Fanoušci hry pod 305 centimetrů vysokými koši si musí zvykat na velké změny. Na lavičce po dvanácti letech neuvidí trenéra Jaroslava Sedláka, který odešel na vlastní žádost k mládeži. Druholigové palubovky se rozhodl opustit čtyřiatřicetiletý rozehrávač Tomáš Rosecký. Jedna z legend klubu zamířila ze zdravotních důvodů do žďárské rezervy. Poslední hráč, který si ze současného týmu zahrál mužskou extraligu, zůstává u áčka v pozici asistenta trenéra.

Tomáši, když jste před osmnácti lety poprvé naskočil do mužů, klubu tenkrát došly peníze na extraligu, opory se rozutekly a přihlásila se první liga, z níž tým hned v prvním roce sestoupil. Napadlo vás tehdy, že ji hrajete naposledy?

To v žádném případě. (smích) Pod trenérem Břízou jsem začínal jako velmi mladý kluk, nastupoval jsem s místními odchovanci jako Bystřickým, bratry Trávníčkovými nebo Kocmanem, kteří měli něco za sebou. Bohužel se sestoupilo a od té doby naše výkonnost na návrat nestačila.

Mrzí vás to?

Určitě. Jde o úplně jinou soutěž, v níž je pravidelná konfrontace s mnohem rychlejším a lepším basketem, než na který jsme tady zvyklí. Většina týmů má několik chlapů z extraligy, motivace hráčů a chuť něco dokázat by byla úplně jiná. Pro Žďár to je podle mě velká škoda, možná by se na první ligu nabalila i jiná práce s mládeží, hlavně mám na mysli chlapecký basket, v němž nám některé ročníky, které už nezažily vrcholový basketbal, chybí.

Vy jste se na vrcholnou úroveň dostal. Proč jste se po dvou letech rozhodl z extraligového Brna odejít?

Na extraligové poměry jsem dostal nabídku v pokročilejším věku. Bylo mi 23, což už je na začátek poměrně pozdě, protože normálně trenéři vsází na nejlepší starší dorostence, nebo čerstvé vysokoškoláky. Přesto jsem pár šancí na hřišti dostal a jsem za ně hrozně rád. Zažil jsem úplně jiný basket, poznal jsem hráče jako Svoboda, Černošek, Benda nebo nezapomenutelného trenéra Pospíšila. Prostě škola. Spíše než odchodu z Brna lituji nevyužitých nabídek z mládí, které jsem kvůli extraligovým mužům Žďáru odmítal a ti pak najednou skončili.

Máte za sebou sedmnáct let ve druhé lize. Na co nejraději vzpomínáte?

Na partu kluků, která se kolem týmu vždy točila, točí a drží se i přes rodinné povinnosti dodnes. Ve Žďáře jsou inteligentní hráči, basket mě s nimi vždycky hrozně bavil.

Pro hráče i trenéry jste nepostradatelným hráčem na hřišti, který velmi dobře čte hru, umí spoluhráče uvolnit i sám zakončit. Nepřemlouvali vás, aby jste pokračoval?

Pár jich bylo. (smích) Kdybych ale neměl zdravotní problémy, tak bych stoprocentně pokračoval, protože hlava by pořád chtěla. Tělo je už ale za ty roky opotřebované. Než abych se trápil, rozhodl jsem se dát příležitost mladším hráčům.

Už v posledních dvou letech jste byl v pozici hrajícího asistenta trenéra. Teď už hru vnímáte jen z lavičky. Jak si na to zvykáte a má tým na postup?

Je potřeba říct, že ta příležitost tady už byla, ale souvisely s ní podmínky, které bylo potřeba akceptovat. My to jako tým nezvládli a licenci přepustili, protože přes týden byla většina hráčů rozjetá po republice a hrát se mělo ve všední dny. Jako asistent trenéra si uvědomuji, že hráči mají své nedostatky. Snažím se je na ně upozorňovat a je jen na hráčích, zda si je vezmou k srdci. Myslím si, že klukům mám co předat, hlavně bych byl ale rád, aby je basket bavil.

A ty ambice?

Máme hodně široký kádr šestnácti odchovanců. Chceme skloubit zkušenosti starších kluků s dravým mládím. Rádi bychom se prezentovali vysunutější agresivní obranou a útok i obranu obohatili o nové herní systémy. Pokud se to podaří a mančaft se požene za společným cílem, rádi bychom se znovu dostali do play-off, které si vybojují jen dvě družstva z naší dvanáctičlenné skupiny.

Máte za sebou první zápasy v rezervě, kde vás hned zranili…

Béčko je trošku o něčem jiném. Chtěl jsem ale dál zůstat u basketu, takže béčko byla jasná volba. V Kyjově jsem přišel ke čtyřem stehům, ale to je daň za to, že nám chybí vysocí hráči a já se proto pohybuji pod košem, kde jsem nikdy v životě nehrál.