VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Odešel horolezec ze stěny jenom v ponožce?

Nové Město na Moravě - Že nevzpomínáte na letošní „nekonečnou" zimu zrovna s nadšením a láskou? Takových je vás asi většina. Jinak to ale mají členové horolezeckého oddílu Trip Team z Nového Města na Moravě. Nejen že na zimu rádi vzpomínají, ale především si ji dokonale užili.

6.6.2013 1
SDÍLEJ:

Výjezd chtěli Jaromír Čejka s „parťákem“ Alešem kvůli pracovním a blížícím se rodinným povinnostem stihnout v co nejkratším čase ideálně za dva dny. A to se jim povedlo. Foto: archiv Jaromíra Čejky

„Od začátku roku 2013 se s kamarády a členy našeho horolezeckého oddílu každý měsíc snažíme alespoň jednou vyrazit na nějakou zajímavou akci. Na začátku ledna to bylo lezení ledů a skialpy u švýcarského Svatého Mořice, pak jsme vyrazili na dvoudenní zimní přechod Nízkých Tater na skialpech a sněžnicích. V březnu potom skialpy v rakouském pohoří Hochschwab a na konci dubna výstup na Grossglockner přes Pallavičiniho žlab. Právě výjezdem do Vysokých Taur na nejvyšší horu Rakouska jsme zakončili tuto zimní sezonu," říká člen novoměstského týmu amatérských horolezců Jaromír Čejka.

Na co vzpomínáte nejraději?

Možná je to tím, že zážitky z Grossglockneru jsou nejčerstvější ale tato akce mi udělala opravdu velkou radost. O výstupu na Grossglockner přes Pallavičiniho žlab jsem totiž přemýšlel už pár let. A letos to konečně vyšlo díky ledové stěně ve Víru se podařilo natrénovat, od zkušenějších horolezců a také z lezeckých webů získat informace a hlavně trefit nádherné počasí, které předposlední týden v dubnu v Taurách vládlo.

Měli jste vše do detailu naplánováno?

Výjezd jsme chtěli kvůli pracovním a blížícím se rodinným povinnostem stihnout v co nejkratším čase ideálně za dva dny. Plán proto byl vyrazit v úterý 23. dubna, přes noc dojet do obce Heiligenblut, která leží na jižní straně Vysokých Taur, ve středu 24. dubna vystoupit do bivaku Glockner Biwakschachtel, který leží v nadmořské výšce 3205 metrů, tam přespat a ve čtvrtek 25. dubna vystoupit přes Pallavičiniho žlab do sedla mezi Malý a Velký Glockner, vyjít na vrchol Grossglockneru a ideálně ještě ten den se vrátit k autu. Přes noc pak přejet zpět domů a v pátek jít pěkně do práce. Teoreticky se to mělo dát zvládnout.

Plány jsou jedna věc, ovšem skutečnost bývá většinou úplně jiná. Jak to tedy vypadalo v reálu?

Vyrazili jsme s příslibem parádního počasí. No, první zpoždění jsme měli hned na začátku, z Vysočiny jsme vyráželi o dvě hodiny později, a to znamenalo, že do Heiligenblutu jsme i s malým blouděním po místních silničkách dorazili před půl čtvrtou ráno. Hned jsme zalehli pod širák vedle auta, a protože jsme museli vstávat brzy, v šest, necítili jsme se po necelých třech hodinách spánku úplně ok. Ale ze spacáku nás tahalo sluníčko, takže zase nebylo tak zle. Převýšení, které jsme ve středu měli zvládnout, bylo skoro 2000 metrů. Z toho důvodu jsme museli jít hodně nalehko, minimalizovali jsme tedy množství náhradního oblečení a jídla, také na spaní v bivaku jsme neměli vůbec nic a počítali s dekami, které v každém „pořádném bivaku" přece musí být. Věřili jsme, že bivak nebude plný, protože málokomu se bude chtít jít po svých už z nadmořské výšky 1300 metrů, protože Hochalpenstrasse, po které se běžně jezdí až na parkoviště k chatě Keiser Franz Josef Haus, ještě nebyla pro tento rok zprovozněna. Po lehké snídani a sbalení batohů, i tak poměrně těžkých, jsme kolem sedmé hodiny ranní vyrazili. A to proti proudu říčky Moell do pořádného kopce. Zase jsem se ale přesvědčil, že když se člověk na něco těší, jde to mnohem lépe. Na Glockneru už jsem byl před pár lety a pohled ze sedla mezi Malým a Velkým Glocknerem do zaledovaného a zamlženého Pallavičiniho žlabu mě opravdu hodně lákal. Pod přehradami Sandersee a Margaritzenstausee jsme vyšli na prozatím stále opuštěnou Hochalpenstrasse a pokračovali po ní k chatě Glocknerhaus, která leží v 2132 metrech. Tady jsme si již s výhledem do severní stěny Glockneru dopřáli první delší přestávku. Při té jsme v severce hledali náš vybraný žlab a mohli také pozorovat dvě velké pásové sněhové frézy, které se prokousávaly směrem k parkovištím a chatě Keiser Franz Josef Haus.

První záchytný bod jste tedy už měli takřka na dosah.

Se sluncem na obloze bez mráčku jsme kolem třinácté hodiny došli k chatě Keiser Franz Josef Haus ve 2370 metrech. Nutno dodat, že už se nám nešlo tak lehce jako na začátku, k tomu jsme museli o zhruba dvě stě výškových metrů sestoupit na ledovec Pasterze a z něj začít stoupat k bivaku. „Safryš," říkal jsem si, „jestli jsem to s tím plánovaným převýšením na jeden den trošku nepřehnal." Sestup k ledovci byl v pohodě, prostě směrem dolů to jde vždy lépe. No, v pohodě… Díky sluníčku už i v této výšce byl sníh mokrý, těžký a hlavně se nekontrolovaně propadal. Občas jsme zapadli po koleno, občas i po pás. Ale to byl teprve začátek. U chodníku vedoucího od chaty k ledovci byly informační tabule, které ukazovaly výšku ledovce v minulých desetiletích a rychlost jeho ubývání. A nebyl to moc pěkný pohled. Pokud to půjde takhle dál, tak si tam v roce 2030 už nikdo mačkou ani neškrábne, a to je škoda.

Vy jste ale o takový zážitek ochuzeni nebyli…

To ne. Před nástupem na ledovec jsme si oblékli úvazky, mačky a s parťákem Alešem se navázali. To pro případ ledovcových trhlin a možného pádu do nich. Pochybovali jsme, že tam vůbec nějaké trhliny jsou ale takhle se to prostě má dělat. Co nás trošku děsilo, byla skutečnost, že bivak pořád nebylo vidět a při pohybu po ledovci jsme neviděli ani stopy, které by nám mohly s orientací pomoci. Naštěstí je orientace dle mapy naše silná stránka (smích), a tak jsme se na pohled neschůdnější cestou po skalním žebru pustili do severního úbočí Glockneru. Za neustálého propadání do roztátého sněhu jsme kličkovali mezi skalními prahy a trhlinami ledovce Glocknerkees. Energie byla pryč, krátké pauzy na vydýchání jsme museli dělat po pár krocích, popruhy těžkých batohů tlačily do ramen. Ale to k tomu přece patří. Pomáhalo ulevit si několika neslušnými slovy, zastavit se, shodit batoh a rozhlédnout se. Byli jsme tam sami a bylo tam nádherně. Po necelých třinácti hodinách výstupu jsme ho uviděli náš bivak. Malou plechovou boudu stojící na skalním žebru, ke kterému byl upevněn ocelovými lany. Hurá! Byli jsme ale úplně grogy tedy alespoň já.

Splnil bivak vaše očekávání?

Naštěstí ano. Nejprve jsme ale museli překonat poslední nesnáz náročného dne, protože dveře bivaku byly zafoukané sněhem a zamrzlé. Po pár kopnutích cepínem už jsme ale byli uvnitř a leželi na spodní ze dvou paland. Jupí, deky v bivaku byly! Po krátkém odpočinku jsme se shodli, že se určitě nepůjdeme podívat nad bivak na trasu ranního nástupu do žlabu tak, jak by to bylo správné. Na to už jsme opravdu neměli dost sil. Na střídačku jsme chodili před bivak pro sníh a vařili jeden čaj za druhým, nejprve zahnat žízeň z výstupu, poté připravit čaj do termosek na další den. Díky odpočívání vleže, sladkostem a čaji se nám rychle vrátila dobrá nálada a energie na následující den. Tu noc chyběl jeden den do úplňku, nebe bylo plné hvězd a vítr ani nefoukl. Usnout v lehce navlhlých a promrzlých dekách nebyl problém, zato když ráno kolem čtvrté hodiny zazvonil budík, nechtěli jsme tomu uvěřit.

Poněkud časné a drsné probuzení do reality?

Vstávat jsme museli zase brzy, pokud jsme chtěli vše stihnout podle plánu. Budíček, jak už jsem řekl, ve čtyři hodiny. Sníh, který jsme měli v ešusu připravený na čaj, nestihl za noc roztát. Vaření, lehká snídaně, sbalení věcí, oblečení si úvazků a maček, a za svitu čelovek jsme před pátou hodinou vyrazili. Na obloze jsme stihli poslední hvězdy, ale východní obzor už červenal ranními červánky. Od bivaku jsme nejdříve museli nahoru na rozhraní severní stěny a ledovce. Potom jsme začali lehce sestupovat podél stěny až do výrazného kužele vytvořeného sněhem sypajícím se z Pallavičiniho kuloáru. Na východě navíc začalo nad horský hřeben vykukovat sluníčko, které barvilo ledovec s trhlinami pod námi do růžova prostě nádhera.

A tam došlo konečně na lezení?

Došlo. Po krátké přestávce na čaj a na nacvakání lezeckého materiálu na úvazky jsme byli připraveni. Tak hurá na to! Rada zněla nezdržovat se jištěním, první dvě třetiny bez lana na volno, a až k závěru se dle podmínek jistit v posledních dvou až třech lanových délkách. A díky parádním podmínkám to opravdu tak bylo. Nejprve přelezení odtrhovky, a potom už pěkně po předních hrotech maček opřeni o cepíny nahoru. Firnový sníh dobře držel a nesl, takže první dvě třetiny výstupu pomalu se zužujícím žlabem byly pohoda. No, pohoda… S dechem to už bylo horší, nechápu, jak podobné a těžší výstupy zvládají horolezci ve výškách kolem 8000 metrů, to jsou fakt borci. Díky našemu rychlému postupu jsme si mohli dovolit krátké pauzy na odpočinek a focení. Zároveň jsme se ale nemohli zdržovat moc dlouho, protože sníh začal pomalu pod slunečními paprsky měknout, a jak zleva, tak zprava padaly do žlabu malé laviny sněhu. Naštěstí opravdu jen malé a bez kamení. Stopy z předešlých výstupů jsme ve žlabu neviděli, zřejmě tam delší dobu před námi nikdo nebyl. Jeden nález nás ale pobavil a zároveň i poněkud překvapil: ze sněhu napůl čněl skialpový lyžák i s nasazenou mačkou. Noha v něm nebyla, takže otázka zní, zda se opravdu dalo odejít jenom v ponožce.

Takovýto nález mi přijde poněkud morbidní a děsivý, nevím, jestli bych pokračovala dál, nebo raději rychle pelášila do bezpečí. Vám to ale určitě takový problém nedělalo, že?

My jsme samozřejmě ve výstupu pokračovali. Žlab se ve své horní části zúžil a dvě lanové délky pod sedlem byl pak přehrazen skalním prahem. Možná to vypadá, jako že jsme si říkali: „No konečně trošku lezení, když už táhneme všechny ty lezecké krámy." Ale ne, takto jsme to opravdu nebrali. Protože se jednalo o nejtěžší část výstupu a zřejmě i místo, kde za špatných podmínek může docházek k pádům a úrazům, je pravá stěna žlabu osazena jistícími body borháky. Tam jsme si tedy zřídili první štand, navázali se na lano a já se pustil do skalního prahu. Skála pokrytá tu silnější, tu zase slabší vrstvou ledu a firnového sněhu, nebyla až tak těžká, ale proti výstupu firnovým žlabem o sklonu 50-55 stupňů už to přece jenom lezení bylo. Naštěstí bylo dost možností na zakládání vlastního postupového jištění a každý objevený borhák mi také udělal velkou radost. Po první délce jsem zaštandoval, dobral lano a můj parťák Aleš byl po chvíli zase u mě. Z tohoto štandu už bylo vidět do sedla mezi Malým a Velkým Glocknerem. „Co se tam děje?", říkali jsme si, „to snad není možné." Díky překrásnému počasí se na vrcholovém hřebeni tvořily fronty skialpinistů a vysokohorských turistů.

Čekala vás ale ještě jedna lanová délka lezení, vrchol a sestup, takže na koukání asi moc času nebylo…

Ano, v sedle jsme ještě nebyli, a proto bylo potřeba soustředit se na poslední část výstupu. Druhá a zároveň poslední lezecká délka byla lehčí než ta první, snažil jsem se lézt levou částí žlabu, a to ze dvou důvodů. Byl tam stín, a proto sníh a led lépe držely, ale to důležitější bylo, že žlab na levé straně končil v sedle u konzoly krátkého lanového zábradlí, které bylo na normálce mezi vrcholy Malého a Velkého Glockneru. Konzolu jsem použil jako třetí štand a dobral Aleše, který byl za krátký čas zase u mě.

A jaké byly první dojmy z dosažení cíle?

Jupí, jupí, zvládli jsme to! Pallavičiniho žlab, podmínky a počasí nám umožnily užít si tu radost z výstupu a prožitého času v horách. Dosažením sedla, alespoň pro mě, ale ta pohoda a nádhera na určitou dobu skončila. Těch lidí tam po dvou dnech, které jsme strávili o samotě, bylo na můj vkus opravdu moc. No, když už jsme byli takový kousek od vrcholového kříže, zařadili jsme se do fronty a pomalu se posouvali přes úzké sedlo a krátký skalnatý výšvih osazený jistícími tyčemi k vrcholovému kříži Grossglockneru. Dávali jsme si přednost a předbíhali se spolu s ostatními, zamotávali se do cizích lan a zase se rozmotávali. Úplně nahoře jsme strávili jen pár minut rozhlížením se po okolí. Udělat si fotografii u vrcholového kříže, na které bychom byli jen my dva, ale nebylo prakticky možné. Vůbec mi to nevadilo, raději rychle odtud pryč. Tímto vrchol Grossglockneru platí za svoji popularitu, a u toho jsme rozhodně nechtěli být dlouho.

Před vámi byl ale ještě sestup a po něm cesta domů.

Po sestupu pod Malý Glockner jsme už šli zase osamoceni (jaká krása!). Začali jsme sestupovat směrem k, přes zimní sezonu uzavřené, chatě Erzherzog Johan Huette, která leží v nadmořské výšce 3451 metrů. Tam jsme si uvařili čaj a trošku se posilnili na náročnou cestu, která nás ještě čekala. Před námi byl dlouhý sestup po ledovci Hoffmankees, který zpočátku nebyl orientačně právě jednoduchý. Naštěstí jsme po chvíli narazili na stopy skialpinistů, kteří tudy sjížděli pár hodin před námi. A tyto stopy nás bezpečně dovedly až dolů na ledovec Pasterze, na kterém jsme o čtyřiadvacet hodin dříve zahajovali náš výstup k bivaku.

Takže všechny plány nakonec vyšly a členové novoměstského horolezeckého klubu se dostali přesně tam, kam se dostat chtěli.

Zvládli jsme to. Kolem deváté večer jsme byli u auta, sestup z vrcholu Grossglockneru, tedy z 3798 do 1300 metrů, nám trval necelých šest hodin. Převlékli jsme se, sbalili a vyrazili na zpáteční cestu. Díky pokročilé hodině byly silnice a dálnice prázdné, kolem druhé hodiny ráno už toho ale bylo dost. Na lavičce odpočívadla u Linze jsme tři hodiny spali a před devátou hodinou jsme byli zpět na Vysočině. A protože byl pátek, normální pracovní den, tak pěkně hurá do práce. Plán jsme splnili na sto procent, i když alespoň já jsem se z našeho výletu pár dní vzpamatovával. Ale za ten zážitek to stálo!

Autor: Redakce

6.6.2013 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

SERVIS

Výroba - Výroba Zámečníci strojů 15 800 Kč Zámečníci strojů STROJNÍ ZÁMEČNÍK/CE. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Dvousměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 15800 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: vyučen v oboru, vazačský průkaz, svářečský průkaz, praxe, 3 směnný provoz, dobrý zdravotní stav (rizikové pracoviště - hluk, vibrace), zámečnické práce - broušení, hrocení, stehování, svařování, montáž strojů a zařízení, jejich opravy, První kontakt : p. Škorpíková Jitka, tel.: 566 642 401, e-mail: jitka.skorpikova@zdas.cz. Pracoviště: Žďas, a.s. [2], Strojírenská, č.p. 675, 591 01 Žďár nad Sázavou 1. Informace: Jitka Škorpíková, +420 566 642 401. Stavebnictví - Stavebnictví Stavební mistr 25 000 Kč Mistři a příbuzní pracovníci ve stavebnictví Stavební mistr. Požadované vzdělání: úso (vyučení s maturitou). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 25000 kč. Volných pracovních míst: 9. Poznámka: praxe o vykonávané praxi na pozici stavební n´mistr min. 3 roky, znalost českého jazyka na komunikativní úrovni., pracovní poměr bude uzavírám nejprve na 2 roky, dále pak opět na dobu určitou. Při oboustranné spokojenosti i na dobu neurčitou., První kontakt e-mailem. Pracoviště: Žďár nad sázavou, brněnská 126/38 s činností v rámci čr, Brněnská, č.p. 126, 591 01 Žďár nad Sázavou 1. Informace: Martina Zedníčková, +420 566 697 161. Gastronomie - Gastronomie Cukrář, moučníkář 14 100 Kč Cukráři (kromě šéfcukrářů) DĚLNICE NA CUKRÁRNĚ - VÝROBA KNEDLÍKŮ - Žďár n.S.. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 14100 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: Práce pouze v ranní směně, náplní práce bude výroba knedlíků, není nutné vyučení v oboru, nutný zdravotní průkaz. , První kontakt telefonicky nebo emailem. Pracoviště: Enpeka a.s., Jihlavská, č.p. 1143, 591 01 Žďár nad Sázavou 1. Informace: Alena Doležalová, +420 566 698 204. Doprava a logistika - Doprava a logistika Řidič nákladního automobilu 25 000 Kč Řidiči nákladních automobilů (kromě tahačů) Řidič nákladního automobilu. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 25000 kč, mzda max. 35000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: . Pracoviště: Agro - měřín, obchodní společnost, s.r.o., Zarybník, č.p. 516, 594 42 Měřín. Informace: Martin Sedláček, +420 602 583 536.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Okresní fotbalové soutěže mužů na Žďársku

Víkendové zápasy fotbalistů Počítek (v růžovém) i Štěpánova (v oranžovém) skončily shodným výsledkem 4:2.

Nováček po půli zkolaboval

Lesní běh ovládl mladý Gregor

Herálec pod Žákovou horou – Již 35. ročník Lesního běhu se v polovině října uskutečnil v Herálci. Letošní účast byla velice vysoká, ve všech kategoriích se ho zúčastnilo 173 běžců.

Střídající Patrik Bajer šokoval Rozsochy

Žďársko – Ve 12. kole okresního přeboru se povedl husarský kousek fotbalistům Dolní Rožínky. Ačkoliv hráli od 51. minuty jen v deseti, dokázali dvěma góly otočit zápas proti Borům z 1:2 na vítězných 3:2. Díky zaváhání dosud druhých Rozsoch zvýšily vedoucí Hamry svůj náskok na šest bodů.

ANKETA: Kteří hokejisté by teď hráli za Československo?

Zahrajte si na hokejového trenéra. Deník v souvislosti se stoletým výročím vzniku Československa připravil mimořádnou anketu. Jak by nyní vypadal společný tým, který by tvořili hráči obou zemí? 

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT