Výjimkou je rodinné truhlářství Čermákových v Havlíčkově Borové, jejich tradice se datuje již od roku 1947. V současné době vede rodinný podnik Stanislav Čermák společně se svojí manželkou Milenou. V dílně jim vypomáhají i jejich děti, tedy syn a dcera, kteří se jmenují po svých rodičích. Čermákovi se přitom specializují na dřevěná euro okna.

Ptát se vás, jak jste se k truhlařině dostal, je asi zbytečné, že?
Stanislav Čermák starší (SČS): (usmívá se). Můj tatínek byl truhlář, takže již od útlého věku mě všude bral sebou a pomáhal jsem mu v dílně. Vše mi vysvětloval, tedy jak se co dělá, jaké nástroje používá a podobně. Když jsem dokončil základ-ní školu, pokračoval jsem na truhlařinu pro Východočeský dřevařský závod. Dnes jde o Montero v Krucemburku. Do školy jsem jezdil až do Děčína.
Milena Čermáková (MČ): Volný čas tak trávil v rychlíku. Po skončení školy několik let dělal pro tenhle dřevařský závod…

Co bylo potom?
SČS: Vše se zlomilo v devadesátých letech. Přišlo uvolnění a hodně lidí začalo podnikat. V té době se jen málo truhlářů z našeho okolí zaměřovalo na dřevěná okna různých typů. Postupem času se měnily normy na provedení oken, aby splňovaly požadavky na úsporu energie. Jsme držiteli certifikátu na výrobu oken typu euro 78.
MČ: Manžel začínal v takové malé dílně, která měla šedesát metrů čtverečních. Postupem času se však objevovaly čím dál větší zakázky, a prostor již nevyhovoval. V roce 1997 se přestěhoval do současné dílny, ve které právě stojíme…

A chápu tedy správně, že tady pracuje celá vaše rodina? Nemáte například nějaké zaměstnance či brigádníky na pomoc?
SČS: Brigádníky ani žádnou výpomoc jsme nikdy nepotřebovali. Vystačíme si sami.
MČ: Ke dřevu mě samozřejmě přivedl manžel. Potřeboval někoho k ruce, tak si mě vyškolil a zaučil. Díky tomu tady na sebe již více než třicet let křičíme. (směje se)

Předpokládám, že občas musely přijít vypjaté chvíle…
Stanislav Čermák mladší (SČM): Táta již při vstupu do dílny hned mezi vraty rozdá úkoly, ale jinak si myslím, že to celkem zvládáme. Vždy se domluvíme.

Evidentně jdete ve stopách svého dědečka a tatínkovi pomáháte rovněž od dětství, že?
SČM: Rozhodně. Nikdy jsem ani nepřemýšlel, že bych dělal něco jiného. Truhlařina byla pro mě jasná volba. Už jako kluk jsem se tady tátovi motal a snažil se mu pomáhat. Později jsem začal i sám něco vyrábět a aktuálně jsem si například vyrobil kompletní nábytek pro svůj byt.

Máte v plánu to tady jednou synovi předat?
SČS: To se uvidí…
SČM: Nedávno jsem dokončil vysokou školu dřevařskou a aktuálně pracuji jako stavbyvedoucí. Snažím se získat co nejvíce praxe. V budoucnosti bych chtěl pracovat sám na sebe jako projektant.

Tak ve hře je ještě i vaše dcera, ne?
MČ: Dcera nám v dílně vždy pomáhala, ale nyní se vydala jiným směrem. Vystudovala ekonomku a zaměřila se především na jazyky. Když však přijede, vždy nám ráda pomůže.

Kromě oken vyrábíte ze dřeva také nějaký jiný nábytek?
SČS: Hlavní jsou okna, dveře nebo dřevěné schodiště a další nábytek. Snažíme se vše vyrábět dle starých postupů, tedy kvalita je u nás na prvním místě.

Je těžké se prosadit v době plastových oken a nábytkářských firem typu Ikea?
SČS: Máte pravdu, že trendem jsou plastová okna, nemusíte je například natírat, přesto se o ně musíte starat. Naopak dřevo, když nepodceníte údržbu, vydrží vám klidně i celý život. Cena je samozřejmě vyšší, ale troufám si říct, že nabízíme větší kvalitu než velké firmy.

A co ta Ikea?
SČM: Tam se jezdím akorát najíst. (směje se) Nábytek bych si tam nekoupil, sice to nevypadá špatně, ale jakmile na to sáhnete při stěhování, můžete to rovnou vyhodit.

To máte pravdu. Jak dlouho vám vůbec trvá vyrobit jedno okno?
MČ: To je různé, záleží, o jaký typ okna jde a co si vše zákazník přeje. Například výroba jednokřídlého okna typu euro trvá okolo deseti hodin. Musíte dělat technologické přestávky v nátěrech a velmi dlouho trvá broušení. Některé části se musí brousit i ručně, to vám stroje neudělají.

Když odhlédneme od oken, vzpomenete si na nějakou kuriózní zakázku?
SČS: Jednou jsme dělali kadibudku, která putovala do Prahy. Jednou za námi také přišel pán, který chtěl vyrobit stůl, na kterém by šlo tancovat…

Tancovat? Myslíte jako do nějaké hospody?
MČ: Ne, to ne. Chtěl ho pro sebe domů, aby na něm mohla tancovat jeho manželka a mohli pak dělat, no však víte, co mám na mysli…(směje se)

Rozumím. Celkem originální…O zákazníky nemáte zřejmě nouzi…
SČS: Dříve jsme měli zákazníky až z Prahy či Plzně. Nyní to jsou spíše lidé z Vysočiny, kteří se k nám rádi vrací. Jak jsme již říkali, snažíme se dělat věci poctivě, tedy co nejméně zmetků, a tedy i reklamací.
SČM: Tátovi všichni přezdívají Pan milimetrový… (usmívá se)

Jak to?
SČS: Mám rád, když je všechno přesně na míru. Ani o milimetr méně či více, tak jsem dostal tuto přezdívku.
Když koukám na vaše ruce, tak naštěstí máte všech deset prstů. Tím narážím na to, že znám hodně truhlářů, kterým se bohužel přihodila nějaká nehoda…
SČS: (klepe na stůl) Musím zaklepat, že se mi za ty léta nic nepřihodilo. Člověk musí dávat pozor, a to nejen na sebe, ale i na celou rodinu. Také mám několik kolegů a přátel, kterým se již něco přihodilo. Truhlářské stroje jsou nebezpečné.

Kolik jich tu vůbec máte?
MČ: Devět různých strojů na tři sta metrů čtverečních. Když je nějaká velká zakázka, například si někdo objedná okna na celý barák, tak to u nás vypadá jak ve fabrice.

Chápu…
SČS: Rodinu tím samozřejmě uživíme, ale je to na úkor volného času a dovolené. Pracujeme od rána do večera.
MČ: Když jsme v minulosti jeli pro nějaký nový stroj, tak jsme to vždy spojovali i s pomyslnou dovolenou a výletem. Volného času bohužel moc nemáme, ale všechny nás to baví a truhlařina je pro nás koníčkem.
SČS: Rád bych poděkoval celé rodině, že držíme při sobě a daří se nám. Poděkování patří samozřejmě i našim zákazníkům, jsme rádi, že jsou s námi spokojení.