Pracuje minimálně deset hodin denně,  stará se o domácnost a do toho trénuje volejbalistky v Novém Veselí. Rozhodně si ale nestěžuje. Tým juniorek jí dělá svými výkony radost a nabíjí ji energií.

Bez lidí jako ona by mládežnický sport nemohl fungovat. V době, kdy se těžko shánějí peníze i na pronájem hřiště, jsou dobrovolníci nepostradatelní. Devětatřicetiletá Kateřina Vítová, sama bývalá volejbalistka, tohle všechno dobře ví. Ačkoli má jako personalistka náročné zaměstnání s pohyblivou pracovní dobou, a doma manžela a dvě děti, čas na mladé sportovce si vždycky najde.

Volejbal hrála už jako dítě, po vysoké škole však přestala. Cestu zpět k milovanému sportu našla až před čtyřmi roky, kdy se s rodinou přestěhovala do Nového Veselí. V tamním oddílu se rozhodli jejích zkušeností využít. „Jen jsem se zmínila, že bych jednou ráda trénovala děti, a už přišla nabídka," vypráví Kateřina Vítová s úsměvem. A protože parta volejbalových nadšenců v čele s předsedou klubu Romanem Křivánkem jí sedla, udělala si trenérskou licenci a s energií sobě vlastní se pustila do práce.

Se staršími žákyněmi, s nimiž začínala, nyní válčí v krajském přeboru juniorek. Jejich cílem pro letošní sezonu je postup do první ligy. Zatím k němu mají nakročeno slibně, svoji soutěž s přehledem vedou. Za jejich výsledky ovšem stojí tvrdá dřina. „Letos jsme třeba neměly letní přestávku, holky se připravovaly celé prázdniny a braly to opravdu zodpovědně," chválí Vítová svoje svěřenkyně a je na ní vidět, že i ona bere sport vážně. S juniorkami absolvuje každý zápas a nedovolí si vynechat ani jediný trénink. Totéž chce také od děvčat.

Bez podpory rodiny by to nešlo

Pondělky, úterky a čtvrtky, kdy má s juniorkami trénink, trochu připomínají maraton. Do práce chodí už na šestou, nejpozději na půl sedmou, aby mohla ve čtyři odpoledne odcházet. Od půl páté se dvě hodiny věnuje svým svěřenkyním, potom spěchá domů. Než přichystá večeři a udělá se synem úkoly, je málem čas jít spát. Bez podpory rodiny by prý něco takového zvládat nemohla. „Manžel mi hodně pomáhá. A děti už jsou dost velké, aby se obešly i beze mě," pochvaluje si své blízké.

Není divu, že Kateřině doma drží palce, u Vítů totiž žijí sportem všichni. Patnáctiletá dcera Tereza se věnuje basketbalu, jedenáctiletý Lukáš zase hokeji. Kateřina s manželem obě děti podporují, jak mohou. O víkendech je střídavě doprovázejí na zápasy, jeden z nich je s dcerou, druhý se synem. Doma se tak společně sejdou jen zřídkakdy. I proto je Kateřina Vítová ráda, že se do trénování volejbalu pustila. „Bylo mi jasné, že potřebuji nějaké vlastní zájmy. Děti rostou, za chvíli mě nebudou potřebovat a já nechci jen sedět doma," říká rozhodně.

Volejbal ji podle vlastních slov nabíjí energií. Každý trénink bere nejen jako povinnost, ale také jako zábavu. S děvčaty z týmu se snaží o co největší otevřenost a upřímnost, vše spolu řeší na přátelské úrovni. Se smíchem přiznává, že k nim po čtyřech společných letech má téměř mateřský vztah. „Dcera si občas dělá legraci, že mám holky z volejbalu radši než ji," prozrazuje Vítová.

Reakce okolí na to, že místo výhradní starosti o rodinu a chod domácnosti trénuje cizí děti, má naštěstí jen pozitivní. Podporu našla Kateřina i v práci. „Kolegyně mě už samy upozorňují, že pokud chci stihnout trénink, musím jít," oceňuje jejich vstřícný přístup.

Týmový sport není zájmový kroužek

Kromě herní techniky vštěpuje Kateřina Vítová mladým volejbalistkám také zásady fair play. Chce, aby se podle nich chovaly na hřišti i v životě. Snaží se je naučit, že v kolektivních sportech je potřeba fungovat jako celek. „Když jedna z nich něco vypustí, doplatí na to všechny. Stejně tak když některá s volejbalem skončí, nechá za sebou oslabený tým," připomíná úskalí týmových soutěží.

Na své svěřenkyně ale nedá dopustit. Hrdost na jejich úspěchy se ani nepokouší skrývat a rovnou vypráví o plánech do budoucna. Právě následující roky bere jako zlomové. A to nejen pro tým, ale pro celý oddíl. Postup do vyšší soutěže, o nějž juniorky usilují, by pro všechny představoval potřebnou motivaci. A pokud by se nejvyšší soutěž podařilo udržet i v příštích letech, novoveselskému volejbalu by mohly přibýt další hráčky. „V přípravce teď máme hodně dětí, jenže stejně jako všude jinde bojujeme s postupným odpadáním," lituje Vítová a hned přidává i důvody. Na vině jsou podle ní především rodiče, kteří berou sport jen jako zájmový kroužek. Často se na zápasy svých ratolestí ani nepřijdou podívat.

Ona je jiná, sportu obětuje čas i spoustu energie. Teď zrovna pospíchá vyzvednout některé hráčky ze školy. Nemají se totiž ze Žďáru na trénink do Veselí jak dostat, a tak je Vítová odveze autem. To i vše ostatní, co pro volejbal dělá, považuje za běžné. „Není to nic záslužného, takhle by se měl chovat každý," nedělá ze sebe Vítová hrdinku a hned vyjmenovává další, kteří se na práci v klubu podílejí.

Apeluje i na ostatní, aby se také zapojili. „Kdo má předpoklady a trpělivost, měl by se do trénování pustit. A kdo nemá, měl by mládežnický sport podpořit jinak," dodává.

Kdo je Kateřina Vítová

Narodila se 19. dubna 1974 v Novém Městě na Moravě.
Vystudovala Jihočeskou univerzitu v Českých Budějovicích, obor molekulární biologie, a krátce se zabývala výzkumem. Nyní pracuje na pozici personalistky.
Je vdaná a má dvě děti. Před čtyřmi lety se přestěhovala do Nového Veselí, kde letos trénuje družstvo juniorek.