Sedm šikulů Vysočiny: deskovkový mág pobaví, kutil oživuje starý nábytek

Reportérka, moderátorka, miss. Život ale není jen práce, směje se Šimková

Pracovala jako novinářka v Jihlavském deníku. Tři roky dělala reportérku zpravodajství v komerční televizi. Mezitím se stihla umístit na druhém místě v soutěži Miss České republiky, vyhrát Miss sympatie a Miss silueta. Dnes moderuje počasí, řadu akcí a chystá se do poroty v dalším ročníku soutěže krásy. Vybudovat kariéru, za kterou by se nestyděla ani životem ošlehaná matadorka, stihla vždy usměvavá Simona Šimková v pouhých čtyřiadvaceti letech. „Všechno jsem si poctivě odpracovala,“ říká mladá moderátorka.

Simona ŠimkováZdroj: se svolením Simony ŠimkovéJe vám čtyřiadvacet let, máte za sebou práci televizní reportérky, úspěch v Miss České Republiky. Nyní moderujete mimo jiné počasí. Jaký je pocit dosáhnout v tak mladém věku takového úspěchu?
Úžasný, protože jsem si to všechno tvrdě odpracovala. Na což jsem hrdá. Na druhou stranu, když se mě často lidé ptají co dál, vlastně nevím, co odpovědět. Toto byl můj cíl a můj sen. A já si ho vlastně už ve dvaceti letech splnila a doteď ho žiju. Cílem je se v tom, co dělám, už jen zdokonalovat a rozvíjet.

Jak jste začínala?
V patnácti letech v Jihlavském Deníku. Každé léto jsem sháněla brigádu a babička má obchod na náměstí, kam tehdy chodila nakupovat jedna z redaktorek. A ta říkala, že léto shání brigádníky. Mě vždycky bavily slohy, tak jsem to zkusila, ačkoli jsem o novinařině nevěděla ani ň. Na pohovoru jsem poznala hrozně milého šéfredaktora Jiřího Jíru, který mě spolu s kolegy zaškolil a všechno ukázal. Hned první léto mi vyšlo několik článků a já zjistila, že mě ta práce baví. Další léto jsem se tam vrátila. A tak to šlo až do maturity, po níž jsem se rozhodla, že v žurnalistice chci pokračovat, a šla ji studovat na Masarykovu univerzitu do Brna.

Nakonec jste ale skončila v televizi.
No je to tak. Psaná novinařina je hodně o sezení v kanceláři a telefonování. Mě bavilo jezdit za lidmi, povídat si s nimi. Tak jsem hned v prváku šla zkusit štěstí do univerzitní televize, kde jsem si natočila první reportáže a pomalu do toho pronikala. Televizní žurnalistika mě oslovila pro svou komplexnost. Informace a příběhy podáváte směrem k několika smyslům. Je to řemeslo, ale zároveň kreativní práce. Po univerzitní televizi jsem se přesunula do brněnské regionální televize. Tam nabrala další zkušenosti a pak už následovala letní stáž na Nově.

Vzpomenete si na svou první reportáž?
Původně jsem tam psala pro web, ale jeden den byl nedostatek reportérů a potřeba někoho narychlo vyslat do terénu. Díky zkušenostem z Brna to padlo na mě. Po odvysílání za mnou přišel šéf zpravodajství a nabídl mi práci. Chvilku jsem váhala, protože mě čekal ještě rok na univerzitě. Nakonec jsem kývla a bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. I tu školu jsem dodělala, byť s prodlužování.

Simona ŠimkováZdroj: se svolením Simony ŠimkovéNyní moderujete počasí. Tam už se do terénu moc nejezdí. Proč jste se vydala tímto směrem?
Beru to jako kariérní postup. Mám to totiž poctivě odmakané. Ono reportér zpravodajství není jednoduchá práce. Často jsem postávala na vládě až do pozdních večerních hodin, párkrát až do tří do rána. Člověk také musí každý den chodit s novými tématy. Je rovněž závislý na vstřícnosti ostatních a lidi umí být milí, ale i pěkně nepříjemní. Dobře odvedenou práci vidí hlavně šéfové, ale každá chyba se člověku vrátí stonásobně. Je v tom zkrátka extrémní množství stresu. Třetí rok jsem si už říkala, že toho začíná být moc. A v tu chvíli přišla nabídka na moderátorku počasí. Uskutečnil se interní konkurz a vzali mě. Dělám to zatím rok a moc si tu práci užívám. Mám díky ní i víc času na seberealizaci mimo zaměstnání. Ráda peču, vařím, hodně sportuju, točím videorecepty.

Říkala jste, že je občas depresivní uvědomit si, že jste si tak brzy splnila svůj sen. Jaké máte tedy další cíle? 
Jak jsem řekla, udržet si svou práci a pořád se v ní zlepšovat. Ale do budoucna bych určitě ráda zkombinovala pracovní život s rodinným. Chtěli bychom s přítelem postavit dům a samozřejmě se bavíme už i o dětech. Takto zakotvit bychom si představovali právě v rodné Jihlavě - tou se mimochodem mnohdy pochlubím i přímo v relacích Počasí.

Deskovkový mág Vladimír Chvátil  

Vladimír „Vlaada“ ChvátilZdroj: Deník/Attila Racek

Na kontě má nespočet úspěšných her vydaných v tuzemsku i zahraničí a patří mezi českými hráči k celebritám. Mezi jeho nejvýznamnější počiny patří například desková hra Krycí jména z prostředí tajných služeb.

Jedenapadesátiletý jihlavský rodák Vladimír „Vlaada“ Chvátil se však proslavil rovněž počítačovými hrami Fish Fillets nebo Original War.

Tele narozené v zimě přežije všechno, říká zemědělec Tvrdík

Nebe je modré, tráva zelená, ptáci svítí, slunce zpívá a krávy líně přežvykují, přičemž občas podrážděně zabučí na otravný hmyz. Přesně takový způsob chovu krav propaguje soukromý zemědělec a zároveň starosta Číhoště na Brodsku Jaroslav Tvrdík. „Krávy odchované jen venku jsou zdravější, v lepší kondici a méně stresované než v kravíně. Také maso mají lepší. A takové tele narozené v zimě přežije všechno. Nemoce nezná,“ vysvětluje Tvrdík.

S metodou, kdy zemědělec krávám poskytuje volný výběh místo klaustrofobického prostoru kravína přišel Tvrdík jako jeden z vůbec prvních. „Dřív nebylo krávy vidět jinde než v kravíně. Krávy zvlášť, telata zvlášť. U mě jsou venku na pastvě celý den a telata s nimi. Nejdřív mi to ochránci zvířat měli za zlé, ale časem se z toho stala móda,“ vypraví Tvrdík, jehož zvěř poslouchá naslovo. Stádo má vychované tak, že stačí zavolat a kolos k němu přiběhne.

Ve volném výběhu spatřuje dlouholetý číhošťský starosta i další, ryze praktické výhody. „Chovatelům odpadá povinnost čištění chléva. Mléko není třeba dojit, to vypijí telata a dobytek je spokojený. Stačí se na něj podívat,“ ukazuje směrem k ohradě. Nedaleko ní mají přístřešky kam se mohou uchýlit, celodenní přístup k vodě a krmení. „Jsou to odolná a inteligentní zvířata,“ dodává zemědělec.

Sedm slavných výrobků a značek Vysočiny. Patří mezi ně i konopné mýdlo ze Sasova

Jaroslav Tvrdík začínal v družstvu, vždycky si však přál hospodařit sám. Po revoluci se mu sen splnil, neboť v restituci získal jednu Avii a devět hektarů po rodičích. „Dnes je to samá dotace tady, dotace tam. Já tehdy nedostal od nikoho nic,“ vzpomíná.

Bývalý družstevník chtěl nejdřív hospodařit ve velkém. Mít pole, prodávat mléko, chovat stádo. „Ale to bych se strhat. Krávy a prodej mléka stačí. I tak jsme je museli ještě za tmy dojít, potom mléko odvézt do mlékárny v Brodě. No a když ji zrušili, jezdili jsme s Avií každé ráno přímo k zákazníkům domů,“ dodává zemědělec.

V roce 2010 se k práci se skotem přidala povinnost další: starostování. „Nechal jsem selidově řečeno ukecat. Kandidoval jsem do zastupitelstva a skončil jsem jako starosta,“ usmívá se Jaroslav Tvrdík.

Něco končí, něco začíná. Humpolecký šikula vdechuje život odloženému nábytku

V přírodě slovo odpad neexistuje. Konec jednoho životního cyklu znamená začátek nového. S touto filosofií založil před šesti lety Ladislav Olšbauer společnost Circu, aplikující principy cirkulární ekonomiky. Věcem, které by v tom lepším případě skončily na smetišti, v tom horším v lese nebo na dně oceánu, vdechuje nový život. "Udržitelnost je cesta, kterou bychom se měli ubírat. Ale radikální změny většinou nefungují, je potřeba dělat malé krůčky," říká šikula z Humpolce na Pelhřimovsku.

Ladislav OlšbauerZdroj: se svolením Ladislava OlšbaueraPojem cirkulární ekonomika zní poměrně široce. Čím se konkrétně zabýváte?
Zavádíme tento široký pojem do praxe. To znamená, že z věcí a materiálů, které dávno dosloužily a jen by znečišťovaly prostředí, vyrábíme produkty nové. Konkrétně děláme nábytek. Je k tomu potřeba dokonalá znalost vlastností a způsobů zpracování vybraných materiálů. K tomu nám slouží materiálová banka, kterou máme tady v Humpolci.

Z čeho všeho jste schopni vyrobit například židli?
Třeba z rybářských sítí. Tento nápad pochází z Dánska, kde židle z mořských sítí vyrábí běžně. Tam je to velké téma. Když se rybáři síť na moři roztrhne, většinou ji odřízne a nechá plavat. Do ní se v tom lepším případě zamotají ryby. V tom horším ji mořské proudy rozdrtí na mikroplasty, které jsou pro životní prostředí devastující. My tento materiál však dovedeme zpracovat a vytvořit z něj něco nového, užitečného.

Jak jej zpracováváte?
Spolupracujeme s firmami, které na recyklaci plastů mají celé linky. Zpracují je na granulát, který lze vstřikovat do forem a vyrábět tak v podstatě cokoli. Dá se říct, že každý takový výrobek má duši. Příběh, ke kterému se zákazník velmi snadno dostane pomocí mobilní aplikace. Ale nejen to, dozví se tam rovněž, jakými všemi způsoby lze danou věc využít, až doslouží. Komunikujeme rovněž se školami a s učitelem a didaktikem Robertem Čapkem spolupracujeme na učebnici cirkulární ekonomiky pro základní školy, z níž děti budou čerpat v řadě škol už v příštím školním roce.

Přízraky i brána do jiné dimenze. Jihlavské katakomby skrývají děsivá tajemství

Co vše lze takto využít?
Téměř vše. Neřešíme jen plasty a dřevo, byť se nábytkářství věnujeme nejvíc. Zásadní je pro nás udržitelnost. Zajímavým segmentem je například marketing. Různé plachty a stánky spořitelen, pojišťoven a bank, které znáte z náměstí, pochází mnohdy od nás. Tyto věcí mívají jepičí život. Měsíc slouží a pak putují do smetí. My je ale děláme z recyklovaných materiálů, které lze potom opět použít k výrobě něčeho nového.

Zmínil jste spolupráci, o kom je řeč?
Jsou to rakouské univerzity i společnosti, ale také například Škodovka nebo univerzita v Pardubicích. Spousta lidí v naší práci vidí smysl, proto nám pomáhají i experti, které bychom si jinak nemohli dovolit. Našimi klienty jsou pak banky, spořitelny, nadnárodní korporace. Zkrátka firmy, které mají udržitelnost a ohleduplnost vůči životnímu prostředí ve vnitřních předpisech.

Na co jste ze své výroby nejvíce hrdý?
Vybavili jsme tady v Humpolci školu Bambi stoly z použitého nábytku České spořitelny, drogerie a supermarketu. Měli spoustu nábytku určeného k likvidaci. My jej od nich vykoupili, odborně demontovali a vyrobili nábytek, který dnes slouží malým dětem. Mají od nás také laboratoř nebo kuchyňku s kamennou deskou. Ta byla součástí pracovního stolu ředitele spořitelny. Dnes na ní děti pěstují své kuchařské dovednosti.

Jak jste začínal?
S nábytkem jsem začal pracovat už v roce 1995. Circu jsme založili před šesti lety. Inspirovali jsme se přírodou, kde slovo odpad neexistuje. Konec jednoho životního cyklu znamená začátek jiného. Chci se věnovat činnosti, která pozitivně ovlivní budoucnost mých dětí. A věřím, že se mi to daří. Byť nám nevydělává horentní sumy, vidím v naší práci smysl a přidanou hodnotu. Jsem nesmírně vděčný, že ji mohu dělat a v našem případě určitě platí ona fráze, že cesta je cíl.

Komíny Jaderné elektrárny Dukovany  

Jaderná elektrárna DukovanyZdroj: se svolením Jaderné elektrárny Dukovany

Dukovany jsou jedna ze dvou jaderných elektráren v České republice. Nachází se nedaleko Třebíče a je první jadernou elektrárnou postavenou na českém území. Tím si zcela jistě zaslouží být v našem výčtu šikulů, i když tedy nepatří mezi živé osobnosti. 

Elektrárna Dukovany se začala stavět v roce 1978, první blok byl uveden do provozu v roce 1985, poslední, čtvrtý v roce 1987. Dnes výrobou pokrývá přes dvacet procent celkové spotřeby České republiky. Za dobu provozu vyrobila množství energie, které by mohlo napájet osmadvacet let všechny české domácnosti.

Důchodce při tvorbě zapomíná na zdravotní problémy. Namaloval stovky obrazů

Krásy světa poznává již přes devět dekád. A právě stáří v něm probudilo novou vášeň. Nadchnul se pro umění. Josef Laška z Hrbova u Polné na Jihlavsku stihl nakreslit přes čtyři sta obrazů. „Zapomínám u toho na zdravotní problémy,“ vypráví zkušený kreslíř.

Umění se začal věnovat až v pokročilém věku, neboť dříve měl pořád co dělat. Za války měli rodiče malé hospodářství, pak následovala plejáda dalších zaměstnání. „V roce 1947 jsem na uhelné brigádě sfáral sto sedmnáctkrát do hloubky 280 metrů. Přišla vojna a po ní jsem od roku 1951 pracoval v JZD. Ve dne na poli, ve stáji, na dopravě a večer na práci v Lidosprávě jako účetní a poté sedmatřicet let jako tajemník. Na malování prostě nebyl čas,“ líčá Josef Laška.

Jak dobře znáte Vysočinu? Ověřte si své znalosti v kvízu

Malovat tak začal až před čtyřmi lety, kdy začal trpět zdravotními problémy problémy s chůzí.

Zdroj: DeníkNejradši zvěčňuje krajiny a stavby, které jej fascinují. „Maluji formou překreslování fotografií, jejich zvětšováním v poměru 1-8, dle toho jak je obrázek veliký, pomocí trojúhelníku a tužky tak, aby se vešly na formát papíru, který mám k dispozici,“ popisuje.

Pak pomocí pravítka rýsuje přesné tvary, které následně pastelkami zvýrazní a sladí. „Někdy jsem sám překvapen, co z toho námětu vzniklo,“ usmívá se vitální důchodce, který pod obrázek vždy přidá vlastnoruční popis.

Díky tomu, že se na kresby musí plně soustředit, jde totiž o milimetrové míry, zapomene na všechny ostatní problémy se zdravím včetně bolavých kloubů. „Myslím, že mě to drží v dobrém duševním zdraví,“ soudí muž, který namaloval více než čtyři sta obrázků.