V Hvězdách nad hlavou hrajete opět manželskou dvojici s Bolkem Polívkou. Po pěti letech od filmu Domácí péče, ve kterém jste oba excelovali. Jaké bylo setkání po takové pauze?
Říká se, že osobním partnerským vztahům dlouhá pauza neprospívá, ovšem u těch filmových je to naštěstí jiné. I když absolutně to taky neplatí. Ale někdy se opravdu přihodí, že k sobě partneři během práce víc přilnou, což se mi stalo s Bolkem. A protože mám ráda i Marcelku, znám jejich děti, tak ty sympatie platí pro celou rodinu. Setkali jsme se v létě ve Varech, děti vyrostly, ale jsou stejně úžasné, jako když byly malé. Automaticky jsem jim začala vykat, protože, nedá se nic dělat, už si zaslouží respekt. S Bolkem se potkávám strašně ráda, velice ho obdivuji. Pravda, neznám ho z té každodenní reality, tu zná hlavně jeho žena, ale z festivalů, Českých lvů, premiér. Když ho vidím, hned je mi dobře. Tak jsem byla moc šťastná, že jsme se zase potkali před kamerou.

A vy jste v seriálu opět jeho obětavá, oddaná manželka…
Ano, která ovšem tentokrát musí předvídat zemětřesení v rodině, a pak ho i utlumit. Když se dcera nevhodně zamiluje, což se stane, otec zuří – a musí nastoupit ženská diplomacie.

I v seriálu Pan profesor jste superstarostlivá maminka už šestnáctiletého studenta. Kdy je, podle vás, rodičovský zájem příjemný, a kdy už vadí?
Co se týče soukromí, vždycky jsem si dávala pozor, abych svému dítěti dopřála svobodu, což jsem považovala za nejdůležitější. A žádné zákazy se nepěstovaly, ani v tom útlém věku, jedině aby Karolínka neublížila sobě nebo jinému dítěti – tehdy slyšela „ne“. Jenže pravda je, že jsme měli štěstí, ona sama dokázala ty mantinely vycítit a my ji jen jemně korigovali. Než se narodila, tak jsme s manželem seděli a přemýšleli o tom, jak ji budeme vychovávat: jestli tak, jak si myslíme my, nebo do dnešního světa. Asi bychom ji i chtěli naučit žít, aby se v tom dnešním světě prosadila, jenže my sami jsme to neuměli. A dítě se nejvíc vychovává tím, co vidí doma. Vždycky věděla, že nás opravdu zajímá, co dělá, co chce udělat, ale že to konečné rozhodnutí a odpovědnost je na ní. A pokud jde o tu roli… Tahle paní byla na první pohled pro diváka až nesnesitelně úzkostlivá, jenže měla důvod. Přišla o vlastní dítě, logicky tedy měla neúměrný strach o adoptivního syna, který se navíc o své adopci dozví náhodou. A tahle rodičovská „ohleduplnost“ se v jeho očích jeví jako lež. Takže až si kluk vynutí svobodu, možnost se sám v té nové situaci orientovat, pochopí i rodiče.

Dokážete se s každou postavou aspoň v něčem ztotožnit?
Je to tak, že s něčím se celkem snadno můžu uvnitř ztotožnit, a něco zkrátka jenom musím zahrát. Ideální je, když je to kombinace obojího a výsledek na lidi působí, že celé jsem to já. Samozřejmě záleží na režisérovi a taky na partnerovi, abych například nepůsobila jako karikatura uťápnuté ženské a on nebyl prvoplánově ten machistický chlap.

Stěžovat si nemůžete, na partnery máte štěstí.
I na partnerky. A vůbec nerozlišuji, jestli jsou mladí, nebo starší. Musím být spravedlivá, to štěstí mám nejen v posledních letech, ale od začátku, už v Sestřičkách. Nejdřív na Jiřinu Jiráskovou, v televizním filmu Kráva na Radka Holuba, pak na Pepíčka Abrháma a Elišku Balzerovou v Městem chodí Mikuláš…, potom v Anthropoidu na skvělého Cilliana Murphyho. A samozřejmě Bolek, Jirka Štrébl, Mirek Donutil. Opravdu si nestěžuji.

S Miroslavem Donutilem ve filmu Atlas ptáků představujete divákům vztah, ze kterého mrazí. To utajené partnerství je fascinující.
Říkám vždycky s nadsázkou, že mými hlavními partnery byli v tom filmu hlavně počítač a pes. O mé postavě se totiž víc mluví, než „je vidět“. S Mirkem Donutilem, současně s Vojtou Kotkem a Martinem Pechlátem jako jeho syny, a s Eliškou Křenkovou jako mou dcerou, jsem se výrazně setkala vlastně jen v jedné dramatické scéně. Odehrávala se v noci na chatě, jde tam podle scénáře o veliký konflikt, pro všechny zúčastněné bylo natáčení vyčerpávající. Ale jen do pauzy. To se pak Mirek z arogantního, agresivního podnikatele proměnil v okouzlujícího vypravěče, servíroval nám neúnavně své úžasné historky, které má tak nádherně vypointované a dokonale vypiplané… Asi to byl i pro něho „ventil“, ale především pro nás všechny. Mně to velice pomohlo. A co se týče jeho herectví, to řeknu jednou větou – je vynikající v úplně každém záběru toho filmu.

Vaše hrdinka Marie vidí svou šanci v muži z internetu a vsadí celý život na jednu iluzi. Nepřipadalo vám to naivní?
Připadalo, ale jen ze začátku. Ona totiž hlavně touží po naději. Ztratila jakoukoli důvěru ve vztahy, teď vidí šanci, že i život po padesátce se dá ještě prožít, ne jenom přežít a dožít. S režisérem Olmem Omerzu jsme se bavili o tom, jestli taková ženská, která bez pochybností přijme sliby z internetu, může vůbec existovat. O něčem podobném jsem okrajově slyšela, nebylo to téma, kterému bych věnovala pozornost. V průběhu příprav jsem se pak začala pídit, mluvit se známými, a překvapeně jsem zjistila, kolik lidí takového člověka zná. Já potřebuju uvěřit tomu, co hraju, uvelebit se uvnitř postavy. Tentokrát se Marie rozhodla svou životní situaci změnit, v tom jsem ji uměla pochopit, vlastně i ocenit. Protože i takhle komplikovaná ženská musí být něčím sympatická, nemůže jen působit, že je naivní blbka. Po premiéře mě potěšilo, že jí diváci taky fandili, protože ve své touze po lásce byla opravdová, bez ohledu na rizika a nejistoty.

Vy máte odvahu jít do nejistoty?
Když jsem si vzala o čtyřicet let staršího Karla Kachyňu, tak si lidé mysleli, že jsem odvážná. Jenže já jsem to – bez ohledu na nějaké jistoty, na budoucnost – prostě chtěla, a nakonec i musela prožít. Se vším, co takový vztah obnáší. Myslím, že žádnou zvláštní odvahu nemám, ani životní sílu, taky nic podobného v sobě nehledám. Ale dnes už té nastalé situaci umím čelit. Zůstanu stát, čekám a rozhoduji se, co s tím udělám.

Riskujete i konflikty?
Při práci víc než v soukromém životě.

Máte v herecké branži kamarádky?
Z těch nejmilejších kolegyň je to určitě Jitka Smutná, se kterou hraju v Ungeltu v Přítelkyních. Seznámily jsme se někdy před třiceti lety, kdy jsme ve Zlíně společně točily film, byla to „nočka“ a my ty noční pauzy mezi záběry prokecaly až do rána. A už to tak zůstalo, strašně ráda si s ní povídám. Jitka je moudrá, vzdělaná ženská, každé setkání je pro mě zároveň poučné, aniž by to samozřejmě byl záměr. Jako herečka je výborná, takže být s ní na jevišti je velká radost.

Neměla jste zrovna jednotvárný osud, přišla jste o výjimečného partnera, zůstala sama s malou dcerou. Kdy se rozběhla vaše nová etapa?
Netrvalo to tak dlouho, jak se zdálo. Jen mě lidé neviděli ve filmu nebo v televizi. Ale mezitím u mě taky existovalo nějaké nové soukromí, a hlavně divadlo. Až přišly filmové nabídky, tak mě diváci zase „zaregistrovali“. Máte pravdu, že jsem přišla o výjimečného člověka, ale dalšího výjimečného člověka jsem od života dostala, a to je moje dcera.

Přála jste si dítě?
Byl to Karlův nápad. Já to tenkrát ještě neřešila.

Jednou jste mi řekla, že už vás baví taky život, ne jenom vzpomínky. Jak dnes?
Dnes mě baví obojí. Samozřejmě, že ta každodenní realita mě pohlcuje daleko víc, i když to neznamená, že je každý den úžasný. Ale vzpomínky mám ráda taky. Mozek a čas jsou k nám milosrdní, takže můžu vzpomínat klidně, bez bolesti. Nevyhýbám se tomu, ani to nejde. Karolína je manželův otisk, jeho stopa – podobou, způsobem myšlení, humorem.

Dočetla jsem se, že založila firmu, která úspěšně funguje na sociálních sítích…
Vystudovala obor mediální studia s červeným diplomem, což by se asi jejímu tatínkovi líbilo. Myslím, že ani on ho neměl, protože jinak by mi s ním určitě šermoval před nosem. Karolína nějakou chvíli uvažovala o režii, ale myslím, že je se svým uplatněním spokojená. To jí moc přeju.

Startuje podzimní divadelní sezona, v Divadle Ungelt hrajete v úspěšných představeních Skořápka a Přítelkyně. Jsou to komedie, ale s křehkým, intimním obsahem…
Obě hry jsou o sbližování naprosto rozdílných povah. Ve Skořápce je každá z žen zavřená v nějaké ulitě a pokusí se z ní vymanit, navzájem se ovlivňují, snaží se pochopit. Moje hrdinka pracuje v knihovně, je sama, žije s matkou, nemá děti. Její kolegyně, kterou hraje Petra Nesvačilová, si vzala chlapa, který má peníze, vliv, je nejbohatší v městečku, a děti nemají proto, že on si je nepřeje. Ve hře pak díky setkávání každá něco získá z té druhé… A také Přítelkyně jsou o tom, že je prospěšné se – i přes rozdílné názory a životní hodnoty – sobě přiblížit. Jde o poměrně závažné otázky, které se ale řeší komediální formou. A to je něco, co se mi hodně líbí.

Petra Nesvačilová je o generaci mladší a zdá se být nejen na jevišti naprosto jiná než vy. Je to tak?
Ano. Petra je v nejlepším slova smyslu spontánní, živočišný člověk, odvážná žena, má ten správný tah na branku. Říkala mi, že už v osmi letech věděla, že chce být herečka, a zkoušela si, jak bude vypadat její autogram. Já to tak opravdu neměla. Mně, jak se říká, „až život nadělil“. Ne, že bych si něco vysnila, přála. Spíš jsem tápala, a ono se to všechno nakonec stalo samo a splnilo vrchovatě.

Máte starší sestru. Někdy se říká, že „neznámý“ sourozenec slávou toho druhého spíš trpí.
Tak to u nás neplatí. Jsme pořád v kontaktu, Danka žije na Moravě, když byl covid, protelefonovaly jsme spolu hodiny. Stejně jako s nevlastním tátou, který je ale jako vlastní, protože mě vychovával už od mých deseti let. Sestra je prodavačkou, a prodavačkou vždycky být chtěla. V tom měla, na rozdíl ode mne, jasno už při našich dětských hrách. Neustále prodávala v okýnku v našem brněnském pavlačáku, a já musela neustále něco nakupovat. Nepřestalo ji to bavit, byla pak velice oblíbená mezi zákazníky i kolegy, do práce chodila ráda, těšila se na lidi. Umí žít odjakživa zlehka, přijímat věci, jak jsou, horší i lepší. To je velký dar, který jsem si já dlouho neuvědomovala. Teď na něm už patnáct let pracuju, a myslím, že je to znát. Jsem na tom určitě líp, než když mi bylo dvacet nebo třicet.

Životní milníky Aleny Mihulové

1965
Narodila se 4. května v Brně. Hrála amatérsky divadlo, ale o herectví jako profesi neuvažovala.

1983
Jako studentka střední ekonomické školy šla náhodou na konkurz filmu Sestřičky, který vyhrála. Tady poznala svou osudovou lásku, režiséra Karla Kachyňu.

1993
Po deseti letech utajovaného vztahu se za něj provdala, narodila se jim dcera Karolína. Otec ji dostal jako dárek k sedmdesátinám. Další léta Alena filmuje, hraje divadlo.

2015
Na MFF v Karlových Varech získala Křišťálový glóbus za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu Domácí péče. Výraznou roli vytvořila v koprodukčním velkofilmu Anthropoid, který se odehrává za heydrichiády.

2021
Patří k respektovaným herečkám, režisér Olmo Omerzu ji obsadil do filmu Atlas ptáků. V televizi se objevila v seriálech Hvězdy nad hlavou či Pan profesor nebo Zločiny Velké Prahy.