Vystoupat i na jedinou z nich je obdivuhodný sportovní výkon. Ale zvládnout všechny osmitisícovky, navíc bez pomoci kyslíkových přístrojů? Takových lidí se do dnešního dne našlo jen dvanáct.

A za pár let k nim může přibýt další – nejlepší český horolezec Radek Jaroš. Šestačtyřicetiletému dobrodruhovi z Nového Města na Moravě se staly horské masivy Himálaje a Karakoramu životním osudem.

Vylezl už na jedenáct osmitisícových vrcholů. Naposledy v červenci zdolal v rozmezí několika dnů Gašerbrum I a II. Co přijde dál? „Kdyby to bylo na mně, tak bych si teď dal třeba rok oddych. Ale uvidíme, všechno je ve stadiu plánování,“ říká Jaroš.

Máte za sebou už jedenáct osmitisícovek. Nestává se z toho už pomalu rutina? Dokáží vás hory pořád ještě něčím překvapit?
Tak třeba teď na Gašerbrumu mě zarazilo, jak to bylo náročný. Velkej průser byl i ledovec, přes kterej jsme museli chodit a on přitom přes den tál. Největším nepřítelem bylo tentokrát vůbec vedro. A když se člověk po tom ledovci odpoledne vrací, všechno je to rozměklý a musí ve výšce 6 000 metrů skákat s batohem na zádech přes trhlinu, tak jsou to hrozný pocity.

Přesto vám trvalo jen deset dnů vylézt na Gašerbrum II a pak na I. A na vrchol „jedničky“ jste se prý dostal za pouhých padesát hodin…
Ani jsem nevnímal, že to bylo padesát hodin. My jsme na vrchol lezli přes noc a nahoře byli ráno. Místo spánku jsme se vyhrabali ze spacáků, protože jsme se báli, že další den už nám počasí výstup nedovolí. A milostivá tma nám umožnila zlézt to, kam by jsme za světla asi nevstoupili. (smích)

Měl jste při téhle zatím poslední expedici nějaký krizový okamžik?
Nejtěžší chvíle asi byla při prvním pokusu o Gašerbrum II. Klukům bylo špatně, navíc nám moc nepřálo počasí a já se rozhodoval, jestli jít dál, nebo zpátky. Když jste 7 500 metrů vysoko, je to těžký rozhodování. Nikdy nevíš, jestli ti hora dovolí druhej pokus. Nám pak naštěstí dovolila.

Teď už vám zbývají „jen“ tři osmitisícovky. Annapurna, Lhotse a K2 (o druhou nejvyšší horu světa se Jaroš pokoušel už čtyřikrát, pozn. red.). Co přijde teď?
Nemůžu říct, je to ve stadiu plánování, hodně záleží i na sponzorech. Taky je těžký najít si dobrýho spolulezce. S jedním Američanem jsme se teď bavili o Annapurně, chce tam zkusit novou cestu. Tak to třeba vyjde.

Zmínil jste sponzory. Jak je vůbec pro vás těžké je u nás v dnešní době sehnat? Přece jenom lezení není u veřejnosti příliš populárním sportem…
Těžký to samozřejmě je, i když už mám nějaký výsledky a tak jsem na tom líp. Opustil jsem svoji práci, a tak jsem na sponzorech závislej značně. I když vyrábím kalendáře, fotografie, dělám přednášky pro školy i veřejnost… Expedice si hradím sám, ale jsem sponzorovanej. Bohužel horolezectví není fotbal, a tak se o nás většinou píše, jen když někdo zemře nebo je nějakej průser. Fotbalu je pořád všude plno, stačí, když z Horních Kotěhůlek přestupuje Franta do Dolních, a nebo když jeden hráč plivne na druhýho.

Co děláte ve svém „volnu“, tedy mezi expedicemi? Zpestřujete si přípravu i nějakými dalšími sporty?
Fyzickou přípravu v žádným případě nepodceňuju. Takže makám. Baví mě všechny možný sporty, ať už to jsou kola – silniční i horský, běhy, posilovna, v zimě prkno, brusle, běžky… Bohužel jsem musel z důvodů zranění opustit fotbálky, basket, volejbal…

A teoretická příprava? Zjišťujete si podrobnosti o horách, na které chcete vylézt?
Tak logistiku mám nedoceněnou. (smích) Když jedu na novej kopec, tak o něm vím jen to, že existuje. Málokdy jsem si zjistil víc. A například během výstupu na Dhaulagiri mě to stálo vrchol. Musel jsem tam za dva roky znova.

Lézt jste přitom začal poměrně pozdě. Jak jste se k tomu dostal?
I když jsem po lezení toužil od šesti let, začal jsem s tím až v osmnácti. Přesně 7. března 1982. Neměl jsem doma horolezecký zázemí, protože táta byl vzpěrač a máma volejbalistka a judistka… Ale táta mě tahal hodně do hor na turistiku a přes to jsem se k lezení nakonec dostal. Potkal jsem na Velké Fatře partu horolezců. Potom jsem se s nima za několik měsíců potkal na plese, společně jsme se opili a další den jsme šli lézt a od tý doby v tom lítám. (smích)

Takže vás to chytlo hned? Nebo jste měl nějaký rozhodující okamžik, kdy jste si řekl, že právě tomu chcete zasvětit život?
Nevím. Ale moje bývalá žena tvrdí, že když jsme spolu začínali, tak jsem řekl: „Já jsem horolezec a jednou vylezu na Mt. Everest, počítej s tím!“ A tak s tím počítala. (smích) Chtěl jsem tehdy dělat nosiče na chatu ve Vysokých Tatrách. Abych mohl lézt. Ale vyloženě nějakej bod zlomu si nepamatuju. I když Everest samozřejmě můj život změnil.

Lezení je i o lidech, o kamarádství. Zažil jste, že byste si někdy s někým během výpravy vůbec nesedl?
Na začátku jsem jezdil na expedice, kde bylo hodně lidí a tím samozřejmě taky mnoho různých povah. Konflikty hrozily a taky byly. A taky když se nedaří, tak se situace vyhrocuje. Základní tábor a expedice jsou taková laboratoř lidských vztahů. Dva měsíce nejsou víkend na skalách, a prověří charaktery. Byly expedice, po kterých jsme se několik měsíců či let se spolulezci nevyhledávali.

Dnes se ale do hor vydáváte jen v malém počtu lidí. Jsou důvodem právě vztahy?
Ano, proto jsem se v roce 2001 rozhodl, že už budu jezdit jenom na expedice o dvou, třech, maximálně čtyřech lidech. A funguje to! Bez spolehlivých a pohodových parťáků nemůže bejt expedice úspěšná. Nejlíp je mi v partě, kde je veselo, kde si umí každej udělat srandu z druhýho, ale taky ze sebe. Nesmí tam bejt žádnej samožer.

Zlézt všech čtrnáct osmitisícovek je obdivuhodný a dost náročný cíl. Kdy vás vlastně napadlo, že do toho půjdete?
Přiznám se, že sám nevím. Ale vím, že jsem na to nepřišel já, ale jeden kamarád Mirek Popelka, kterej byl zároveň i můj první sponzor. V roce 1998 mi zaplatil expedici na Everest. A někdy před pěti šesti lety, myslím, vyslovil poprvé tuhle myšlenku. A hned přišly tři roky, kdy jsem nikam nevylezl… Pravda ale je, že jedenáct už je pěknej počet. Tak uvidíme.

Po výstupu na Mt. Everest jste řekl, že jste „horu nepokořil, ale ona vám shodou okolností dovolila vystoupat na vrchol“. Čím pro vás velehory jsou? A nemrzí vás, že přibývá tzv. „turistických“ expedic?

Já hory miluju, strašně moc mi daly, ale taky vzaly. Mám k nim osobně respekt, jako bych cítil jejich sílu. Samozřejmě že mě na jednu stranu štve, když někdo s partou šerpů a kyslíkem leze na kopec a fixní lana dávají pomalu všude. Jedna dvojice ho táhne, druhá tlačí. Ale na druhou stranu hory jsou tady pro všechny a ať si dělá každej, co chce. Spíš jde o to, aby pak mluvil pravdu, jak tam vylezl.

VOJTĚCH ŽIŽKA