Nedávno bylo slavnostní vyhlášení 41. ročníku Běžce Vysočiny. Jak letošní soutěž hodnotíte?
Běžec Vysočiny byl určitě úspěšný, možná loňský, čtyřicátý, byl o něco úspěšnější. Menší účast ale k mé velké radosti dohnala mládež. Čím dál více se závodů zúčastňují mladí, a letos byly po dlouhé době všechny kategorie vyhlášeny komplet. Děti tedy splnily požadavek běžet šest závodů, aby byly oceněné.

Poslední roky zažívá běh v Česku boom. Sledujete to i na Běžci Vysočiny, že na závody chodí čím dál více lidí?
My jsme začínali někdy v osmdesátých letech a tehdy, když někdo běhal po parku nebo po ulici, tak byl za blázna. V zimě se běhalo potmě, nějaká osvětlená cyklostezka neexistovala, tak se běhalo po ulicích nebo po silnici, protože asfaltové cesty mezi poli byly málokde. Také výbava nebyla, koupily se obyčejné plátěnky, říkalo se jim štrupovky. Po běžci Štrupovi, který na ně nalepil mechovku, prořezal ji, aby byl vzorek, a v tom se běhalo.

Teď je to ale jiné.
Je to také tím, že lidé se mají čím dál lépe. Mohou si dovolit oblečení, boty, doplňkovou výživu, trochu se ukázat, je to taková móda. Lidi to baví. Běhat je také to nejjednodušší – nemusí shánět tělocvičnu, mohou jít v kterýkoliv čas, běží hodinu, když jim to nevychází, tak si to zkrátí, je to úplně volné. A pro rozvoj zdraví člověka je ten běh nejúčinnější – srdce je zatížené pravidelně a posiluje organizmus.

Běžec Vysočiny, to ale není jen běh. Je to také běžecké lyžování.
Běžec Vysočiny začal pořádat lyžařský pohár vyloženě na přání běžců. Hned druhý ročník začal v lednu a týden co týden byl závod na krásném sněhu, udělali jsme sedm závodů, zúčastňovaly se tři stovky lidí včetně dětí. Bohužel, teď jsou zimy mizerné. To se ale změní, vlnovka, co se týká zim, je normální. Lidé si asi neumí představit, že start Jihlavské patnáctky byl v padesátých letech u Sokolovny. Na lyžích se běželo dolů k řece.

A přidali jste ještě triatlony.
Pak si běžci vymysleli také triatlonový pohár, byl závod v Lukách, na Melechově, tak se ty závody daly dohromady, přidaly se další, a pak se to vyhodnotilo. Také jsme obnovili Jihlavský triatlon. Lidi to baví, triatlon je možná zábavnější disciplína než samotný běh.

Člověk se pak ale vydá na nějak známý triatlon, a když tam vidí závodní silniční kola, nestačí se divit…
Co se týče výbavy, ta jde hrozně nahoru. Lidé za to utrácí šílené peníze, kupují si kola za sto, sto dvacet tisíc a neuvědomují si, že to není v kole, ale je to v nohách. Já jsem vždy říkal, že nohy dělají minuty a kolo dělá vteřiny.

Když se vrátíme k běhu, jaký typ závodníků se účastní Běžce Vysočiny?
Většině běžců jde o to uspokojení, že se zúčastnili, a je jim úplně jedno, jestli jsou desátí nebo patnáctí. Každý má svého soupeře. Bodovací systém, který vymyslel pan Jelen, je založený na procentech zpoždění za vítězem. Hraje tedy roli čas, ne umístění. Inspirace je také účast – když udělám tři závody, jsem vyvěšovaný v pořadí, když jich udělám deset, mám plnohodnotné hodnocení, pro mnohé je to tedy hranice. A pak je takzvaná historická tabulka, kde je všech 650 závodů, které se absolvovaly v Běžci. Body se sčítají a jsou hranice – některý běžec si řekne, že udělá sto závodů, dvě stě, tři sta. A máme asi šest lidí, kteří mají přes čtyři sta závodů, a dva se blíží pětistovce. To je pro mnohé také inspirace.

Bodový systém je velmi sofistikovaný, několik dalších pohárů ho převzalo…
Vznikl v hlavě pana Jelena, učitele matematiky na gymnáziu. V té době to počítal trojčlenkou ručně. Já jsem hodnocení Běžce převzal v roce 1985, a od tohoto roku dělám výsledky. Měl jsem výhodu, že existovala kalkulačka, šlo to rychlejia bylo to přesnější. Systém byl takový, že se muselo počítat průběžné pořadí, a tak jsem měl kroužkové zápisníky a každý závodník v něm měl jeden list. To se dělalo ručně, až v devadesátých letech jsem byl jeden z prvních, kdo si pořídil počítač. Byl dovezený z Ameriky, a naštěstí s námi běhal Sváťa Dvořák, student, který se o počítače zajímal. Nahrál mi tam Windows, a udělal excelovou tabulku se vzorečky, a ta počítala sama. Takhle jsme fungovali tři, čtyři, pět roků, a pak Sváťa Dvořák vymyslel přechod na Access.

Jaká jsou vlastně kritéria pro pořadatele závodů, kteří by chtěli být zařazeni do Běžce Vysočiny?
My máme dvacet závodů a dál to nerozšiřujeme. Byl zájem, ale už to nelze rozšířit. Začínáme v půlce dubna a prakticky týden co týden jsou závody kromě prázdnin. Končíme v půlce října, a je to těsně před přechodem na zimní čas. Ale je zajímavé, že každý začne běhat a chce dělat svůj závod. Závodů je plno a je jich už tolik, že závodník nemusí cestovat. Dříve sem jezdili běžci z celé republiky, teď běhají jen lidé z Vysočiny, a sem tam někdo ze zvědavosti přijede. A potom se množí další a další seriály. To je trošku limitující pro Běžce, i když toho všichni považují za první ligu v regionu. To samé je v půlmaratonech. Když začínal půlmaraton v Novém Veselí, bylo jich jenom pět v republice. Jezdili tam Keňané a je tam fantastický traťový rekord, kterému se současní běžci absolutně nepřibližují.

A když přijde někdo ze začínajících pořadatelů, poradíte?
Občanské sdružení, které pořádá maraton MTB, za námi přišlo a tahali rozumy, jak udělat půlmaraton, jak označit trať, a chtěli i lidi k trati. Tu jsem jim zkritizoval. Říkal jsem: pokud chcete dělat městský běh, tak ho dělejte ve městě. Já jsem si myslel, že tady to bude taky tak, že se poběží k Domu zdraví, a pak zpátky. Ono to tak nebylo, běželo se ke kovošrotu a kolem nádraží, prostě se to vyhýbalo ulicím, bylo tam i dost náročné stoupání. I ti, co to vyhrávají, nemají tu trať rádi, říkají, že je náročná. Myslím, že i když normálním běžcům to asi moc nevadí, je to hlavně prestiž. Je tam mnoho lidí, kteří se neúčastní ničeho, a jdou jen na ten půlmaraton, nějak ho uběhnout. Je tam i hodně sportovců, kteří se věnují jinému sportu a absolvují ho z prestiže.

Co závody pod taktovkou Pavla Hotaře, zde probíhá nějaká užší spolupráce?
Pavel Hotař je můj nevlastní syn, a je to těžké. Zpočátku mi pomáhal a i teď pomůže, když je potřeba. Ale jak to u mladých bývá, nemá trpělivost. Místo, aby trpělivě pomáhal a postupně se věkem vypracoval, on chtěl mít své závody, svojí soutěž. Oni to mají trochu více komerčně postavené, ta filozofie Běžce mu trochu neseděla.

Nejdelším závodem v kalendáři Běžce Vysočiny je půlmaraton. Neuvažujete o zařazení maratonu?
Určitě ne. Běžec Vysočiny je pro kondiční běžce a pro sportující veřejnost. Maraton není to, co by pro ně mělo být. Jsou tady běhy od 6,6 km po půlmaraton. Byla i dvacítka, Stonařovské aleje, ale bylo to dlouhé a lidem se tam nechtělo, tak se to zkrátilo na patnáct. Maraton určitě ne, byly by tam i náročné přesuny, je to minimálně šest hodin dělat závod. A je to náročné i časově, a určitě by to nesedělo té filozofii. Lidé přijedou na závody v pátek, za hodinu, za dvě to odběhají, a jedou domů. Sobotu s nedělí mají volné.

A co naopak kratší tratě, třeba trojka? O ty není zájem?
To jsem neslyšel. Ve dvaceti závodech si každý najde, co mu sedí. Pokud člověk trochu trénuje, patnáctikilometrovou trať uběhne v pohodě. Jít se proběhnout, to bylo deset kilometrů, to jsem se v pohodě proběhl. Spíš říkají, že těch šest kilometrů je pro ně moc krátkých.

Většina závodů se koná v kopcích. Tady to ale asi nejde jinak…
Jsme v srdci Vysočiny, tady se kopcům nikdo nevyhne. Jsou tady. Vím, že člověk když přijde někam níže, řekne, že to je rovina. Zrovna když jsme dělali triatlon, tak jsem říkal technickému řediteli, že to je absolutní rovina a on říká: Já znám lidi z Vysočiny, čemu říkají rovina. Běžci jsou na kopce zvyklí. Kopce jsou většinou krátké a dají se zvládnout.

A co konkurence, zmínil byste nějaké „velké" jméno, které se účastní závodů Běžce Vysočiny?
Někteří běžci trénují systematicky, jsou to nikde neregistrovaní amatéři, ale jejich výkonnost bývá docela na úrovni. Máme tam třeba Láďu Srba, po něm by kdejaký atletický oddíl sáhl, aby jim tam dělal body. Ale on to nechce, líbí se mu Běžec Vysočiny, kde přijde, nepřijde a má to pro zábavu, ne jako povinnost. On byl teď na mistrovství světa v Austrálii, zúčastnil se tří závodů, byl to kros na 8 km, vytrvalostní běh na 10 km a půlmaraton. Je už podruhé veteránský mistr světa na jedné z těchto tratí, a na další byl vicemistr, takže výkonnost má velice dobrou, světovou.

Jaké jsou plány do budoucna, a na co byste pozval běžce, kteří se dosud nezúčastnili?
Každý rok přijdou noví. Letos to bylo možná 150 běžců, kteří nejsou v historické tabulce. Na jeden, na dva na tři závody, a tak to začíná. Přijde, nebo kamarád ho naláká. Já začínal zrovna tak. Běželi jsme s kamarádem tři kilometry na dráze, na to jsme museli trénovat, a pak jsme se zúčastnili závodu Jihlava – Čeřínek, což mělo 14 kilometrů a posledních 5 kilometrů do kopce. Pak jsme běželi šest kilometrů na Heulouse. Pak byla Bedřichovská 20, to se běželo v listopadu, zima, sníh, ale uběhl jsem to. A zimu už jsem trénoval, a příští rok už jsem dal Běžce celého.

Tak nějak to je asi u všech, že?
Tak to začíná. Člověka to chytne, někoho to drží rok, dva, někoho pořád, a někdo se objeví jednou za čas, ale nezapomene na to. Je to inspirace pro lidi. Ten cirkus objíždí Vysočinu, lidé se potkají. Startovné tam není velké, ceny nejsou oslnivé, ale to nikomu nevadí, je to hned hotové. Lidé se vyfotí, hodnotí se hodně kategorií. Normálně se hodnotí padesát lidí a přijde jich stovka, každý druhý je vyhlášený. Je to pro lidi takové inspirační.

MARTIN SINGR