Knihomolové, jak říká některým svým zákazníků, jej najdou na Husově ulici. To první, co člověka při vstupu do antikvariátu upoutá, je typická vůně. Vůně starých knih, ve kterých Lenka mnohdy nachází poklady. Jako třeba dopisy z vojny, které jsou starší než ona sama.

Kdy vás napadlo otevřít si v Jihlavě svůj vlastní antikvariát?

Tak nějak po vysoké škole, když jsem nemohla najít práci. Po nějaké době mě unavilo obcházet pohovory a neustá- le lézt někomu do zadku, tak jsem si řekla, kdy jindy to udělat, a zkusila jsem to.

Vy sama jste tedy antikvariáty předtím navštěvovala?

Samozřejmě, kam jsem přijela, tam jsme prolézala antikvariáty. Je to taková moje srdcovka. Pořád jsem si říkala, jé, to by bylo hezké, jednou si takový antikvariát otevřít. A pak, až to ve mně uzrálo, jsem se rozhodla, že to zkusím sama.

Jak se antikvariát chytil? Jaké byly začátky?

To nejhorší, tedy ty první dva startovací roky, by měly být za mnou. Jde to dopředu pomalu, ale tak nějak to jde. (úsměv) Zařídit samotný antikvariát dalo dost práce, ty haldy knih se sem samy nenanosily. (usměje se) Vhodné prostory jsem hledala asi půl roku. Zúčastnila jsem se několika dražeb městských prostor, ale stalo se, že mě někdo „přehodil". Vhodné městské prostory se mi podařilo sehnat až po půl roce.

Jak jste přišla na název Krmítko pro duši?

Mně se v Brně na filozofické fakultě hrozně líbil název bufetu Krmítko. Tak nějak mi to utkvělo v hlavě, a když jsme s kamarádkou, která mi pomohla název vymyslet, házely různé tipy, vyplynulo z toho tohle. Zkrátka se mi to líbí. (úsměv)

A jak sháníte potravu do krmítka? Tedy knížky?

V podstatě od lidí, tedy kdo mi co nabídne. Lidé se mi ozývají, že mají například po někom pozůstalost a nechce se jim to vyhazovat. Nebo někdo třídí knihovnu. Stačí mi zavolat nebo zajít sem. Nejlepší je poslat seznam nebo fotky knih a já se pak na základě toho ozývám zpět, a co uznám za vhodné, vykupuji.

Za kolik se vlastně v dnešní době knihy vykupují?

Je to kniha od knihy, taková ta běžná beletrie, která vycházela do revoluce, tam je to plus minus pět deset korun za kus. U těch novějších vykupuji asi tak za dvacet procent z původní ceny, to abych knihu mohla zhruba za tu polovinu prodávat. Samozřejmě, pokud je to něco vzácného a nesehnatelného, tak nabídnu víc a i prodejní cena je mnohem vyšší. Vtipné je, že mě prvně vůbec nenapadlo, že by o některé knihy mohly mít zájem i knihovny a muzea.

A kdy vás to napadlo?

Zjistila jsem to tehdy, když se mi podařilo získat první vydání jedné knihy S. K. Neu-manna. Byl to jen takový básnický sešit, který vyšel v nákladě pouhých tři sta kusů. Tehdy jsem sešit prodala normálně sběrateli. Zkrátka mě nenapadlo, že by mohl být vzácný. Přišla jsem na to, až když jsem navštívila Mu-zeum knihy ve Žďáru nad Sázavou. Tam měli úplně ten samý sešit, ale v otřesném stavu. Až tam mi došlo, že pokud se mi něco takového dostane do rukou, mohla bych to nabídnout muzeím a kni-hovnám. Muzea za knihy sice nabízejí mnohem méně než soukromí sběratelé, ale víc mě hřeje, že se to zacho- vá přístupné pro badatele a v odborné péči.

Co nejraději čtete vy?

To je různé, ráda si přečtu detektivky, nejrůznější historické romány, ale poslední dobou čtu i takové, nechci říct filozofické knihy, ale zkrátka knihy toho ražení. Vždycky mě zajímalo duchovno a záhady.

Vy vlastně můžete sedět v práci a zároveň se věnovat svému koníčku, četbě…

Když je čas, tak samozřejmě ano, ale nejlepší na mé práci je to, že jsem si splnila svůj sen. Rozhodně doporučuji všem, aby si šli za svým cílem. Není nic hezčího než si splnit to, co chcete, protože pak si nepřipadáte, že trávíte čas v práci. Já třeba už tři roky nechodím do práce. Sice tady trávím deset hodin denně, ale prostě to není práce. (úsměv)

Takže vám tu nikdo nepomáhá?

Jsem na to sama s tím, že když si potřebuji někam odskočit, něco vyřídit, či k lékaři, tak mě střídá maminka.

Kdo jsou vaši zákazníci?

To se takhle nedá specifikovat, je to různé. Jsou lidé, kteří ke mně zavítají, protože něco vidí ve výloze, a přijdou si pro to. Pak mám zákazníky, kteří si vyloženě hlídají, co je tu nového a které knihy přibyly. To jsou jak sběratelé, tak knihomolové. Nedá se říct ani věkově, že by někdo převládal. Studenti si sem chodí minimálně pro povinnou četbu, když je v knihovně rozpůjčovaná, tak ji u mě za nějakých padesát korun pořídí. Je dobré, že mě díky tomu objevují, a pak se třeba i vrací pro to, co je baví a co je zajímá. Nedá se ani říci, že by mě nejvíce lidí navštěvovalo po výplatách nebo v takovém a takovém počasí, to jsem nevypozorovala, je to zkrátka různé. Nikdy nevím, jestli bude silný, či slabý den.

Máte i nějakého nejvěrnějšího zákazníka?

Nerada bych na někoho zapomněla a někoho ze sběratelů vynechala. Ale kdo za mnou chodí nejčastěji, je asi Mirek, jehož dobře znají Jihlaváci, kteří chodí nakupovat do Billy. Je to taková jihlavská postavička. Je nesvéprávný, ale neškodný a hodný. Je tu denně, vždycky knihy přebere a pak je donese tam, kde jsou potřeba, aby se nevyhodily. Je to takový distributor. (úsměv)

Jak jsou knihy u vás vlastně seřazené?

Beletrie je podle abecedy, podle autorů. A jinak podle žánrů jako historie, cestování a tak dále. Plánuji, že tady udělám i takový stoleček, který nazvu Čtenáři sobě. (úsměv) Tam budou lidé moci dávat knihy, které tu objevili a doporučili by je i dalším čtenářům.

Vidím, že tady máte na půjčení i brýle, kdyby si někdo zapomněl…

Ano, pořád se dá něco zlepšovat, nápady přicházejí postupně. Líbilo by se mi, kdyby Jihlava byla hlavním městem antikvariátů. (smích) Vždycky se dá někam posouvat. Jen to chce mít čas a také peníze. V současné době jsme tady v krajském městě jediný antikvariát. Líbí se mi třeba nápad jihlavské knihovny ve spolupráci s dopravním podnikem, a to jsou staré knížky v koších v trolejbusech. Nebo v Bystřici funguje knihobudka. To je bývalá telefonní budka, kam lidé mohou nosit knížky, a na oplátku si zase jiné brát.

Nacházíte v knihách také nějaké zapomenuté poklady?

Samozřejmě, mám tady nástěnky, na které vyvěšuji to, co v knížkách najdu. Jsou to paragony, záložky, fotky, ale třeba i dopisy z vojny, které jsou starší než já. Vím, že by se neměly číst, ale nedá mi to. (úsměv)

Takže se při nacházení zapomenutých věcí v knihách i pobavíte…

Ano, obzvláště u někte-rých dopisů. Nebo tady třeba mám staré reklamy, kde stojí: Technická kniha zvyšuje odbornost nebo Nebudete se nudit na cestách s časopisy a magazíny PNS.

A když se budeme bavit o samotných knihách jako o pokladech. Kterou nejcennější knihu tu teď máte?

Mám tu teď dost knih, které jsou podepsané. A to buď samotným autorem, nebo ilustrátorem. Třeba kniha s podpisem ilustrátora Zdeňka Buriana nebo spisovatele F. X. Šaldy. Také tu mám, i když bez podpisu, jedno z prvních vydání Švejka, tuhle knihu vydával ještě sám Hašek. Co se týče stáří, tak zase tak staré knihy tu nemám. Je to tak od roku 1870 a výš. Zajímaví jsou třeba i takzvaní kolibříci, to jsou maličké knížky s koženou vazbou, takhle dříve vycházela poezie.

Chystáte teď ve vašem krámku něco nového?

Asi do čtrnácti dnů budu mít nové webové stránky, které budou pohodlnější. Budu mít nový e-shop, kde bude nákupní košík, a lidé si tak budou moci dále kupovat knihy z antikvariátu přes internet. Pokusím se, aby to fungovalo co nejdříve. Také mám nově nástěnku, kde o sobě mohou dát lidé vědět. Nejde o reklamu, ale o doporučení, mohou tam vyvěsit tipy na zajímavé akce ve městě nebo třeba informace o nějaké pomoci či zajímavém kroužku, terapii či kurzu.