Herečka Zuzana Kronerová: Moje puberta pomalu končí

Je skvělá a žádaná herečka, a nejen pro režiséry, i pro novináře je požehnáním. Mluví neuvěřitelně zábavně, každou vyprávěnou situaci a vzpomínaný příběh přesvědčivě zahraje, ironicky vypointuje a dokonale napodobí aktéry. A také odpoví na všechny otázky, nevyhýbá se ani soukromým tématům. Ostatně, netají se tím, že o svých blízkých mluví s nadšením a ráda.

Uvnitř jsme stále mladí, říkají hvězdní manželé Hrzánová a Holub

Naposledy jsme se viděly během natáčení audioverze scénáře Jiřího Havelky Vlastníci. Je fenomén domovních schůzí dostatečně silný i na Slovensku?
To téma je živé u nás i u vás. V Praze bydlíme ve Vršovicích a jednou na nás zazvonil náš soused a zároveň i správce domu a ptal se, zda já nebo manžel přijdeme na schůzi vlastníků. Zeptala jsem se ho, jestli už viděl stejnojmenný film. Lekl se a zeptal se – „Co? Jsem tam?!“ Pobaveně jsem mu odpověděla: „Ano, všichni jsme tam!“ (smích) Když jsem ale Havelkovu divadelní inscenaci poprvé viděla během hostování ve sterilní zkušebně Slovenského národního divadla, pocitu, že jsem i já součástí trapné schůze, jsem tenkrát úplně propadla. Naštěstí naživo jsem naživo tak hrůznou schůzi nezažila, podobná „hlasování“ ovšem ano. A situace, kdy se všichni snaží na něčem dohodnout a dva tři z principu protestují nebo nesouhlasí, znám také. Nejšílenější na tom je, že nikdy nezjistíte proč. Hra je bravurně napsaná, s hlubokým poznáním života i jeho odvrácené reality.

Mě u Vlastníků napadla kacířská myšlenka, že i demokracie má svoje limity. Jsme sobečtější, než generace našich rodičů?
Někteří lidé zaměňují slovo svoboda se svévolí, s absolutním uspokojením tužeb i nároků. Ale socialismus a diktatura proletariátu přece nevedly lidi k ušlechtilým morálním zásadám či vyšším cílům. Bývalý režim značně křivil charaktery. Společný nepřítel může vést lidi k pocitu větší sounáležitosti, soucitu a solidaritě, ale vždycky nakonec záleží na výchově a rodině. S nabytou svobodou někteří chytráci získali obrovský prostor. Jsem ale optimistka bez příčiny, věřím, že takových lidí je menšina. Jen se podívejte, kolik peněz se nasbíralo na pomoc lidem po tornádu, není to s námi tak špatné.

Coby bytostná optimistka se tedy politikou netrápíte…
To bych se utrápila. Bože, tolik pomstychtivých hlupáků na důležitých místech! Můžeme si za to ale sami, mám pocit, že někdy volíme snad jen podle vzhledu.

Možná jsme jen ztratili schopnost si věci navzájem vysvětlovat.
A vyslechnout se. Majitele jiného názoru vnímáme skoro jako nepřítele, liberál je u nás na Slovensku téměř nadávka. A různé fašistické názory bují a jejich nositelé jsou přesvědčeni, že jsou ochránci tradičních hodnot a morálky. Když vidím, jak v Polsku a Maďarsku jdou po menšinách, LGBT komunitě, děsí mě to. Podobné je to po celém světě. Podívejte se na Trumpa.

Jsem neuvěřitelně praktická, říká Zlata Adamovská

V audioknize mluvíte přesvědčivě „československy“, v českých filmech zase česky. Kdy jste se to tak dobře naučila?
Mojí první zamilovanou knihou – a to jsem ještě neuměla číst – byla Hrubínova kniha Květuščina zahrádka, s krásnými ilustracemi Jiřího Trnky. Měla úchvatné obrázky, například strašlivá baba Zimice, která spálila Květušce celou zahrádku mrazem… Ale kdy jsem začala mluvit česky, už nevím. Mám hudební sluch, což mi dost pomáhá. Samozřejmě, čeština není můj rodný jazyk, kdybych někdy zapomněla text a musela improvizovat, možná bych sklouzla do slovenštiny.

Máte zřejmě na jazyky talent, prý jste po maturitě dokonce chtěla studovat filologii, proč jste se nakonec rozhodla pro divadlo?
Před rodiči jsem rozhodnutí věnovat se divadlu zatajovala, od malička mě zrazovali. Už když jsem se chtěla stát členkou rozhlasového souboru pro děti a mládež, vysunuli ostražitě tykadla a lekli se: „Aha, Zuzku to táhne k herectví, musíme jí to zakázat, nebo alespoň vymluvit.“ A krmili mě hrůzostrašnými historkami o tom, jak v rozhlase malé děti šíleně mučí, nedávají jim jíst, občas je po výkonu i zmlátí, před natáčením je vždycky pro jistotu na celou noc zamknou… Takže jsem pochopila, že svoji touhu musím pečlivě skrývat. Ale k divadlu mě to táhlo odmalička. Ještě než jsem chodila do školy, bydleli jsme jeden čas i v divadelní šatně. Rodiče tehdy dostali nabídku ze Slovenského národního divadla a z Martina, kde byla maminka hvězdou a táta (budoucí slavný herec Jozef Kroner, pozn. red.) začínal jako elév, přešli do Bratislavy. Přestěhovali jsme se, jenže náš bratislavský činžák ještě nebyl dostavěný…

Bydlet v divadle musí být pro malé dítě učiněný sen!
Přesně. Šmejdila jsem po něm a přitom objevila zázračnou místnost – rekvizitárnu. Nacházely se tu zajímavé a značně bizarní předměty – umělé ovoce, do kterého se nešlo zakousnout, nebezpečné halapartny a další divné a magické věci. Druhou tajemnou místností byla dámská maskérna, kde to nejen báječně vonělo, ale kde mi paní maskérka přidělala k dětským vláskům dlouhé copy a já byla najednou princeznou. Takže už v útlém dětství jsem se nadechla divadelní vůně a prachu, herecký bacil mě navždy nakazil.

Přihlášku na herectví jste si ovšem nepodala.
Zvolila jsem studium divadelní dramaturgie. Samozřejmě jsem si souběžně podala přihlášku i na filologii, a sice na zvláštní kombinaci angličtina a latina. První kolo přijímaček na dramaturgii jsem absolvovala a před druhým jsem se tajemnice katedry zeptala, zda bych se mohla přijít podívat i na herecké talentovky. A ona mě rovnou zapsala. Přišla jsem před komisi a brala zkoušky dost sportovně, že si to jen zkusím, protože herectví mi určitě nevyjde. A ono to překvapivě vyšlo.

To jste své rodiče asi moc nepotěšila…
No, nebyli šťastní. Když jsem jim přijetí oznámila, trochu rozpačitě mě vyzvali, ať jim tedy něco předvedu. Tak jsem se uklonila, nadechla a se záchvatem smíchu i pláče vyběhla z pokoje. A když posléze přišli na moji první premiéru do Divadla pro děti a mládež v Trnavě, táta mě za můj výkon tak zkritizoval, že jsem je raději přestala zvát.

Změnilo se to?
Jistě, jednou mě táta pochválil, to bylo ještě v trnavském divadle. „Konečně suverénní výkon!“ řekl. Šlo o záskok v téměř beztextové roli, v polocirkusovém představení, kde jsem v podstatě uváděla jen jiné herce na scénu, ale tátovi se to moc líbilo. Myslím si, že kritický přístup rodičů ke mně se mi vyplatil, dost mě to zocelilo.

Tereza Bebarová byla slyšet odmalička, i když si vymýšlela

Zmínila jste, že váš otec začínal jako elév.
Ano přišel do Martina rovnou z fabriky z Považské Bystrice, kde byl mistrem.

Jak ho napadlo se věnovat divadlu?
Dědeček z tátovy strany byl vášnivý ochotník, režisér a herec. Všechny jeho děti tím pádem tíhly k divadlu. Babička a dědeček pocházeli z Liptova, ale dědeček – profesí ajznboňák, výpravčí – byl také dost velký bohém, často ho proto za trest někam překládali. Žili všude možně – v Kraľovanech nebo na Kysucích ve Staškově, kde se narodil můj táta. Na všech místech, kterými prošli, byl bohatý divadelní život, v Pováží – v Považské Bystrici a v Púchově – jsou kvalitní ochotnické soubory dodnes. Dědeček s babičkou měli dvanáct dětí, dospělosti se jich dožilo osm, a táta i všichni jeho sourozenci hráli divadlo. Při jednom ochotnickém představení tátu i jeho bratra uviděl profesionální režisér a nabídku dal oběma.

Neuvěřitelné.
Tátova sestra Zuzana, po které se jmenuji, hrála dokonce v profesionálním divadle v Žilině. A tátovi bratři a sestry se objevili v mnoha slovenských filmech. Pamatujete si jánošíkovskou parodii Pacho, hybský zbojník?

Samozřejmě.
Tak tam hrála nejstarší tátova sestra, moje tetička Mária Hojerová – a to matku Pacha a jeho bratrů, které ztvárnili můj táta a jeho skuteční bratři. A ve výborné komedii Nevera po slovensky hrála tetička Mária zase moji matku. Mnozí ze sourozenců Kronerových se objevili i v českých filmech. Například když můj táta nemohl účinkovat ve velmi hezkém poetickém snímku Tony, tobě přeskočilo, obsadila režisérka Věra Plívová Šimková jeho bratra Ludvíka – ostatně, byli si s tátou neskutečně podobní. I můj bratranec Ján Kroner hraje a byl členem Slovenského národního divadla. Není nám tedy moc podobný, vypadá spíš po své mamince. Kdosi mu prý kdysi řekl: „Vy Kronerovi jste takový klan!“ A on oponoval, že to není pravda: „Nemáme mezi sebou režiséra!“

Vaše maminka byla v mládí hvězdou, ale dnes ji široká veřejnost moc nezná. Čím to?
Myslím, že maminka měla velký talent herecký, ale nulový pro kariéru. A když to řeknu trochu bulvárně – neměla za manžela režiséra. Ve Slovenském národním divadle byla větší konkurence než v Martině. Navíc, a to už čerpám z tátovy knihy rozhovorů, měla dost nevýhodnou smlouvu. Divadlo chtělo angažovat hlavně mého otce, a tak máma podepsala smlouvu, že bude angažována na menší role a záskoky. Sebevědomí herce je velice křehká věc. A jak o tom přemýšlím, čím méně maminka hrála, tím méně si věřila. Mám takový soukromý názor, že na budování kariéry potřebujete mít skutečně talent. Nemyslím tím nic špatného, prostě hvězdnou auru si musíte umět vytvořit.

A vy máte „talent na kariéru“?
Asi ne, ale nějak se mi zatím daří se bez něj obejít. Utkvělo mi, co mi můj táta říkal při našich nočních rozhovorech. „Nemusíš být slavná. Ani nejlepší. Stačí, když budeš štikou v rybníku, která občas rozčeří vody!“ A to je hezké.

Hvězda StarDance Matouš Ruml: Do pěvecké soutěže bych nešel

Mimochodem, máte štěstí i v tom, že děláte téměř výhradně se skvělými režiséry.
Na to je potřeba mít taky trochu nos. Jsem náročná na scénáře, ale nebojím se riskovat, co se týče režisérů. Neřeším jejich věk a zkušenosti. Vlastně mě to láká a zajímá, mám ráda dialog a komunikaci, vášnivě ráda jsem i učila na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Bavilo mě, když mi studenti oponovali.

Jak došlo k seznámení s režisérem Bohdanem Slámou?
Zase shodou šťastných náhod. Bohdan přijel do Bratislavy hledat mladé herce a herečky do Divokých včel, šel se svým pomocným režisérem Karlem kolem Divadla Astorka a uviděli fotky z inscenace hry J. A. Pitínského Matka. Měli jsme všichni na sobě divoké líčení, téměř hororové ve stylu Addams Family. Bohdan uviděl moji fotku a prohlásil, že mu připomínám ženu, podle které psal postavu maminky ve Včelách. Pak se podíval blíž a podotkl, že je to „ta Kronerová, co ji zná ze starých slovenských inscenací“. A tak přišli za mnou a přinesli mi scénář. Nemám ráda vykalkulovaný humor, když scenárista sedí za počítačem a tvoří hlášky, u kterých předpokládá, že budou lidi bavit. V Bohdanově scénáři byly naopak naprosto tragické situace, ale tak skvěle napsány, že jsem se u nich musela smát. Řekla jsem ano, ale dlouho se nic nedělo.

A pak?
Ještě před natáčením si mě Bohdan zavolal stranou a velmi plaše, celý červený, se mě ptal: „Nevadilo by vám, kdyby maminka Lišajová měla… ehm… takové povolání… No, ono to vlastně není povolání… spíš přivýdělek…“ Červenal se a neuměl mi říct, o co vlastně půjde. A já říkám: „Jako myslíte, že si vydělává svým tělem?!“ „No.“ „A potřebujete to pro příběh?“ „Ano, ano, já bych moc rád!“ Tak jsem se zamyslela. „No, když jsem ten scénář četla, já myslím, že ji to i baví, že?“ „Ano, to by bylo fajn!“ První den na place byl až takový legrační, Bohdan byl chudák ztrémovaný, všechno mi předehrával. Když jsme na to po čase vzpomínali, strašně jsme tomu smáli. Od té doby je mezi námi nejen lidské souznění, ale i humor.

A také od té doby hrajete v každém jeho filmu.
V každém. I kdyby mělo jít jen o malou roličku.

Jaroslav Šuranský: Chceš-li pobavit Boha, sděl mu své plány. Hlavně ale pomáhej

Jeden z vašich nejviditelnějších společných snímků poslední doby je Bába z ledu. Vlézt do ledové vody chce odvahu, ale ještě v ní plavat! Vy jste se předtím otužovala?
Kdepak, jsem založením absolutní zimomřivec, překonala jsem se jen kvůli filmu.

Takže ke studené vodě jste předtím zrovna kladný vztah neměla?
Když nemělo moře třicet stupňů, tak jsem do něj zkrátka nevlezla. Nikdy. Byli jsme na začátku září v Chorvatsku, všichni se koupali a plavali ve vodě, můj muž, dcera, syn. Jen já ne.

Jak jste tedy trénovala?
Trénovala jsem dvakrát týdně. Na konci srpna jsem se u moře učila vejít do vody bez osmělování, najednou. Můj muž mi dokonce vymyslel takový reklamní slogan, že se prý musím ponořit najednou, naráz a říkat si magickou větu: „Užiju si svůj chlad!“ Namítla jsem, že to není dobrá pomůcka – budu si spíš říkat: „Fuj, ta voda je odporně teplá!“ Pak jsem pokračovala v tréninku u jezera Zlaté písky, kde měla voda odhadem dvacet stupňů. Nikdy dřív bych do takové ledárny nevlezla a najednou jsem tam plavala tři čtvrtě hodiny. Spojila jsem se i s otužileckým klubem Ledoví medvědi v Bratislavě a ti mi řekli, že musím trénovat alespoň dvakrát týdně. Nakonec jsem měla dokonce tři trenéry – dva na Slovensku, jednoho v Praze. Jenže když jsem za ním přijela do Prahy, tak voda v Braníku měla patnáct stupňů. Stála jsem v ní po kolena a znovu sbírala odvahu… Začátky byly těžké, ale nakonec se to povedlo. Hodně mi pomohl náš operní pěvec Martin Babjak, který se otužování věnuje dlouhodobě.

Mělo otužování i nějaké zdravotní benefity?
Absolutní. Pomohlo mi proti chřipce, rýmě i psychicky. Při otužování jsem se s jedním sympatickým pánem dala do řeči, ptala jsem se ho, proč se začal otužovat, a vyprávěla jsem mu, že já jen kvůli filmu. On se mi svěřil, že začal po smrti manželky, když byl smutný, depresivní. A otužování mu skutečně pomohlo. Pravdou je, že když vylezete z vody, dostaví se nečekané pocity euforie. Zlí jazykové tvrdí, že je to proto, že jste to přežila.

Dneska ovšem otužování zažívá v Česku velký boom.
Ano, i u nás na Slovensku. Ze začátku jsem se Bohdana ptala, jestli by nemohl raději vymyslet nějaký jiný sport. Bála jsem se, že mi to doktoři zakážou, tak jsem raději ani k žádnému nešla. Navíc Bohdan mi první léto pořád volal a ptal se: „Už jsi vlezla do vody? Producenti jsou nervózní. Ty o tu roli přijdeš! Okamžitě se začni otužovat!“ A já: „Kde, prosím tě? V Bratislavě jsou všechna jezera plná sinic a čtyřicetistupňová voda.“ Bohdan se nechtěl vzdát a posílal mě do Tater, abych se prý ponořila do nějakého plesa.
Kromě otužování i lásky v seniorském věku je pro mě ve filmu nejsilnější motiv rodičovského sebeobětování. Extrémní péče o dospělé děti a neschopnost se z podobně nezdravého vztahu vymanit ve mně probouzely strašlivé pocity vzteku.
Už v explikaci Bohdan psal, že se u nás mluví o týrání žen či dětí, ale velmi málo se hovoří o týrání starých lidí jejich dětmi a příbuznými. A tohle téma se i mě velmi pozitivně dotklo, zažívala jsem velmi milá setkání, kdy mě lidé dokonce zastavovali na ulici. A nejen ženy v mém věku, ale i muži. Mnozí z nich mi řekli, že se po zhlédnutí Báby z ledu vnitřně osvobodili, zjistili, že i oni mají právo na svůj život. Bohdan film natočil z hluboké potřeby vzdát hold svým rodičům, a vlastně všem starým lidem. Ostatně, v našich zeměpisných šířkách je výjimečné, že se třeba v reklamě objeví starší, řekněme „méně krásní“ lidé.

Kozy ano, koně ne. Lucie Benešová má své priority

Máte dceru a syna. Jaká jste maminka?
To je spíš otázka na ně. Nevím, jestli mám na mateřství talent, dokonce bych řekla, že můj muž je lepší rodič než já, ale být maminkou mě bavilo. Nechci být arbitrem pedagogiky, ale myslím si, že je důležité mít své děti rád bezpodmínečně a poslouchat, co říkají. Nevést jen rodičovské monology. Své děti miluju a oni jsou tak tolerantní, že se se mnou ještě baví.

Neměli touhu vydat se také uměleckým směrem?
Možná dcera podobnou touhu měla, ale podobně jako já ji ukrývala. Studovala v Praze anglistiku a amerikanistiku, pak si k tomu přidala i divadelní vědu. Teď už Tereza překládá z angličtiny, dokonce i hru, kterou jsem před časem hrála v češtině v Divadle Letí – Čaj a apokalypsa Caryl Churchillové. Dramaturgyně Slovenského národního divadla jí hru zadala, a prý má překladatelský talent, cit pro jazyk a divadlo. Syn zase vystudoval filozofii. Obě naše děti se amatérsky věnují muzice, dcera hraje na piano, syn na bicí a má několik kapel. Byl vždycky velmi bezelstný, když na střední škole měl mít písemku z matiky a spolužáci poprosili své maminky, aby jim napsaly omluvenky, šel naopak do školy a donesl kouli jako hrom. Tenkrát jsem mu říkala: „Adame, to je strašné, s takovým vysvědčením nebereme ani na herectví!“ A on jen suše odvětil: „Herectví?! To by mě v životě nenapadlo.“ Přitom je showman, zřejmě zdědil nějaké geny po dědečkovi.

Ale i vy jste byla dlouho bezelstná, sama říkáte, že jste dospěla poměrně pozdě.
Mentální věk nekoresponduje se skutečným věkem. Jenže moje puberta pomalu končí a důchod je za dveřmi. (smích)

Jaké to tedy bylo, přijít jako mentálně nedospělá holka do oblastního divadla a bydlet na ubytovně v Trnavě?
Byl to triumfální vpád. Měla jsem možnost nastoupit v Bratislavě na Novou scénu, jenže jako soudržný a kompaktní ročník jsme chtěli zůstat spolu. Přes jednoho spolužáka jsme si domluvili angažmá v Trnavě. Spolužákova intervence se nějak sešla se snahou ministerstva a dali nám do Trnavy umístěnky. Šlo o dobu tvrdé normalizace, už na škole nám zakázali několik premiér, zrušili zájezd do Francie. I v Trnavě to bylo dost bizarní, soudružka, která nás měla na starosti, se například divila, proč si při představení občas roztrhneme punčochy, proč nedáváme pozor a jestli by nám to neměli dát k náhradě. Ale byli jsme spolu, což nás stmelovalo a různé věci jsme přestáli. Z Košic přišel ředitel, sice velmi slušný herec, ale bez schopností řídit divadlo či podobnou funkci vůbec dělat.

Chodila jste v té době s někým?
Se spolužákem. On by býval asi i rád, abychom se vzali, ale… Byla jsem nezkušená, byl to můj první kluk, tak jsem se ho po pár letech ptala – coby zkušenějšího a o dva roky staršího – „Janko, a proč to už není takové jako ze začátku?“ A on mě jen zpražil: „Seš prostě blbá, ty tomu nerozumíš, to už nikdy nemůže být takové jako na začátku!“ Tak jsem se odmlčela a řekla si: „Aha, tak on tomu rozumí líp!“ Ale vztah nakonec ukončil on, ještě v Trnavě, už na mě neměl nervy, nějak jsem ho rozčilovala. Půlhoďku jsem si pobrečela do polštáře, osušila slzy a začala se pomalu cítit zase svobodná. Když jsme jednou s mým otcem debatovali v noci u červeného vínečka, řekl mi, že můj bývalý chlapec byl tak „trochu málo chlap“. Jenže další spolužák měl zase přítelkyni a nechtěl mě. Takže – dlouho, dlouho nic…

Hamlet je tak trochu puberťák, říká Hynek Čermák

A pak?
A pak si mě našel můj muž. Byl „spolumajitelem“ drevenice – jak vy Češi říkáte roubenky – kdesi vysoko v horách. A také velký turista. Už když mu bylo šestnáct sedmnáct, koupil si s kamarády v horách první chaloupku. Bylo jich deset, každý dal sto korun československých a bylo to! Jezdili tam pak každé prázdniny vlakem, neměli peníze, tak žili o chlebu, cibuli a laciném jablečném vínu. Prostě skupinka lidí, která tak tiše revoltovala proti režimu. Mezi nimi i režisér Juraj Nvota. A když přišel Juraj do Trnavy, lákal mě, ať se s ním někdy vydám do hor, že poznám spoustu fajn lidí, například Pavouka.

Předpokládám správně, že Pavouk byl váš pozdější muž?
Ano. Byl totiž strašně vysoký, měl dlouhé ruce a nohy. Poprvé jsem ho viděla ale v divadle na premiéře, stál ode mne asi padesát metrů. Ukázali mi ho a já si řekla: „Aha, tak to bude můj muž!“ Prostě taková ezoterická myšlenka, přitom k podobným věcem a čarování nemám vůbec žádné sklony. Zvláštní, že jsem si to už tenkrát takhle pomyslela. No, a pak přešly nějaké roky a Juraj mě lákal, ať se s ním koncem roku vydám na tu roubenku do Slovenského Rudohoří. Vymlouvala jsem se, nechtělo se mi, plánovala jsem si, že se budu dívat v televizi na Popelku a chroustat cukroví. Pořád mě přemlouval, protože jsem měla fiata a potřeboval se svézt. Nakonec mě přesvědčil. Oba jsme byli bohémové, takže jsme se vydali do hor až večer a dorazili teprve před půlnocí. Všude mlha, baterka nefungovala, tak jsme si z hadru namočeného do oleje, koštěte a struny od kytary udělali primitivní louč, abychom vůbec viděli na cestu. Sněhu bylo až nad kolena, já neměla ani pořádné boty. Úplně zpocení jsme se brodili závějemi, nakonec nás zachránil nějaký hospodář, když slyšel štěkot psů. Byl to zázrak, chalupy jsou tam od sebe vzdálené půl kilometru i víc. Takže jsme zabouchali na cizí vrata a přespali.

A roubenku kamarádů jste nenašli?
Až v jedenáct ráno, když opadla mlha. A já uviděla Pavouka podruhé – stál tam v montérkách, brýle na nose a tvářil se velmi rozpačitě. A pak to přišlo – ten den byl Silvestr a on chtěl udělat pro celou společnost typický slovenský nápoj hriatô. Podává se, když je velká zima, jednou z ingrediencí je i rozpuštěný špek, nakonec se to celé flambuje. Jenže uprostřed flambování začala Pavoukovi hořet ruka. Snažil se ji uhasit mezi koleny, kde měl ale spuštěné kšandy. A ty mu začaly hořet taky… Zkrátka to skončilo popáleninou druhého stupně.

Promiňte, že se směju.
Počkejte, to ještě pokračuje. Jak jsem byla unavená, tak jsem pořád nadávala: „To jsou ty vaše chalupy v horách, já to tak nesnáším chodit do kopce, už se odsud nehnu! Budu jenom jíst, pít a spát.“ Jenže tohle mé předsevzetí skončilo tím, že jsem pak každý den sešla z kopce a jako jediná, která disponovala autem, odvážela Pavouka na převazy. Cestou jsme si oba zpívali písničky Voskovce a Wericha, které máme rádi. Po pěti dnech jsem jela domů, nic se nedělo a za dva týdny zavolal. Mým svatebním svědkem byl Juraj Nvota, i proto, že mi mého muže vlastně našel, byť trochu oklikou.

Do Paříže přišel pěšky jako chudý sirotek. Vuittona později najal císař

Teda! To je krásný příběh.
Nevypadám na to, ale jsem romantička. (smích) Můj muž je vystudovaný matematik. Toužil jít do Zvolena na lesnickou fakultu, z politických důvodů ho ovšem nevzali. Jeho tatínek byl totiž architektem a primátorem Bratislavy, v osmašedesátém nesouhlasil se vstupem vojsk, tak ho sejmuli. A mstili se mu dál. To mého budoucího tchána rozčílilo, šel za jakýmsi papalášem a nadával, že to už přestává všechno. Že ho vyhodí ze strany, z práce, vezmou mu pas, to očekává. Ale proč teď šikanují syna?! Tak Milana vzali alespoň na matematiku. Po sametové revoluci začal můj muž psát, po rozdělení Československa nastoupil do skvělého časopisu Mosty. A pak ho stáhli do reklamní branže a on mě skoro dvacet let živil. Takže jsem si mohla dovolit mít hned dva zájmové kroužky – divadlo a školu. Vždycky mi se smíchem říkal: „Víš, co je fajn, Zuzičko? Že máš dva zájmové kroužky a že za ně ani nemusíme platit!“

Možná je podobný humor v dlouholetých partnerstvích nakonec tím nejdůležitějším tmelem.
Jednoznačně. Humor udrží každý vztah. Kdyby můj muž neměl smysl pro humor, tak bych mu utekla. Vždycky jsem mu v legraci vyhrožovala: „Já ti uteču!“ A můj systematický a praktický muž jen lakonicky podotknul: „A kdo by ti sbalil kufr?“