mě vůbec neposlouchalo. Navíc jsem byl podchlazený, voda byla úplně ledová.“ |
 Válečný veterán Miloš Prášil musel bojovat o holý život |
Zmizení vozidla zavinila podmáčená cesta, která se sesula i s autem do strže pod silnicí. Osádce se naštěstí nic nestalo a podařilo se jí z vozu vylézt. „Snažili jsme se vozidlo s důležitým materiálem zabezpečit, ovšem v tu chvíli se ze tmy vyřítila lavina bahna a kamení, která zavalila mě a mého kolegu. Až později jsem se dozvěděl, že on to nepřežil. Mě bahno a kamení zcela zasypaly, chvíli jsem byl v bezvědomí. Pak jsem se naštěstí vzpamatoval a začal se z toho vyhrabávat. Byla tma, pršelo a začala bouřka. Vůbec nic jsem neviděl, tak jsem pokaždé počkal, až se zablýskne, abych věděl, kam jít,“ znovu si vybavuje okamžiky hrůzy Miloš Prášil.
 Válečný veterán Miloš Prášil musel bojovat o holý život |
 Válečný veterán Miloš Prášil musel bojovat o holý život |
V Afghánistánu nyní působí 70 000 vojáků NATO, z toho 19 000 Američanů. Prvních devět měsíců letošního roku patří k nejtragičtějším. Padlo 221 zahraničních vojáků, při ozbrojených konfliktech zemřelo 3000 lidí.
V afghánské válce padlo dosud 14 českých vojáků. Loni zemřeli čtyři. Martin Marcin, Kamil Beneš a Patrik Štěpánek padli v srpnu, Tomáš Procházka v říjnu.
Tento úděsný příběh však nebyl ještě ani zdaleka u konce. Po první lavině přišla druhá. „Ta mě smetla a vlekla s sebou. Pak už si nic nepamatuji. Probrala mě až ledová voda v řece Kokča, jejíž proud mě odnášel pryč. Hýbat jsem mohl pouze levou rukou. Nohy i pravá ruka byly bezvládné. Měl jsem vykloubené skoro všechny klouby, tělo mě vůbec neposlouchalo. Navíc jsem byl podchlazený, voda byla úplně ledová. Mojí jedinou myšlenkou bylo dostat se z vody ven. Naštěstí se mi podařilo chytit utrženého kola od auta, které plulo kolem. Na něm jsem si odpočinul, ale pak jsem v dálce uslyšel peřeje, a to bylo nebezpečné,“ říká válečný veterán.
Záhy si ve světle blesku všiml velkého kamene vyčnívajícího z vody. Věděl, že se na něj stůj co stůj musí dostat, aby si zachránil život. Po velkém úsilí se mu to nakonec podařilo. „Tam jsem pak, těžce zraněný, přečkal noc i horskou bouři. Pomoc přišla až za svítání. Byla mi strašná zima a všechno mě bolelo. Volal jsem, ale kvůli bouřce mě nikdo neslyšel. Až ráno se na břehu řeky objevil člověk v paštunské čepici a ukazoval mi, že za chvíli přijde pomoc,“ prozrazuje další část napínavého příběhu Miloš Prášil.
„Pomoc přišla až za svítání. Byla mi strašná zima a všechno mě bolelo. Volal jsem, ale kvůli bouřce mě nikdo neslyšel.“ |
 Válečný veterán Miloš Prášil musel bojovat o holý život |
Záchranná akce trvala poměrně dlouho. „Museli ke mně slanit. Byl jsem pořádně domlácený, nevěděli, co se mnou. Říkal jsem jim, ať mě uvážou na lano a vytáhnou. Od té doby si už nic nepamatuji,“ pokračuje ve vyprávění Miloš Prášil, který byl později vrtulníkem převezen do polní nemocnice Mazáre Šeríf.
„Vzbudil jsem se až v nemocnici. Najednou jsem byl v tichu a v teple, všude bylo bílo. Myslel jsem si, že jsem umřel a že jsem v nebi,“ prozrazuje své pocity po probuzení z umělého spánku Miloš Prášil. „Měl jsem spoustu zranění a zlomenin, a také vodu v plicích. Jen díky tomu, že jsem kdysi sportoval, jsem se z toho dostal. Ale dodnes mám následky,“ dodává.
„Vzbudil jsem se až v nemocnici. Najednou jsem byl v tichu a v teple, všude bylo bílo. Myslel jsem si, že jsem umřel a že jsem v nebi.“ |
 Válečný veterán Miloš Prášil musel bojovat o holý život |
S armádou se Miloš Prášil po několika letech rozloučil. Přestože byl po své dobrodružné misi v Afghánistánu převelen na jiné, méně náročné místo, jeho zdravotní stav nebyl natolik dobrý, aby mohl ve své práci pokračovat. „Byl jsem pořád strašně vyčerpaný a unavený. Moje práce byla psychicky velmi náročná, a k tomu mi další kamarádi umírali na nejrůznějších misích. Nevěděl jsem, jak z toho ven. Nakonec jsem šel do civilu,“ usmívá se válečný veterán.
| „Jel jsem se omluvit mámě zemřelého kolegy za to, že jsme jí syna nedovezli v pořádku domů. Také nám nakonec odpustila.“ |  Válečný veterán Miloš Prášil musel bojovat o holý život |
Kolega Miloše Prášila nadrotmistr Nikolaj Martynov, pov. na podpraporčíka in memoriam, který zemřel pod lavinou bahna a kamení, byl příslušník 4. brigády rychlého nasazení v Chrudimi. Zemřel, když spolu s kolegy v horách na hlídce vyprošťoval za deště zapadlé vojenské vozidlo. Další dva vojáci - včetně Miloše Prášila - byli těžce zraněni.
K vodě, která jej málem zahubila, se ale vrátil. Jeho novým povoláním je práce plavčíka, takže se s tímto živlem setkává dnes a denně. „Vodu mám pořád rád, je mi blízká a nevadí mi plavat nebo se potápět,“ potvrzuje válečný veterán, který nezapomíná ani na svého kolegu, jenž tehdejší společnou misi v Afghánistánu nepřežil.
„V armádě jsme byli všichni kamarádi, vzájemně jsme se na sebe museli spolehnout. Když mě pohřbila lavina, kamarádi se mi pak omlouvali, že mě nemohli hned hledat. Odpustil jsem jim, vím, že to nešlo jinak. A společně s ostatními jsem se jel omluvit i mámě zemřelého kolegy za to, že jsme jí syna nedovezli v pořádku domů. To bylo asi to nejtěžší, co mě v životě potkalo. Také nám nakonec odpustila. Navštěvujeme ji pravidelně. Přišla o syna, každý rok ale na výročí jeho smrti za ní jezdí patnáct kluků, které vzala za své,“ uzavírá Miloš Prášil.
26
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
