Martino, nebyl to bláznivý týden?
Byl. Aspoň člověk vidí, že se může stát všechno. Musíte být připraveni, že se závod nebude vyvíjet, jak by měl. Snad příště v téhle hale nebudu nemocná a nikdo mě nesrazí.

Musí tedy šampionka zvládnout vše?
Nemůžete se vzdát. I když jsem byla nemocná, nedokázala bych jen tak sedět na tribuně a koukat se na závod. Musím nastoupit a aspoň to zkusit.

Přesto: Nebylo nebezpečné jet ve čtvrtek závod na 3000 metrů?
Takhle jsem se rozhodla. Důležité bylo, že před závodem jsem už neměla teplotu. Nebyl to extrémní risk.

Co by se muselo stát, abyste nejela?
Že má člověk rýmu a kašel, je normální a běžná věc. Ale kdybych měla teplotu 38, asi bych to neriskla. Pětka byla pro mě daleko důležitější a na ni už jsem byla v pořádku. A ten pád? To bych asi opravdu musela mít něco s nohou, abych nemohla jet.

Záda, která jste si narazila po srážce s Japonkou, vás nelimitovala? Neměla jste strach, že vás budou při závodě bolet?
Jak jsem slyšela výstřel a musela se pohnout, cítila jsem, že mě bolí. Potom mě ale tradičně začaly bolet i nohy a už jsem na záda nemyslela.

Byla jste vždy takový bojovník?
Nikdo nechce prohrát. Už když jsem hrála basketbal a prohrávaly jsme o 20 košů, chtěla jsem vyhrát. Věřila jsem tomu, že to jde, že na to máme.

Na co se teď nejvíc těšíte?
Až po stíhačce přijedu domů. Chvilku si lehnu a nebudu myslet na to, jak jedu technicky.

A potom, za 336 dnů budete stát znovu v této hale. Po olympijském závodě na 3000 metrů…
…ale otázka je, jak to dopadne. Jestli si domů povezu pouzdro s medailí, nebo ne. Třeba bude i zlaté. Ale to je ještě ve hvězdách. Stát se může všechno. Kdyby to aspoň jednou cinklo… Čtvrté místo bych asi nerozdejchala.

--------------

Více z Vancouveru v sekci Související články