Na padesát kilometrů dlouhé trati s převýšením přes tisíce metrů strávila Olga Krčálová něco málo přes sedm a půl hodiny. „Skoro vyšel můj plán,“ uvedla běžkyně z Polné, která na podobný čas cílila a vyhrála ženský závod o dvanáct minut před druhou Janou Holoubkovou. V celkovém pořadí byla jednadvacátá!

Jak náročná byla příprava, co jste všechno musela absolvovat?
Příprava byla taková, že jsem se snažila nabíhat kilometry a tady na Vysočině si vybírala kopcovitější terény. Ale když jsem přijela do Tater, kde jsem byla poprvé, tak mě překvapilo, jaké jsou to kopce.

Lekla jste se hor a skalnatého profilu?
Přiznám se, že jsem se toho trochu bála, když jsem viděla ty hory. Ale jinak jsem se strašně těšila, před závodem převládalo nadšení.

Jaká byla organizace Tatranské šelmy?
Pořadatelé byli skvělí, i občerstvovačky byly perfektní. A celkově je komunita běžců úžasná. Všichni jsou přátelští, na trati si pomáhají. Neuměla jsem si to představit, a moc mile mě to překvapilo.

Přálo vám počasí?
Bylo strašné horko, ale asi lepší, než kdyby pršelo a klouzalo to. Co jsem se bavila se závodníky, tak říkali, že loni bylo lépe a letos jim to teplo ubíralo strašně moc sil. I proto nebyly tak rychlé časy.

Pojďme k tomu hlavnímu, samotnému závodu, který trval velmi dlouho. Kdy jste vůbec startovali?
Ráno bylo trochu náročnější, už v šest hodin nás odváželi na start, a o půl osmé jsme vyrazili.

Běžci se po letní pauze opět pustili do soutěžení.
Podzim odstartoval závod v Kněžicích. Vítězného Exnera prohnal Vacek

Běžela jste se svým běžeckým partnereme Pavlem Šimkem. Byla to výhoda, pomáhali jste si navzájem?
Běželi jsme spolu do dvaačtyřicátého kilometru, navzájem jsme si dodávali sil. Pak už jsem běžela sama. Bylo to tak trochu plánované. Čekali jsme, jak to bude probíhat, a pak se rozdělili.

Jakou strategii jste zvolili?
My jsme byli zvyklí, z těch našich silničních běhů, vždycky vypálit větší rychlostní. Ale řekli jsme si, že musíme udržet pomalejší tempo, že to pak půjde. Byla to pro nás velká neznámá. Chtěli jsme to jít na pohodu a závod dokončit. A taky vydržet ve zdraví.

Jak vypadala trať, musela jste si v některých pasážích hrát i na horolezkyni?
Byly tam hodně těžké pasáže. V jednom místě byly i natažené řetězy, spousta z nich se vůbec nedala běžet. Místy mě to překvapilo, jak náročné to je.

Byly náročnější výběhy nahoru, nebo seběhy?
Výběhy byly asi lehčí. Hlavně seběh do Monkovy doliny byl hodně těžký. Tam byl totiž vápenec, a to dost klouzalo. Několikrát se i škobrtlo, ale naštěstí to vždycky dopadlo dobře. Nebylo to nic vážné. I když nohy trpěly.

Fotbalisté Bedřichova se potřebují po čtyřech prohrách zvednout. Výsledkově i herně.
Restart fotbalistů Bedřichova? Trenér Peštál zřejmě v trénincích přitvrdí

Máte nějaké šrámy?
Odnesli jsme si z toho hodně puchýřů. Obuv jsme se snažili pořešit dobrou, tu jsme měli speciální na dlouhé horské tratě. Spíš ty nohy nejsou zvyklé na tu žulu, jak se pořád smýkají.

Měla jste někdy krizi a říkala si, do čeho jsem se to nechala "uvrtat"?
(smích) Jojo, říkala jsem si to. První krize byla s prvním velkým stoupáním za popradským plesem, asi na dvanáctém kilometru. To bylo dlouhé a strašně vysoké. V tu chvíli mě to zarazilo, protože na mapě to tak nevypadalo. A nepříjemné bylo i to nekonečné poslední stoupání.

Ale sil jste měla spousty, protože mezi ženami jste neměla konkurenci. Byl to plán, útočit na první místo?
To jsem vůbec nečekala. Ale samozřejmě jsem věděla, že vedu. Vlastně jsem to šla stylem start, cíl. A na trati bylo od lidí slyšet: Paráda, první žena! To byl skvělý pocit. Ta atmosféra na trati byla nepopsatelná, úžasná. A hodně mi pomáhala překonávat ty těžké chvíle. Hlavně mi to dodalo sílu do posledního stoupání. To už jsem si řekla, že když jsem takhle dlouho první, tak se na pětatřicátém kilometru předběhnout nenechám.

V cíli jste byla za 7 hodin 31 minut a 43 vteřin. Měla jste tento čas v plánu?
Propočítávala jsem si to a chtěla to stihnout do sedmi a půl hodiny. A nakonec to nevyšlo jen o minutu a tři čtvrtě. Takže to skoro vyšlo. (smích)

Fotbalisté Sapeli Polná (v červeném) dali v Okříškách čtyři góly, přesto získali jen bod.
V Okříškách padlo všech osm gólů v první půlce. Výběr Sapeli má ale jen bod

Jak vám bylo v cíli, padla jste vyčerpáním?
To byla tak strašná euforie, že jsem v cíli, navíc první, a relativně na tom dobře i fyzicky. Samozřejmě únava byla, ale byla jsem šťastná.

Ženy jste suverénně vyhrála o více než dvanáct minut a celkově jste byla jednadvacátá. Stálo to tedy za to?
Určitě. Před závodem mě všichni odrazovali, že jsem blázen, že tohle se nedá zvládnout, ale já jsem ráda, že jsem šla. Všichni mi pak strašně gratulovali a blahopřáli. Ty hory mají takové zvláštní kouzlo. Ta dřina za to stojí.

Příští rok tedy vyrazíte znovu?
Během závodu, asi v polovině, jsem si říkala, že už nikdy víc… Ale na konci jsem to rozhodnutí změnila. (smích) Chtěla bych jít znovu, jestli tedy bude zdraví a možnosti.

Co máte v plánu nyní, odpočinete si?
Běžecká sezona bude pokračovat (smích). Uvidím, jak na tom budou nohy. Ale v září máme naplánovaný závod Vltava run, kdy se ze Zadova běží tři sta šedesát kilometrů do Prahy. Jsou to osmi až dvanáctičlenné týmy, a běžci se střídají po deseti kilometrech. A ještě bych chtěla dát pár větších závodů. Uvidíme, jak se to tělo po Tatranské šelmě srovná.