Při svém premiérovém startu na světovém šampionátu žen navíc nyní hráčka Ostravy přispěla gólem k vítězství 5:2 nad Švýcarskem. „Ten míček mám doma schovaný a vždycky když se na něj kouknu, budu vědět, že jsem s ním dala první gól v ženské repre," říká v rozhovoru pro Deník teprve dvacetiletá Bačová, jež dřív oblékala také dres Bulldogs Brno.

Jak s odstupem času hodnotíte svůj vůbec první světový šampionát mezi dospělými?
Jde pro mě o obrovskou zkušenost, ale zklamání ze čtvrtého místa je pořád strašně velké. Jely jsme do Švédska s tím, že chceme turnaj vyhrát, minimálně jsme toužily po medaili, což se ale nepovedlo. Co se týče nějakého výsledku, jsem zklamaná, ale z pohledu zkušeností je to něco, co mě do budoucna hodně posune.

Chtěla hrát hokej
„Pamatuju si, že jsem strašně chtěla hrát hokej, což ale úplně nešlo. Florbalku jsem v ruce držela poprvé, když jsem hrála na asfaltu s klukama ze vsi. Když jsem přišla na druhý stupeň do školy, byl tam kroužek florbalu a v něm jsem začínala pod vedením Aleše Hanáka a mého tělocvikáře Zdeňka Chrousta. Oni ve mně vypěstovali lásku k florbalu a už tam jsem věděla, že florbalu se chci věnovat. Nejprve jsem hrála s klukama, kteří mě moc ze začátku nebrali, ale postupem času to bylo už jinak a myslím, že právě díky klukům mě florbal chytl. Je to extrémní rozdíl než s holkama, pomohlo mi to, abych byla lepší a měla nějaké klučičí myšlení," vyprávěla Pavlína Bačová o svých florbalových začátcích.

Ještě v září jste bojovala v národním dresu na mistrovství světa juniorek. Čekala jste nominaci do týmu žen?
Určitě ne a šlo pro mě o velké překvapení. Odehrála jsem juniorské mistrovství a pak měsíc nebo dva na to mi přišla pozvánka na EFT (Euro Floorball Tour - pozn red.). Věděla jsem, že se tam vybere finální dvacítka lidí, která pojede na ženské mistrovství, ale asi jsem ani trochu nedoufala, že se do ní dostanu. EFT totiž byla do té doby moje jediná akce, kterou jsem mezi dospělými absolvovala.

Jak jste coby nováček v seniorské reprezentaci zapadla?
To je něco, z čeho jsem byla strašně překvapená. V týmu jsem se cítila dobře a myslím, že to bylo tím, že v něm byla spousta holek z juniorského výběru. To mi hodně pomohlo, navíc hodně hráček znám i z ligy. Bylo to opravdu skvělé a nečekala jsem, že mě ostatní takhle přijmou.

Premiéru na mistrovství světa žen jste si odbyla hned v prvním zápase při vítězství 5:2 se Švýcarkami. Jak jste se cítila před utkáním?
Mám velké štěstí, že nebývám nervózní. Teď jsem ale čekala, že trochu budu a měla strach, protože jsem nevěděla, jestli s nervozitou umím vůbec pracovat. Nic takového však nepřišlo, těšila jsem se a nechci to moc srovnávat, ale neměla jsem jiné emoce než při normálním zápase. Byl jsem v klidu a šla jen vyhrát, což mám takhle pokaždé.

Při prvním startu ve Švédsku jste se radovala i z gólu. Jak vysoko ho řadíte?
Nejde asi o nejdůležitější gól v mé kariéře, ale rozhodně si ho strašně vážím a nečekala jsem, že přijde hned v prvním duelu. Měla jsem obrovskou radost, ale ve výsledku stejně k ničemu extra nepomohl. I kdybych ho nedala, proti Švýcarsku vyhrajeme.

Český reprezentant ve snowboardcrossu Radek Houser.
Snowboardcrossař Radek Houser touží po olympiádě. Techniku piluje podle Samkové

S ním jste nakonec prohrály bitvu o bronz 2:5. Jde i o několik týdnů po turnaji o velké zklamání?
Neumím to ani popsat, takhle špatně jsem se nikdy necítila. I když jsem s nominací na šampionát nepočítala, florbalu všechny holky věnujeme spoustu úsilí a je to něco, k čemu směřujeme dva roky. A když jsme pak neúspěšné, takové prohry strašně bolí. Ještě jsem se z toho úplně nedostala.

Reprezentantky ČR ve florbale. Pavlína Bačová.Pavlína Bačová reprezentovala Českou republiku na letošním světovém šampionátu žen..Zdroj: Foto: Martin Flousek/ Český florbalJste ale i přes čtvrté místo spokojená aspoň se svými výkony?
Asi jsem čekala víc, ale teď už s tím nic neudělám. Předtím jsem byla zraněná, dlouhou dobu netrénovala a nehrála, takže si myslím, že tohle se na výkonech v turnaji taky trochu odrazilo. Na mistrovství jsem ale zahrála nejlíp, jak jsem v danou chvíli uměla. Jsou to takové smíšené pocity, protože vždycky můžete předvést víc.

Je pro vás cennější bronz s juniorkami, nebo semifinále na premiérovém šampionátu žen?
To je strašně těžká otázka a upřímně jsem nad tím nedávno taky přemýšlela. Na juniorské mistrovství jsem jela jasně vyhrát, měly jsme tým na to, abychom uspěly, ale nezvládly jsme to. Naopak tím, že s ženským družstvem nemám tolik zkušeností, brala bych jakoukoli medaili. Nedokážu proto říct, co je pro mě cennější. Oba turnaje mě zklamaly, ale určitě mě zase někam posunuly. Nechci naše výsledky srážet, ale všechno se stalo během tří měsíců a je ještě brzo, abych to nějak hodnotila.

Přesto je letošní rok pro vás výjimečný?
Vlastně během tří měsíců jsem si zažila obě mistrovství, a to si myslím, že k tomu všichni čeští hráči obecně směřují. Takové turnaje jsou vrchol a odměna za práci, určitě jde o zlom v mé kariéře a zároveň o motivaci do další práce.

Luděk Popela, dlouholetý vedoucí týmu SK Horácká Slavia Třebíč.
Málo vídaný srdcař. Luděk Popela je věrný Horácké Slavii už pětačtyřicet let

V této extraligové sezoně jste naskočila za Ostravu jen do šesti zápasů. Proč?
Jak jsem přijela z juniorského mistrovství, byla jsem sice na soupisce, ale z prvního zápasu jsem odehrála třetinu a hned v dalším jsem se zranila. Od té doby se to táhne a dali jsme to nějak do kupy, abych mohla odjet na EFT. Potom jsme zjistili, že jsem měla naprasklý sval, takže všechny síly jsme věnovali, abych se připravila na mistrovství. Během té doby jsem odehrála jen pár zápasů, v tomto ročníku vlastně jen jeden celý. Moje herní vytížení v klubu je minimální, což mě trochu mrzí, protože klub je něco, co mě strašně posunuje vpřed.

I se zdravotními problémy jste ale v šesti zápasech dala dvanáct branek…
Musím zaklepat, že mi to tam naštěstí padá, ale je to samozřejmě taky práce mých spoluhráček. Doufám, že se teď doléčím a jak se vrátím po Vánocích, tak že čísla budou ještě vyšší.

Jste tedy víc střelkyně?
Jednoznačně. Lidi, co florbal trochu sledují, vědí, že mám ráda balon a moc ho nepůjčuju ostatním. Jsem určitě víc střelkyně než nějaký asistent. (usmívá se)

Do Ostravy jste přestoupila loni z Bulldogs Brno. Šlo pro vás o náročnou změnu?
V Brně jsem byla se ségrou a žily jsme na intru ještě s naší kámoškou. V Ostravě jsem teď už druhým rokem a vazby s rodinou se trochu oslabily, protože jsem přece jen dál od místa, kde bydlím. Bylo to pro mě těžké nejen psychicky, ale i fyzicky, co se týče náročnosti a skladby tréninků. Trochu jsem se vším ze začátku bojovala, ale v Ostravě mám neuvěřitelné podmínky a všichni mi pomohli.

Jaké máte florbalové ambice?
Teď je to těžké, protože zklamání z reprezentace ve mně ještě je. Konkrétní cíle si proto nechci dávat, ale samozřejmě bych strašně chtěla vyhrát ligu, protože ty prohry jsou trochu demotivující. Momentálně mám i nějaké nabídky ze zahraničí, ale je otázka, jestli nebude lepší zůstat ještě rok v Česku a rozvíjet se. Spoustě hráčům totiž odchod do ciziny ublíží, než pomůže. Je to ale ještě za dlouho, nechci předbíhat.