Hlavním tématem médií je stále uprchlická krize. Nicméně, jak si na tom stojí ještě nedávno těžce zkoušená evropská i naše ekonomika? Vidíme pěkné statistiky, nicméně ozývají se i varovné hlasy před novou krizí, která mát být ještě horší než ta minulá. Jsme na tom tedy dobře nebo špatně?
Evropské ekonomice jako celku se moc nedaří, což je do značné míry dáno působením eura a chybnou hospodářskou politikou. Ukazuje se, že uvolněná monetární politika v podobě kvantitativního uvolňování zázraky nepřivodí a očekávat od ní oživující nákop evropské ekonomiky je nerealistické. Jenže euro a s ním spjaté úmluvy, jako např. Fiskální kompakt, brání tomu, aby se prováděla aktivní fiskální politika – a to vidíme od Řecka po Itálii a Finsko.

Česká ekonomika si užívá ekonomického růstu po delší době, když jsme se za pravicových vlád sedm let vzdalovaly od vyspělých zemí. Takže konjunkturálně jsme na tom aktuálně dobře, což ale neznamená, že tato situace vydrží na vždy. Je potřeba využít vhodné doby na změnu českého ekonomického modelu, kterého se týkají Vaše další otázky.

Předpovídání velké krize se stalo hobby mnoha ekonomů, zejména těch, kteří odmítali uznat, že Velká recese udeřila a že se jedná o systémovou poruchu. Tak zase sklouzli do opačného extrému a předpovídají jednu katastrofu za druhou, aby se tím „jistili." Faktem je, že vývoj mnoho optimismu neposkytuje, i když všechny problémy, které světová ekonomika má jsou řešitelné. Jenže v ekonomice se čím dál častěji projevují geopolitické zájmy, které ukazují na značné napětí v mezinárodních vztazích a na fatální propad důvěry mezi hlavními mocnostmi. A samozřejmě stále platí, že plná lekce z Velké recese nebyla pochopena, resp. nechce být pochopena, protože to by ohrožovalo postavení horního 1%.

Častokrát upozorňujete, že reálné mzdy v USA klesají již od 70. let a tento trend se rozšiřuje na celou západní ekonomiku. Začíná se mluvit o pracující chudobě. Který ekonomický ukazatel se dle vás nejlépe hodí k posouzení vývoje životní úrovně?
Myslím, že doba, kdy nám stačil jeden indikátor, který se zbožšťoval, jako např. růst HDP či míra nezaměstnanosti, je už za námi. Je třeba vnímat socio-ekonomický vývoj komplexněji a tím pádem hodnotit širší škálu indikátorů – od míry nezaměstnanosti, po participaci na trhu práce, vývoj průměrné (a mediánové) mzdy, míru pracující chudoby. Můžeme se jistě dívat i na HDP na hlavu, ale důležitý je také přístup k veřejným statkům, jako je školství, zdravotnictví. A pak i další faktory, které se obtížně měří, jako jsou vztahy mezi lidmi, důvěryhodnost institucí a celého státu, míra vnímaného stresu, počet lidí závislých na antidepresivech atd. I proto se vedle tabulek dle HDP na hlavu objevují i alternativy jako je např. index štěstí.

V minulosti, před přívalem migrantů bylo na tapetě Řecko a jeho ekonomická situace. Jak se nyní s odstupem jeví dosažené řešení a jak se žije Řekům? Není možné, že se nám na obzoru rýsuje nové Řecko? Hlavně v zemích jižní Evropy, které na tom nebyly nikdy nejlépe ve srovnání se západem.

Řecký problém není tak úplně řecký. Jistě, jsou tam specifika, ale celkově jde o krizi eura. A ta se projevuje momentálně silně v Itálii, ale také např. ve Finsku, o kterém se ovšem u nás téměř nehovoří. Řecká krize nemá konce, protože „řešení" naordinovaná věřiteli, prohlubují řeckou krizi a ničí budoucí potenciál země – a odepisují celou jednu generaci mladých Řeků. Itálie má našlápnuto podobným směrem, protože kombinuje problémy v bankovním sektoru, veřejné zadlužení a neuspokojivý stav ekonomiky (včetně nezaměstnanosti) celkově. Není divu, že v Itálii také roste nechuť vůči EU jako takové.

Politici vládnoucí strany se chválí za plusový rozpočet a výběr daní. Tvrdí, že naše ekonomika roste. Je to pravda? Jak byste hodnotila naši ekonomiku nyní a před krizí?
Jak už jsem odpovídala, užíváme si růstu po delší době, což mimo jiné znamená, že i roste daňové inkaso. Je potřeba využít dobré načasování pro změnu modelu české ekonomiky.

Pozitivní stav české ekonomiky se naštěstí projevuje více i na trhu práce (nízká nezaměstnanost, hodně volných pracovních míst), nárůst mezd (včetně minimální mzdy, která je sice stále pod hranicí pracující chudoby, ale dochází k jejímu zvyšování). To jsou pozitivní signály. Ale pokud mají mít trvalejší podobu, je potřeba změnit model závislé české ekonomiky.

Stát zdůrazňuje potřebu vzdělání a znalostní ekonomiky, ale stále častěji se mluví o robotizaci a automatizaci, která sníží počet pracovních míst. Kdo a jak nám může výpadek těch míst nahradit?
Robotizace a automatizace se dotýká a dotýkat bude nejen nás, takže řešení budou – dodala bych naštěstí – hledat všechny vyspělé země. V současné době se na akademické úrovni debatuje o mnoha možnostech, protože se ukazuje, že procesy automatizace a robotizace (u nás se někdy používá ten německý pojem „průmyslu 4.0") postupuje rychleji, než se očekávalo.

Současné návrhy sahají od nepodmíněného základního příjmu, po návrhy ke zdanění robotů, zkrácení pracovního týdne až po návrhy zaměstnaneckého vlastnictví robotů z Harvardské univerzity. Je to každopádně kvalitativně zcela nová situace a je potřeba ji brát velice vážně.

Rozhodně bych ovšem, navzdory veškeré automatizaci, nezavrhovala znalostní ekonomiku, ba právě naopak. A uvědomme si, že se snad nevzděláváme jen pro trh práce, ale také proto, abychom byli dobrými občany, kteří se nedají jen tak opít rohlíkem, a mohou následně něco dobrého udělat pro svou zemi.

V současné době se ale hovoří o tom, že pracovních míst je dost, ale lidem se nechce pracovat. Fakt je, že si nejvíc stěžují různé montovny. Ale, chybějí i šikovní řemeslníci. Zaměstnavatelské svazy zdůrazňují potřebu zviditelnit učňovské obory. Moji známí, živnostníci, si stěžují, že nová generace odmítá pracovat rukama. Nestane se tedy nakonec, že v budoucnosti budou zdrojem kariéry a peněz řemesla? A jak by se to slučovalo se zmíněným trendem mizení manuálních pracovních míst? Není to protikladné?
Ano, na českém trhu práce pozorujeme již delší dobu nesoulad mezi poptávkou a nabídkou, požadované kvalifikace neodpovídají tomu, co lidé nabízí. Je možné, že je to částečně dáno určitým opovržením na prací „rukama", které se tu velice nešťastně rozšířilo a zasáhlo především mladou generaci.

Automatizace a robotizace bude vytlačovat velké množství pracovních míst – ale pozor, nepůjde (a již nejde) jen o manuální. Postiženy budou ve velkém i profese jako jsou analytici, učitelé, překladatelé a mnoho dalších profesí. Myslím si, že řemeslná dovednost spíše bude získávat na významu a to obzvláště tehdy, když bude spjatá s kreativitou, s určitou jedinečností.

Pokud se vrátíme k uprchlické krizi jak vnímáte debatu o užitečnosti imigrantů z Blízkého východu a severní Afriky, všechny ty připomínky k možnému nárůstu kriminality a zvýšenému objemu sociálních dávek ?
Myslím, že debata o migrační krizi by měla začít u příčin, nikoliv u následků. Jednou z příčin je naprosto nezodpovědná politika některých vyspělých zemí vůči Blízkému východu. Tam je potřeba začít, přestat s politikou svrhování nevhodných režimů, naopak vyvíjet diplomatické úsilí k nalezení mírových řešení a intenzivní pomoc postiženým regionům. Tam je potřeba začít. Představa, že EU bude řešit problémy řady afrických zemí a Blízkého východu tím, že bude přijímat miliony lidí ročně, je mimo realitu (socio-ekonomickou a kulturní). Migrační krize je další příkladem totálního selhání evropských „elit", které dělají závažné chyby a následně nejsou schopné ani ochotné tyto chyby uznat a provést korekci politiky. Německá kancléřka je prototyp tohoto přístupu, ale není bohužel jediná.

Český občan, pokud se trochu zajímá o ekonomiku, v tom musí mít už pořádný zmatek. Média ho bombardují informacemi, že, že ruská ekonomika se co nevidět zhroutí, na druhé straně politici slibují investice z Číny na podporu slabších regionů, boj s korupcí a rozkrádáním je evergreen. Jak to tedy je doopravdy?
Ruská ekonomika má bezesporu potíže, ale ke zhroucení má daleko. Optimisticky by se dalo dodat, že ekonomika založená do značné míry na komoditní rentě, se může zmodernizovat jen pod tlakem. Menší úspěchy jsou patrné zejména v zemědělství. Nelze nezmínit, že politika Západu pomohla sblížit Rusko a Čínu, které mají dnes nadstandardní vztahy a realizují velké množství zajímavých projektů.
Co se týká představ, že nás, myšleno ekonomiku ČR, spasí čínské investice, tak bych byla opatrná. Já sama nejsem žádným velkým příznivcem zahraničních investic, ale spíše podpory domácích subjektů. Čínské investice mohou nabídnout určitou diverzifikaci od značného množství investic ze západní Evropy, ale skutečně bych od toho nečekala zázraky.

A jak je to s Čínou? Je to opravdu asijský tygr? Má spojení některých českých ekonomických kruhů s Číňany, zajištěné Milošem Zemanem budoucnost?
Čínský ekonomický úspěch nemá historické srovnání. To, co se podařilo Číně za několik desítek let, trvalo evropským zemím několikanásobně déle. To ale neznamená, že je čínský rozvoj bez rizik. Koneckonců je to komplexní úkol v obrovské zemi s největší světovou populací. Intenzivnější vazby na Čínu, které by kromě obchodních vztahů vyústily také v lepší pochopení této velmoci, včetně kultury a historického kontextu jejího vývoje, lze jen přivítat. Malá země jako ČR by měla mít politiku přátelství všemi azimuty, a dobré vztahy s Čínou k tomu rozhodně patří. Ale znovu zopakuji, že o vývoj ČR bychom se měli přičinit především my sami a nečekat spásu od zahraničních investic, ať už přijdou odkudkoliv.

Když budeme mluvit o vaší aktuální knize, už samotný název Jak jsme se stali kolonií, musí hnout žlučí různým euronadšencům, kteří tvrdí, že bez západu bychom snad zahynuli hladem.
Nestarám se o to, koho moje kniha rozčiluje. Pro mě je důležité, že téma má ohlas a že to oslovuje občany. Já ráda vyvracím mýty, a pak člověk musí počítat s tím, že si prostě nějaké nepřátele udělá.

Nesmysly o tom, jak nás Západ živí, jsou jen schovanou urážkou vlastního národa a země. Znamenají vlastně, že jsme natolik neschopní, že se o nás musí starat někdo jiný. Což je lež jak věž. Vztahy mezi zeměmi mají stále neoimperiální podobu, ale už se to neodehrává na bázi vojenské (resp. ne tak často), ale spíše ekonomické. V mezinárodní ekonomii se také běžně používá pojem „závislá ekonomika."

Uvedu vám konkrétní příklad pána, který pracuje v mlékárenském byznysu a neustále tvrdí, že v minulosti bylo všechno špatně. Výrobky byly nekvalitní. Teprve zahraniční investor náš potravinářský průmysl spasil. Opravdu byl třeba náš potravinářský průmysl tak špatný?
Co se týče úrovně minulého režimu, je potřeba rozlišovat. Některé výroby zaostávaly, ale jiné ne – plošný a jednoduchý obraz není na místě. Zjistila jsem, že nejvíce mají potřebu plivat na minulosti ti, kteří se intenzivně politicky angažovali, aby tím jako „smyli svou vinu."
Důležité nicméně je, že transformace měla nabídnout šanci, abychom to zlepšili sami a ne to předali zahraničním investorům, kteří si logicky hlídají své vlastní zájmy. Pokud jde o zahraničního vlastníka, co je mu po regionu? Co je mu po nějaké historické kontinuitě? Když budou lidé kupovat i méně kvalitní výrobky, tak on to přeci neřeší.

Pokud se na celý problém kolonizace podíváme okem prostého Čecha, pak on se bude ptát, jak se to stalo? Kdo za to může a kdo to zavinil. Takže na rovinu, kdo může za to, že jsme kolonií?
Našlápnuto bylo už za začátku, jednou velkou katastrofou byla devalvace koruny, resp. tři hluboké devalvace. Aplikovali jsme „vekslácký kurz", a podhodnotili svou cenovou i mzdovou úroveň – následky neseme dodnes, politika tohoto typu má dlouhodobé působení. Poté, co selhal pokus o transformaci v první polovině devadesátých let, což se mimo jiné projevilo na finanční krizi 96/97 a následně kolapsu bankovní soustavy, nastupuje politika vítání zahraničních investic jako záchrany domácí ekonomiky.

V poslední době se v souvislosti s úpadkem Česka do sféry kolonie mluví dokonce o Václavu Havlovi. Senátor Doubrava ze severních Čech ho obviňuje zcela veřejně.
Můžeme se jistě přít do nekonečna o jménech, otázka je, jestli to má dnes nějaký smysl. Pro mě je důležitější než sepisovat seznamy jmen, hledat cesty jak z toho, dívat se do budoucnosti, ne do minulosti.

Prostého Čecha spíš než statistiky zajímá jeho kapsa. Ptá se, proč máme tak nízké mzdy. Proč musí mít běžných Čech i dvě zaměstnání aby se uživil. A především, jak z toho ven.
Konjunkturálně teď mzdy rostou, ale je fakt, že takovýto růst se musí do budoucna opírat o jinou ekonomiku, s vyšší přidanou hodnotou a na rovinu řečeno s posílením českých ekonomických struktur. Tedy musíme přestat být kolonií – vypadá to jednoduše, ale je to dost obtížný národohospodářský manévr. Ovšem, nikoliv nemožný.

V souvislosti s vaší osobou se nelze neptat, proč, když vaše teorie o ekonomice a naší budoucnosti jsou přinejmenším zajímavé, nejste častým hostem mediálních diskusí na toto téma, třeba i jen jako protipól obecně vnucovaných pravd. Sdělovací prostředky vás jako hosta nezvou nebo vy odmítáte?
Myslím, že situace je lepší než před lety. Mám možnost vystupovat v rozhlase a někdy také v televizi k řadě otázek. Kromě toho se snažím sama navštěvovat řadu míst po republice, jak se svou knihou Jak jsme se stali kolonií, tak s řadou jiných důležitých témat.

Poslední otázka, věříte tomu, že v této zemi se dá poctivou prací zbohatnout?
Ano, dá, ovšem také se dá poctivou prací dostat do situace pracující chudoby nebo k exekuci.