„Já jsem pořád optimista. Už tu práci dělám tak strašně dlouho, a kdybych tím optimistou nebyl, tak bych musel sklárnu dávno zavřít," řekl k budoucnosti sklářství v Česku sedmasedmdesátiletý podnikatel. „Každé ráno, když se sejdeme u pece a začneme práci, jsem znovu a znovu fascinován tím vším koloritem, žhavým sklem a možnostmi k tvorbě, které skýtá, tak pokračuji dál. Mám důvod ráno vstát z postele," dodal s úsměvem Jaroslav Svoboda.

Médii v posledních měsících probleskují informace, že se situace v českém sklářství lepší. „Já bych to trošičku upřesnil. Ona se lepší hlavně v průmyslové výrobě. Tam, kde mají sklárny automatickou výrobu a kde v podstatě lidská ruka sáhne na výrobek až teprve, když se dává do kartonu a je připraven k exportu," vysvětlil Svoboda s tím, že se to týká hlavně nápojového skla. „V tomto segmentu jsou některé sklárny vytížené až na rok dopředu. A potom je to hlavně osvětlovací technika, kde Česko proniklo hlavně na asijské trhy. V některých případech musím říci, že se jedná o umělecká díla, obzvláště z Preciosy. Tam dělají osvětlovací tělesa šest, devět metrů dlouhá. Doslova koberce zavěšené na stropě," podotkl sklářský výtvarník z Karlova na Žďársku.

Ruční výroba skla ale podle Jaroslava Svobody stále zápasí doslova o přežití. „Je podstatně náročnější, a to po všech stránkách – materiálově, energeticky a hlavně je v ní více lidské práce. Také proto jsou výrobky z rukodělných skláren v jiné cenové poloze a hůře hledají zákazníka," řekl sklář. „Když budu upřímný, tak jsme se od roku 2001, to znamená od toho útoku na dvojčata v New Yorku, postupně zmenšovali, až jsme se teď dostali na výchozí pozici, kdy jsme v roce 1990 začínali. V současné době nás pracuje ve sklárně pět," uvedl majitel karlovské sklářské hutě s tím, že není problém zboží vyrobit, ale prodat ho.

Sklářské řemeslo

Jaroslav Svoboda musel v posledních letech jít cestou minimalizování nákladů. „Postavili jsme si docela malou a úspornou pícku, protože energie je velmi významným vstupem do našeho podnikání. V době, kdy nás bylo ve sklárně sto dvacet šest na konci devadesátých let, kdy jsme pracovali na velké peci a stálo tam šestnáct sklářů, tak jsme za energii platili dvě stě šedesát až dvě stě osmdesát tisíc korun měsíčně. Potom jsme si postavili trochu menší pec, bylo nás u ní méně, to jsme platili zhruba sto dvacet tisíc. Teď je to kolem čtyřiceti tisíc korun," řekl Svoboda.

Výrobní záběr sklárny AGS Svoboda je široký. „Toto je naše výhoda. Když přijde zákazník do naší vzorkovny a vidí tam okolo dvou tisíc výrobků, tak si řekne, že je to jak se lidově říká od Šumavy k Tatrám. Ale je to o tom, že se snažíme vyhovět každému přání," podotkl sklářský výtvarník. V devadesátých letech vyvážela sklárna do osmnácti destinací. Teď velká odbytiště počítají v Karlově na prstech jedné ruky. „Je to hlavně Holandsko, Belgie, Spojené arabské emiráty. Jinak je to spíše o tom, že posílám jeden, dva kousky skla sběratelům," uvedl majitel hutě.

Jaroslav Svoboda má ale přesto obavy z toho, že přijdou zakázky a sklářskou práci už nebude mít kdo dělat. Nebudou skláři, nebudou brusiči. „Situace je taková, a obzvlášť tady u nás na Vysočině, že neseženete skláře. Lidé, kteří od řemesla odešli a nastoupili do strojírenských firem, tak už je teď beznadějné přemlouvat, aby se ke sklu vrátili, nebo jen přišli na brigádu. Ti lidé si zvykli na úplně jiný systém pracovního života a řeknu to naprosto otevřeně, na snadněji vydělané peníze," nechal se slyšet Svoboda s tím, že jak se začaly zavírat sklárny, jak lidé začali o skle pochybovat, o nutnosti, existenci sklářského průmyslu, tak přestali rodiče dávat děti na sklářské řemeslo. „ Když přijdou lepší časy pro ručně dělané sklo, tak už u nás nebudou lidi, kteří by tuto práci mohli dělat," dodal vyhlášený výtvarník z Karlova. „Sklářské řemeslo je komplikovanější v tom, že k peci nelze vzít člověka z ulice. To je tak náročná práce, že po třech letech v učení se musí sklář další alespoň dva, tři roky zapracovávat. Časem už nebudou ani mistři svého oboru, kteří by nový dorost vychovali," řekl Svoboda.

S rušením skláren přišla na řadu i učiliště. „Pokud vím, tak teď je jen ve Světlé nad Sázavou a Novém Boru. Ještě jsou střední školy sklářské v Novém Boru nebo Kamenickém Šenově, Železném Brodě, ale před rokem, přestože tam mají ve škole postavenou krásnou elektrickou pícku, nádherné školní prostředí, tak neměli ani jednoho kluka, který by se učil sklářem," poznamenal Jaroslav Svoboda. Barevné ručně tvarované sklo dělá v současné době jen pár skláren v Česku. „Jedna je dole u Berouna. Shodou okolností mi teď volal její majitel, jestli nemám skláře, jestli bych mu ho nepůjčil," pousmál se majitel karlovské sklářské hutě.

Lisovačka z Číny

Do Karlova se stále jezdí dívat na práci sklářů exkurze. „Lidé pak říkají, že jsou nadšení z toho, co viděli. A říkají nám: vydržte, vydržte," poznamenal Svoboda. V karlovské sklárně návštěvníkům umožňují vyfouknout si skleněný balón. Doslova si sáhnouti na sklo.

Útlum ručně dělaného skla je podle Svobody znát všude ve světě. Je to znát hlavně u nás v Evropě, ale třeba i v Americe. Už i tam se některé vyhlášené galerie se sklem orientují na méně finančně náročné artikly. Rád bych věřil, že je to přechodné, ale lidem se otevřely jiné, nové obzory. Nastal zlom v tom, co si postavit do bytu," prohlásil výtvarník a vysvětlil to na jedné příhodě z velkého obchodního domu. „U palet se skleničkami bylo napsáno: ruční práce. Přitom to byla lisovačka z Číny. Velká mystifikace lidí, devalvace lidské ruční práce. A v tom to je, vnímání estetiky ničí rychloobrátkové rádoby umění. Lidé jsou dnes dezorientováni, nemají měřítko, co je výtvarná hodnota a co není," povzdechl si Jaroslav Svoboda.