Letos už v předstihu obhájila celkové vítězství ve Světovém poháru na dlouhých tratích. Nad hlavu ale mohla pohár pozvednout až v pátek po závěrečném závodě v nizozemském Heerenveenu.
Po vyhlášení vítězů vám ale pohár znovu sebrali, že?
Ano. Jen mi ho propůjčili, ale doopravdy mi ho předali až v neděli, na závěrečném slavnostním vyhlášení.
Kdy vám bylo letos ve Světovém poháru nejkrásněji?
To se nedá takhle říct. Šestkrát jsem vyhrála, takže mi bylo šestkrát krásně. Každé vítězství dodá energii a utkví mi v hlavě.
A kdy vám bylo naopak nejhůř? Se zlomenou rukou v Salt Lake City? Nebo s horečkou v Hamaru?
Zranění i nemoc ke sportu patří. V Hamaru mi ale bylo vyloženě zle, takže asi tam.
Porovnejte oba poháry. Který triumf〜 byl těžší, letošní, nebo ten loňský?
Minulý rok to bylo takové překvapení. Před finále jsem měla 75 bodů náskok, což ještě nebyla žádná jistota. Letos jsem zjistila, jak těžké je obhajovat. Některá vítězství byla o setinky, ale před posledním závodem už jsem měla klid, v tom byl rozdíl.
Víte, kolik jste si letos vydělala?
To jsou otázky. Jsem hlavně ráda, že jsem první. Peníze k tomu patří, ale pro mě jsou druhořadé. A kdy mi přijdou? Já vlastně vůbec nevím.
Ještě vás čeká světový šampionát v Naganu. Už jste něco zjišťovala o tamním oválu?
Ne. Nikdy jsem ho neviděla, ani tam nebyla.
Nemáte strach z aklimatizace?
Mám. Ale vyrážíme docela brzy, týden na ni budu mít. Věřím koučovi, že to naplánoval dobře. V Americe jsme aklimatizaci vždycky vychytali.
Co už umíte japonsky?
 
Tak akorát pozdravit. Konišova, nebo jak se to říká.