O medailích, oslavách, tréninku i Northugovi

Občas dokonce odpoví jeden za druhého, samozřejmě tak, aby si do něj rýpnul. A to ještě vedle seděl Martinův tréninkový partner Aleš Razým.

Takhle nějak to vypadalo i v bystřickém lanovém centru, kde oba uspořádali autogramiádu. Zájemci o podpis se mohli s oběma úspěšnými sportovci vyfotografovat a čas si našli i pro sedmou velmoc.

Tak mě tak napadá, měli už jste někdy před tím společnou autogramiádu?

Martin: Dobrá otázka, neměli.

Petr: Yes, je to naše společná premiéra.

Oba máte za sebou skvělou sezonu. Nesnaží se vás lidi srovnávat a pitvat se v tom, kdo vlastně byl úspěšnější?

Petr (smích): No samozřejmě, že já. Přece jsem mistr světa a vítěz extraligy.

Martin: Jenže hokejové mistrovství světa je každý rok, olympiáda jednou za čtyři roky. Olympijskou medaili je těžší získat.

Petr: Tak vážně, tohle se nedá srovnávat. Když brácha vyhrál v roce 2003 padesátku na mistrovství světa, tak si mohl říct: ‚Jsem nejlepší na světě.‘ To já nemůžu, jsem členem nejlepšího týmu na světě. Ale kolikátým nejlepším hokejistou? To se nedá jen tak určit.

Martin: Souhlasím.

Mysleli jste před vaší akcí na úspěch? Věřili jste si na medaili?

Petr: Já jsem si před zahájením mistrovství světa jen přál, abych byl na soupisce. Na nic jiného jsem nemyslel. Postupně se začala řada lidí omlouvat, takže to dostávalo reálné obrysy. Na medaili jsem pomýšlel až v průběhu šampionátu.

Martin: Já jsem medailové ambice měl. Věřil jsem, že ji získáme s Dušanem Kožíškem ve sprintu dvojic. Průběh závodu mi dal za pravdu, že to nebyla žádná fantasmagorie, vyhráli jsme semifinále. Jenže finále Dušanovi nesedlo. Šesté místo na olympijských hrách je dobrý výsledek, ale já jsem byl zklamaný. Proto jsem doufal ve štafetu. Tentokrát jsme velké ambice neměli, možná i proto to vyšlo. Nebyl na nás vyvíjený tlak.
Vedle sedící sprinter Aleš Razým: A taky nebyl tlak na servis. Třeba v Liberci (MS v roce 2009 – pozn. autora) nezafungoval, jsou taky jen lidi. Pokud vám totiž servismani nenamažou lyže minimálně v lepším průměru, tak nemáte šanci na úspěch.

Jak to vlastně tenkrát v Liberci bylo s mázou?

Martin: Vždycky se připravují dvě varianty, jedna je taková průměrná a druhá se namaže jinak.V Liberci byl servis pod tlakem a rozhodl se pro rychlejší variantu. Jenže nebyl čas ji vyzkoušet na celém okruhu, jestli se lyže nezpomalí. Trať byla bohužel špinavá a nečistoty lyže zpomalovaly. Sázka na riziko nevyšla. Na olympiádě to bylo jiné, byly podmínky, které nám svědčí. Rozhodli jsme se jet na mikrokontaktech.

Aleš Razým: Ono vlastně na mikrokontaktech není co zkazit, protože se jen přejede hrana. Zkazit se může jen počasí a to by pak byl velký problém.

Znamenal pro vás úspěch nějakou výraznou změnu v kariéře?

Martin: Nijak zvlášť, ale bez něj to samozřejmě nejde.

Petr: Já jsem v Pardubicích podepsal novou dvouletou smlouvu už před mistrovstvím světa.

Nebylo to předčasné?

Petr (smích): Nebylo.

Nechtěl byste si zahrát v zahraničí? Třeba v NHL?

Petr: Mám takové plány, ale NHL je pro mě mrtvá soutěž. V mých osmadvaceti letech by nepomohlo, ani kdybych dal tisíc bodů za sezonu. Tam se draftuje v osmnácti letech, zapovězená je skoro i pro kluky, kterým je dvacet tři, dvacet čtyři. Mě to táhne hokejově do Ruska a důvod je jasný. Do šedesáti hrát určitě nebudu.

A co třeba váš bývalý spoluhráč z útoku Petr Průcha?

Petr: To je pravda, dostal se do New Yorku ve čtyřiadvaceti po mistrovství světa ve Vídni. Měl štěstí, protože se chytil s Jardou Jágrem.

Jak to vůbec je s ekonomickou stránkou ve vašich sportech?

Martin: V lyžování je peněz méně než v hokeji. Já si na libereckou Duklu nestěžuju, ale můj základní plat je od toho bratrového někde jinde. Za ním teču dost výrazně. Navíc, na rozdíl ode mě, když se do toho Ruska dostane, tak si tam může vydělat na skromný důchod. To já bych musel jezdit jako Northug a ještě k tomu být Nor.

Proč být Nor?

Martin: Protože tam jsou peníze v lyžování daleko vyšší. Třeba právě Northug podepsal s Redbullem čtyřletou smlouvu na dvacet milionů norských korun (zhruba 63 milionů Kč – pozn. autora). Tohle v Čechách nikdo nikomu nedá.

Petr: Ani klubu.

Když jsme u Northuga, opravdu má takovou pověst arogantního lyžaře? Dělal jsem s ním rozhovor a ani mi to nepřišlo…

Martin: Všechno to vzniklo na jedné tiskovce, když s ním dělali rozhovor a ptali se ho na závěrečné spurty ve srovnání s ostatními. On řekl: ‚Stay behind (Zůstaňte vzadu – pozn. autora).‘ On to ale myslel něco jako: ‚Bylo by to fajn, kdybyste zůstali vzadu a nepletli se mi do finiše.‘ Bylo to novináři vytržené z kontextu. Já si pamatuju na podobný případ. Ptali se nás, kdo toho nejvíc přes den vypije. Já jsem řekl, že Bára (servisman a Koukalův trenér Jan Baranyk – pozn. autora). No a další den vyšlo v novinách, že nejvíc pije Baranyk. Teď zpátky k Northugovi. Tohohle výroku se chytil marketing a Norové jsou v tomto ještě více agresivní. Prostě v tom jsou peníze, ale ve finále je to trochu jinak.

Traduje se, že do vínku vám oběma byla dána rychlost. Jak je to s přibývajícím věkem?

Martin: Já jsem byl před nějakými pěti roky rychlejší, ale zase jsem získal více zkušeností a jezdím více takticky.

Petr: Oni jsou všichni rychlí. Akorát Northug je třikrát rychlejší. Viděli jste olympiádu, ne?

A co vy?

Petr: Já vůbec. I když ještě loni nám pořád říkali mladý pušky. Já bych ale spíš řekl lehce zaprášený winchestrovky.

Jak to bylo vůbec s oslavami vašich medailí?

Petr: Já jsem to oslavil ještě víc než brácha zlato ve Val di Fiemme.

Martin: Já jsem na rozdíl od ostatních kluků nejel klasickou padesátku, tak jsem si něco dal. Něco ale na mě lezlo, tak jsem víc času strávil radši v posteli. Takže paradoxně oslavil nejvíc náš bronz Dušan Kožíšek, který štafetu nejel. (Petr mu skočí do řeči: ‚Chyba, velká chyba.‘)

A po sezoně?

Martin: Mě změnil rodinný život, tohle se oslavuje lépe a radostněji. Už jsem z toho vyrostl a hlavně moje tolerance k alkoholu se postupně snižuje a stav kocoviny po akcích zase prodlužuje.

Petr: Už to není jako v devatenácti. To se od pondělí do pátku trénovalo a čekalo se na šestou večer na výstřel z děla a akce se protáhla do sobotního rána. Tým se navíc změnil, ta naše parta hic už tam není. Už jsem z toho taky vyrostl.

Martin: To je pravda. Dřív když jsem mu v devět večer volal, tak jsem slyšel na pozadí tuc, tuc, tuc…

Zkusili jste si někdy profesi svého bratra?

Martin: Já jsem si vyzkoušel v hokeji všechny pozice. Je to ale jen rekreačně a většinou to vypadalo tak, že jsem naskočil, sotva se dotknul a šel na střídačku.

Petr: Já jsem si vyzkoušel sprint, ale ta střídačka mi tam chyběla. Nejvíc to ale rozštípl Tonda Hájek (skokan na lyžích – pozn. autora), který řekl, že by nás ve sprintu porazil oba. Brácha je ale kopyto do kolektivu. V tělocvičně jsme se mu smáli, že vykopává parkety. (‚No tak to je blbost,‘ reaguje Martin)

Oba už jste v přípravném období, dají se v běžeckém lyžování a hokeji najít stejné rysy?

Martin: Základ je samozřejmě objemový trénink a to se srovnat dá. U hokejistů ale nechápu jednu věc. My začneme trénovat a kontinuálně trénujeme až do závodů. Hokejisté udělají suchou přípravu a pak mají tři týdny dovolenou. To, co natrénovali, to se zákonitě ztratí.

Petr: Takhle to úplně není. Dostaneme své tréninkové plány a každý se nějak připravuje. I já chodím o dovče do posilky. Každí ví, co si může a nemůže dovolit.

Je vaše příprava stejná jako před několika lety, nebo se posunula diametrálně jinam?

Martin: Já vycházím ze stejného modelu, ale menší inovace tam vždycky nějaká je. Třeba loni jsem přípravu směřoval k olympiádě. Cítil jsem šanci na medaili ve sprintu dvojic, proto jsem se na sprint zaměřil více než jindy. Letos je to jinak. V Norsku sice bude sprint volně, ale soutěž jednotlivců je hodně ošidná. V týmech rozhoduje taková sprinterská vytrvalost. V Oslu zase naopak bude padesátka bruslením, to je disciplína, ve které se mi vždy dařilo. Padesátka jsou dva závody v jednom. Pětačtyřicet kilometrů šetřím síly na sprint v závěru.

Aleš Razým: Jo, Kukín tam pojede o medaili, ale ne o zlato. To budu totiž mít já. (smích)

Petr: Ty zásadní změny jsou řekněme za posledních šest let hlavně v rozbruslení. Nejdříve bylo nepovinné, potom se jezdilo jen tak v teplácích. Potom přibyly helmy, chrániče a dneska to je regulérní trénink. Jinak ten klasický trénink byl vymyšlený už za komunistů, a to bych nejradši zrušil. (smích)

Máte nějakou možnost zasáhnout do tréninku, něco pozměnit proti plánům trenéra?

Martin: O tréninku se bavím s Christrem (Koukalův švédský poradce Christer Skog – pozn. autora) a Bárou. Nějaké plány a rozpisy dostanu, okolo třiceti, možná čtyřiceti procent to ale záleží na mně nebo na společné debatě.

Petr: Mně tam napište z nuly. Jo, a kdybyste něco chtěli vědět, tak vám prozradím, že Báru jsem bráchovi vymyslel já. Jednou se totiž s tátou bavili, koho oslovit, tak jsem jim to navrhnul.

Přidáváte si po oficiálním tréninku?

Martin: Jak kdy, podle pocitů.

Petr: Když jsme s Količem a Průchičem (Jan Kolář a Petr Průcha – pozn. autora) hráli ve čtvrté lajně, tak jo. Nebyli jsme tak vytížení. Teď když hraju v první, tak jsem rád, když po tréninku slezu z ledu. Víc už bych nevydržel.

Petře, vy jste hrál na levém křídle. Teď jste centr, jak přišla tahle změna?

To se stalo v loňské přípravě. Vyjeli jsme na turnaj a snad všechny góly dostala naše lajna. Nebylo to tím, že bychom špatně bránili, prostě se ale nějak soupeř dostal do třetiny, vystřelil a dal gól. Trenér přišel, že uděláme změnu, ale Količ řekl, že bránící křídlo hraju sedm let. Po turnaji přišel znovu a Količ mu to zopakoval. Jenže pan Sýkora řekl, že to s námi nerozebírá, že nám to oznamuje. Takže bránící křídlo teď v naší lajně hraje Starda (Jan Starý – pozn. autora) a jsem centr. To je paráda, na čáře si stoupnu k obráncovi a nemusím se nějak honit. Občas mě to ale nemine, prostě já nebo Starda musíme rychle dozadu, protože kdyby měl bránit Količ, tak je konec. Pravasa jsou totiž blbci, ti bránit neumějí.