Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Kdybych byl šéfem, utíkal bych do kuchyně

Bystřice nad Pernštejnem – Šéfkuchař v londýnské restauraci, která se za jeho vlády v kuchyni stala držitelem nejvyššího světového ocenění v gastronomii – hvězdičky od nejuznávanějšího gastronomického průvodce Michelin, Petr Musil nyní vaří ve vinárně Rozhledna v Bystřici nad Pernštejnem.

11.3.2010 0
SDÍLEJ:

Petr Musil nyní vaří v Bystřici nad Pernštejnem. Foto: DENÍK/ Michaela Hasíková

Poté, co jeho jídla ochutnalo bezpočet světových filmových celebrit, prezidenti i korunované hlavy, mezi svými cestami po světě přijal původně obyvatel Bystřice pozvání na dvouměsíční „stáž“ v Rozhledně. Sestavuje tam nový jídelníček a rovněž předává tamním kuchařům něco ze svého mezinárodního kuchařského umu.

Jak se absolvent velkomeziříčské „hotelovky“ stane uznávaným kuchařem?
Po škole jsem získal nějakou praxi, ale to už jsem věděl, že chci zkusit štěstí v zahraničí. Tak jsem šel, koupil jsem si lístek do Frankfurtu. Odtud jsem se dostal do Hamburku, kde jsem se nechal najmout na obrovskou loď - vařilo se tam tak kolem deseti tisíc jídel denně, prostě obrovská závodní jídelna. Zní to jednoduše, ale přesně tak to bylo. S odstupem času to vnímám jako takovou mladickou nerozvážnost, bylo mi dvacet, moc jsem nad tím nepřemýšlel. Dnes už by měl člověk trochu strach a zvažoval by všechna pro a proti. Ale ničeho nelituji, vybral jsem si dobře.

A pak?
Na chvíli jsem se vrátil domů, ale utvrdil se v tom, že u nás vařit nechci. Toužil jsem jet pracovat do Izraele, tak jsem tam přiletěl ještě s dalšími třemi kluky, které jsem u nás víceméně sundal z traktoru. Měli jsme nějakých 150 dolarů v kapse, což u nás sice byly velké peníze, ale tam pakatel, a začali jsme postupně obcházet hotely na pláži a hledat si práci.

Bylo to těžké?
Rozhodně to nebylo tak, že by na mě v kuchyni už čekali. Nejdříve jsem umýval okna a uklízel a pak jsem se jednou při luxování jídelny dostal k prostřenému stolu. Špatně prostřenému stolu. Nedalo mi to a začal jsem náčiní rovnat a najednou mi zaklepal na rameno manažer hotelu, který mě už chvíli pozoroval. A jestli prý mám školu a praxi v provozu, no a pak mi řekl, že jestli chci, nastupuji v kuchyni. Nakonec jsem tam skončil jako zástupce šéfkuchaře, než jsem šel zase dál.

Kam dál?
Vždycky jsem dva roky pod někým pracoval a pak jsem šel zase jinam, abych se naučil něco nového. Z každého působiště jsem si odnesl něco nového. Mám sice za sebou přes dvacet let praxe, ale rozhodně si nemyslím, že bych toho znal hodně. Je toho ještě mnoho, co v oboru nedovedu. Věhlasní kuchaři jsou dnes lidé kolem padesátky a výš, tihle odborníci prostě zrají dlouho…

V necelých třiceti jste už byl šéfkuchař v Hiltonu, to se potom asi těžko začíná někde zase od píky?
Tak to prostě v tomhle oboru chodí. Nikoho nezajímalo, čím jsem kde byl, ale co dovedu v praxi. Takže jsem si vždycky postupně prošel celý provoz, třeba jsem od šesti rána do šesti do večera boural maso. A pak jsem se postupně dostal až nahoru. V zahraničí musí každý mistr své profese umět všechno a cizinců se to týká dvojnásob.

Co nejraději vaříte?
Je mi to jedno, opravdu, vařím rád snad úplně všechno. Hlavní je, aby byl zákazník spokojen. U nás v Česku je to ale trochu jiné, některé věci si nemůžeme dovolit, zdejší lidé jsou obecně ke gastronomickým novinkám poněkud skeptičtí, bojí se experimentovat.

U nás, to myslíte u nás „na dědině“ ? Kde lidé stále fandí především české klasice a finančně náročné speciality, o kterých předem nevědí, jestli jim budou chutnat, raději moc nezkoušejí?
Jsou opatrní, to je pravda. A co se dá u nás měnit? Lidé jsou zvyklí dejme tomu na ten svůj kuřecí plátek s broskví a s velikou zeleninovou oblohou kolem celého talíře. A když tam tu zeleninu nedám, budou z toho rozladění, protože jsou na to tak zvyklí. Tak z ní zkusím například udělat míchaný salát a servírovat ho zvlášť. Hosté zřejmě budou nejdříve koukat trochu nedůvěřivě, ale myslím si, že to vezmou. Je to vlastně takový test.

A co by se ještě u nás dalo vylepšit?
Třeba masový a zeleninový bufet. To by mohlo být pro hosty lákavé. Problém je však v nedostatku čerstvé zeleniny v regionu. Samozřejmě, zelenina by se dala vozit třeba z Brna, ale to už by znamenalo další náklady navíc a pro zákazníky by to už pak ve výsledku přestalo být finančně zajímavé.

Myslíte si, že se jenom Češi bojí gastronomických experimentů?
Jak se to vezme. Něco jiného je to zkusit a něco dalšího si je nějaké naší kultuře neznámé jídlo oblíbit. Připomíná mně to moje pokusy typu vepřo-knedlo-zelo, které jsem naservíroval v Americe nebo v Africe. Hosté to sice snědli, ale „nepochopili“. Ta kombinace je pro ně nezvyklá, nijak je neuchvátila a rozhodně ji propagovat nebudou. Stejně jako my nebudeme běžně jíst třeba nějaké tradiční africké jídlo, které z našeho pohledu chutná divně a ještě podivněji vypadá. A už předem se na něj díváme s despektem.

Jezdíte po světě, chvíli jste tam, chvíli zase jinde, kde vůbec máte trvalé bydliště?
Trvalé v Anglii, ale tam stejně vůbec nejsem, přechodné pak u rodičů v Bystřici. Jezdím k nim rád a nechci se od Vysočiny úplně odpoutat.

Napadlo vás někdy, že byste mohl být něčím jiným než kuchařem? A máte vůbec čas i na nějaké hobby?
Jiné povolání? Ale co bych dělal? Vždyť já nic jiného než kuchařinu neznám, pohybuji se v branži od 14 let. Práci v kuchyni mám i po těch letech moc rád, nedovedu si představit, že bych například někde dělal manažera – papírování bytostně nesnáším. Stejně tak bych nemohl být šéf nějaké restaurace v obleku a kravatě. To bych pořád utíkal do kuchyně. A co se týče koníčků? Největším koníčkem je mi práce.

Kam se chystáte, až dokončíte práci v Bystřici?
Zatím nevím. Mám nějaké nabídky, například z Ruska, ale nechtěl bych o tom mluvit, dokud není nic jisté. Kdoví, kde nakonec zakotvím.

Máte práci, která je i vaším koníčkem, jméno, jste finančně zabezpečen… Chybí vám ještě něco?
V sedmatřiceti letech už asi jenom to zázemí, rodina… Jenže objevit ženu, která by se mnou vydržela, to asi nebude jen tak. Musela by se najít nějaká taková, která by mě dokázala zastavit, kdybych to už s prací přeháněl…

Autor: Lenka Mašová

11.3.2010 VSTUP DO DISKUSE 0
SDÍLEJ:
Bratři Ebenové.

Na žďárském pódiu se potkají bratři Ebenové a Robert Křesťan & Druhá tráva

Ilustrační foto.

Do obecního úřadu vnikl zloděj

Úsekové měření u Meziříčí přešlo do ostrého provozu

Velké Meziříčí – Ze zkušebního do ostrého provozu již přešlo úsekové měření na dálnici D1 mezi Velkým Meziříčím a Lhotkou. Kvůli rekonstrukci komunikace je tam rychlost snížena na osmdesát kilometrů v hodině, mnozí řidiči však toto omezení mezi 146. a 153. kilometrem nerespektují.

Krajská derby ve florbalové Národní lize bodový zisk nepřinesla

Bystřice nad Pernštejnem, Havlíčkův Brod – Utkání 5. kola Národní ligy – skupiny Východ proti tradičním rivalům florbalistům Bystřice i Žďáru příliš nevyšla.

Musilův memoriál ovládli závodníci z Nového Města

Studnice – Za krásného slunečného počasí se o uplynulém víkendu konal u turistické chaty ve Studnicích, nedaleko Nového Města na Moravě, v pořadí již sedmý ročník Memoriálu Cyrila Musila. V tomto roce byl navíc také mistrovstvím České republiky v přespolním běhu veteránských kategorií.

Školáci si na chvíli vyzkoušeli, jak se cítí nevidomí

Žďár nad Sázavou – Se životem především nevidomých lidí, ale i dalších osob s nějakým zdravotním handicapem, se měli možnost naučným a zároveň i hravým způsobem seznámit žáci Základní školy Švermova v rámci programu Hele lidi. Ten připravuje Aliterra, zapsaný ústav z Tasova na Velkomeziříčsku (dříve Slepíši).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení