Včera už se však hodila do „gala". Šestadvacetiletá česká rychlobruslařka a dvojnásobná olympijská šampionka, pokřtila svou druhou knihu Martina Sáblíková: Sama proti času. „Tahle je zas o něčem jiném o mé osobě. Uvidíme, jak se bude lidem líbit," usmívá se. A co je v ní nového? „To si přece musíte přečíst," říká.

Tak alespoň povězte, co je nového s vaším zraněním…

Nemělo by to být nic vážného. Ve čtvrtek už bych se mohla zapojit do tréninku. Měli bychom odjet na led do Berlína.

Věříte, že to půjde?

Já myslím, že určitě. Opravdu. První den po závodě jsem nemohla slézt schody, ale teď už je tříslo prakticky v pohodě.

Problémy s tříslem, to není legrace… Nebála jste se?

Musím říct, že v první chvíli jsem si vzpomněla na záda v minulém roce, tehdy to fakt nebylo dobré. Proto jsem si řekla, že bude lepší závod zabalit hned, než abych ho zkoušela dojet naplno, mohlo by to mít těžší následky. A ukázalo se, že jsem asi udělala dobře.

Jak jste snášela dlouhou cestu letadlem?

Naštěstí vždycky ležím nebo sedím, tak to není tak hrozné.

Na úvod sezony míváte vždycky nějaké zdravotní problémy, ale pak to dobře dopadne. Stal se z toho pomalu takový rituál. Dá se říct, že se tím uklidňujete?

Přesně tak… A myslím, že ke sportu patří, když občas přijde nějaké zranění. Ale doufám taky, že bude rychle pryč.

Nakolik člověka uklidní to, když vás vyšetřuje Eric Heiden, lékař a bývalý světový rychlobruslař, který ví hodně o rychlobruslení i o svalech?

Viděl mě a začal se usmívat. Před třemi lety, když jsem jela 1500 metrů v Salt Lake City, upadla jsem. Říkala jsem si, jestli tam není ta moje patnáctistovka nějaká zakletá. Hned se mi na nohu podíval a říkal, že bude asi v pohodě, ale že radši uděláme rezonanci.

Váš kouč Petr Novák říkal, že jste takový blázen, že byste nejradši šla hned druhý den trénovat. Je to tak?

Chtěla jsem, ale zakázal mi to. Radši sbalil i kolo, abych na něm nemohla na pokoji jezdit. Teď už se ale zkusím pomalu rozhýbat a vyzkouším trenažer.

Cuká to s vámi?

Není zrovna příjemné, když člověk sedí nebo leží na pokoji, místo toho, aby něco dělal.

Máte pocit, že vám něco utíká?

Na jednu stranu ano, ale na druhou… Kdybych šla trénovat hned druhý den, mohlo by to dopadnout špatně.

Ve hře je Světový pohár v Astaně na přelomu listopadu a prosince. Je možné, že byte pětikilometrovou trať kvůli bodům jen „odkroužila"?

Nad tím vůbec nepřemýšlím, věřím, že to bude dobré. Jsem pozitivní. Počkám si, jak na tom budu v Berlíně, a podle toho se rozhodneme.

Jak se vám zatím v olympijské sezoně jeví soupeřky?

Bude to těžké. Na patnáctistovce si spousta lidí jela osobní rekordy a Američanky šly skvěle. A na tu trojku je to jasné: favoritkami jsou Holanďanky a Pechi (Němka Claudia Pechsteinová).

Překvapila vás jednačtyřicetiletá Pechsteinová svou výkonností?

Musím říct, že trochu ano, i když loni mě taky asi dvakrát na trojce porazila. Uvidíme na olympiádě.

A vy se cítíte na startu olympijské sezony jak?

Věřím, že dobře, protože se mi nejezdilo špatně. Závody byly docela v pohodě, akorát jse