Vzpomeňte na své sportovní začátky. Opravdu jste začínala s basketbalem? Bavil vás?
Bavilo mě to moc. Basket je taková moje srdeční záležitost. Nehrála jsem ho sice nijak moc dlouho, zhruba šest let. Ale kolektiv a všechno to okolo bylo perfektní. Týmová hra má svoje kouzlo.

Vyzkoušela jste i jiné sporty?
Prakticky ne. Když jsem byla malá, taťka basketbal hrál. Chodila jsem se dívat na jeho zápasy a vzadu za hřištěm jsem si s ostatníma děckama od jeho spoluhráčů chodila střílet na koš a podobně. Když jsem byla malinká, chtěla jsem alespoň jednou dohodit na koš. Naši mě potom na basket přihlásili.

Barbora Špotáková poskytla rozhovor Deníku.
Bojím se dělení lidí na lepší a horší. Musíme se respektovat, říká Špotáková

Jak to přišlo, že jste od svého tehdy srdečního sportu přesídlila na dlouhé nože?
Tenkrát byly obrovským hitem kolečkové brusle. Já jsem je dostala k Vánocům. Později se shodou náhod kamarádka dala dohromady s trenérem Petrem Novákem a řekla mi, že když bruslím na kolečkových bruslích, ať to zkusím i na ledě. Tak jsem to vyzkoušela – a už u toho zůstala. Ještě tři roky jsem dělala rychlobruslení s basketem dohromady. Ale kvůli různým výjezdům pryč se to už nedalo skloubit a vyhrály brusle.

Právě vzhledem k tomu, že u nás není dráha, odmala jste hodně cestovala. Jak jste zvládala v mládí dlouhá odloučení? Přece jenom v pubertě mívají holky jiné zájmy, chodí na hokej nebo fotbal koukat na spolužáky, na diskotéky…
Já na to vzpomínám ráda a nemyslím, že bych něco ztratila. Výhodou bylo, že tenkrát se mnou jezdili mladší bratr, takže kus rodiny jsem si vždycky vozila s sebou. A co si budeme povídat, ti kluci v kombinézách také nevypadají špatně. (usmívá se)

Fanoušků si vážím, sdílená radost je důležitá

Postupem času přišly i první dílčí úspěchy. Když jste se dostala do povědomí veřejnosti, přišly i mediální povinnosti. Připravovalo vás okolí nějak na ten kolotoč věčně se opakujících otázek?
Jak mám odpovídat nebo co mám říct, to mi nikdo neurčoval. To musí vycházet z člověka, který ten rozhovor dělá. Občas mi ale trenér Petr Novák říkal, že když dosáhnu na nějaké úspěchy, co asi přijde, až budu populární. Že přijdou televize a podobně. Spíš mě uklidňoval a vysvětloval, že se nemám čeho bát, že to je jenom kamera. Pamatuji si na svůj první televizní rozhovor, když za mnou do Žďáru přijela Česká televize. Skončili jsme asi po deseti minutách rozhovoru a pán od nich říká: „Dobrý, tak to sjedeme celé znovu.“ Já jsem za tu dobu ušla asi patnáct metrů dozadu, jak jsem pořád před tou kamerou couvala. (smích) Opravdu jsem to pak musela celé zopakovat.

Roman Kreuziger.
Kreuziger vede své dcery ke sportu. Nejsem rodič, který by trenérovi radil, říká

Pamatuji si na jeden dávný online rozhovor se čtenáři, na který jste přijela k nám do redakce brzy dopoledne rovnou po noční cestě z Itálie. To muselo být hodně náročné. Stojí to asi někdy hodně přemáhání, že?
Když člověk něčeho ve sportu dosáhne a je úspěšný, tak tohle k tomu prostě patří. Nemá proto cenu nějak spekulovat o tom, co mám nebo nemám ráda. Neříkám, že jsem člověk, který to vyhledává, ale věci, které jsou potřeba, udělám.

Rychlobruslařka Martina Sáblíková pózuje 1. listopadu 2021 s Cenou Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského za nejhodnotnější výkon roku podle sportovců.Rychlobruslařka Martina Sáblíková pózuje 1. listopadu 2021 s Cenou Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského za nejhodnotnější výkon roku podle sportovců.Zdroj: ČTK

Jaký vztah máte se svými fanoušky? Hodně aktivní jste třeba na Facebooku. Dokážete z jejich reakcí a podpory třeba nasát i trochu pozitivní energie?
Já si svých fanoušků ohromně vážím. Jsou to lidé, kteří za mnou vždycky stáli. V dobrém i ve zlém, v době úspěchů, i když se mi nedařilo. Jejich podpora mě těší, ale je samozřejmě i trochu svazující zajet přesně to, co oni do vás očekávají. Na druhou stranu sdílená radost je důležitá a lidé mi to neskutečným způsobem vrací. Jsem za to vděčná a jsem ráda, když jim pak mohu udělat radost.

Zmínili jsme jistou ztrátu soukromí, média v patách, fanoušci si vás trošku přivlastňují. To je jistá daň úspěchu. Najdete ještě nějaké další negativum své popularity?
S tím, co jste zmínil, musí člověk počítat. A ani mi nepřijde, že by mě to nějak omezovalo. Tak to prostě je, takový mám život, to jsem prostě já. Myslím, že nějaká negativa tam nevidím. Je to asi jako v každé jiné práci nebo normálním životě. Někdo vás má rád, někdo ne. Ale to není o tom, že jste profesionální sportovec.

Ondřej Moravec slavil se svým Letohradem tři olympijské medaile ze Soči.
Moravec: S biatlonem jsem zažil velké věci. Jinému by to stačilo na tři životy

Čtvrté místo v Turíně mě hodně nakoplo

Všechna ta dřina a cílevědomost se vám vyplatila v podobě celé řady úspěchů. Vzpomenete si, jak jste prožívala svoji první zlatou medaili z mistrovství světa 2007 v Salt Lake City?
Samozřejmě na to moc ráda vzpomínám. První zlatá medaile z takového závodu, který může vyhrát osm až deset závodnic. Pamatuji si, že tenkrát to bylo první mistrovství, na kterém jsem opravdu mohla reálně získat medaili a měla jsem tam ohromnou podporu. Byla jsem spokojená, že se to povedlo a já jsem si tu medaili mohla odvézt domů.

Dalším velkým milníkem vaší kariéry byla olympiáda 2010, odkud jste si přivezla dvě zlata a jeden bronz. Neřekla jste si po návratu, že už máte v životě splněno? Že teď už se můžete svým sportem jen bavit?
Řekla bych, že je to jedno s druhým. První zlatá olympijská medaile pro mě byla splněním všech snů a naplněním toho, proč jsem ten sport dělala. Jenže to není všechno jenom o té jedné konkrétní medaili. Jde i o to, jak máte ten sport rád. Takže ziskem té „placky“ jsem si splnila sen, ale mě ten sport pořád baví a stále mě ohromně naplňuje.

Josef Dostál při fotografování pro Deník.
Dostál si váží deblového parťáka. Obdivuju, jak potlačil chlapský ego, říká

Rád bych se zeptal na váš vztah s trenérem Petrem Novákem. Zda se nějak za ta léta vyvíjel. Ze začátku určitě on velel a vy jste trénovala. Ale jak to máte nyní, když už máte také požehnaně zkušeností? Jste trenérovi oponentkou, či konzultantkou, nebo stále posloucháte na slovo?
Z trenéra Petra Nováka jsem měla vždy velký respekt a mám ho dosud. A nikdy to jinak nebude. Někdy mě třeba něco k tréninku napadalo. Občas se to vyplatilo, jindy neosvědčilo. Ale vždycky, když mi, obrazně řečeno, teklo do bot, udělal sám nějakou změnu, která mi pomohla. Tohle je pro mě moc důležité. Že v něm mám velkou oporu a jeho tréninky mi neskutečně sedí.

Martina Sáblíková.Martina Sáblíková.Zdroj: Tomáš Třeštík/SPORT INVEST.

Vzpomenuli jsme dva největší milníky vaší kariéry. Je ještě něco, co byste ráda vypíchla jako pro vás zlomové nebo hodně důležité?
Pro mě je to určitě čtvrté místo na olympiádě v Turíně. To mě na chvíli hodně zlomilo. Jenže potom jsem si řekla, že do toho musím jít ještě jinak, abych příště mohla bojovat o medaili. Dále jsou to lidé, kteří se pohybují okolo mě a neuvěřitelným způsobem mi pomáhají. A v neposlední řadě jsou důležitá i zranění. To je věc, která bohužel ve sportu nastává. Člověk si teprve potom uvědomí, jak má ten sport rád a co pro něj znamená.

Je naopak něco, čeho želíte, že vám sport vzal? Nebo je snad ještě něco, čeho jste nedosáhla?
Je mi teprve čtyřiatřicet a život mám stále před sebou. Až ukončím sportovní kariéru, budu prožívat to, co jsem třeba dosud nemohla. Takže nic jsem asi nezmeškala. Snad jedině kvůli neustálému cestování do ciziny mi chybí častější chvíle s rodinou.

Kromě bruslí se věnujete hodně i cyklistice. Vloni kvůli covidu dokonce i virtuální cyklistice. Jaký vztah máte ke kolu?
Kolo mám velmi ráda, používám ho prakticky denně. Neberu ho pouze jako tréninkový doplněk. Miluji i po sezoně, když mohu nasednout a někam si vyjet. Je to můj velký koníček.

Je nasnadě, že vaší nejbližší metou je únorová olympiáda v Pekingu. Ale asi nejčastější otázka, kterou v poslední době dostáváte, je ta, jestli už tušíte, co bude dál. Tušíte?
Ano, tuhle otázku dostávám poslední dobou hodně často. (směje se) Opravdu upřímně vám musím říct, že sama na ni ještě neznám odpověď.