Medailistka Markéta Bednářová, která v ruce třímala triumfální stříbro se zlatou příchutí, se právě vrátila na „dvojku“, aby společně s Evou Vítečkovou a stovkami místních příznivců oslavila svůj návrat z mistrovství světa do haly 2. základní školy ve Žďáře nad Sázavou.

„Takové uvítání jsem nečekala. Myslela jsem, že přijde pár známých baskeťáků, ale tohle mě opravdu moc mile zaskočilo,“ přiznala dojatě Bednářová, jež s úsměvem odpovídala na dotazy fanoušků všech generací.

Markéto, vraťme se zpátky v čase, loňský evropský šampionát dopadl pro namlsané basketbalové příznivce neslavně. Co jste po skončení sezony očekávala od MS v České republice?
Věděla jsem, že oproti Evropě bude dost odlišná sestava. Kompletně se změnil i realizační tým, trenér dokázal přemluvit všechny holky, aby se vrátily. Navíc se hrálo doma, takže ta očekávání byla všeobecně větší.

Jak jste zareagovala na pozvánku na reprezentační sraz, který začínal tři měsíce před úvodním zápasem celého MS? Měla jste vůbec nějaký čas na odpočinek po náročném roce?
Po sezoně jsme měly dva týdny volno. A v červenci asi tři týdny, takže nějaký čas jsme dostaly. I když uprostřed měsíce byly testy v Nymburku a pořád se něco dělalo, ale dalo se to zvládnout.

Trenér Blažek si pozval osmnáct hráček. Věřila jste, že se dostanete do závěrečné nominace?
Musím se přiznat, že v jednu chvíli jsem měla velké pochybnosti, protože ten kádr byl hodně vyrovnaný. Pro mě rozhodlo asi to, že mohu nastupovat jak na rozehrávce, tak na křídle.

Televize před a během celého šampionátu neustále vysílala upoutávky na šampionát. Vnímaly jste nějak zvýšený zájem?
Určitě. Tím, že se MS hrálo doma, je ten tlak od médií mnohem větší. Ale vedení nás na to průběžně připravovalo už od Vánoc, chodily jsme s holkama na různé akce a třeba jsme dělaly i modelky, což tedy bylo něco pro nás. (smích)

Jaké to bylo, vidět se v televizi takhle často?
No ze začátku jsem si nadšeně říkala: „Jéé, já jsem v televizi.“ A po měsíci už to bylo jen otrávené: „Jéé, už tam zase jsem.“ (smích)

Úvodní zápasy v Brně nalákaly hodně diváků, ale stále to nebyl ten celorepublikový boom. Kdy se to všechno zlomilo?
Po těch dvou porážkách v Brně si už asi hodně lidí myslelo, že s Austrálií nemáme žádnou šanci. Kdo si na nás vsadil, tak si mohl slušně vydělat, protože i ten kurz byl jasně proti nám. Jak jsme ty Australanky porazily, tak jsme přišly do šatny a všechny jsme měly zahlcené mobily, a třeba mně se ozývali lidé, kteří mi pět let nenapsali. Ale bylo to moc pěkné.

Vy samotná jste měla v mužstvu velmi složitou pozici. Hrála jste na stejném místě jako nejužitečnější hráčka celého šampionátu Hana Horáková. Zaskakovat za ni asi nebylo nic příjemného…
Já jsem to věděla. S tím člověk zkrátka počítal. Ve stejné pozici byla i Veronika Bortelová, ale obě jsme to braly tak, že si Hanka musí odpočinout a my jsme tam od toho, abychom ji na malou chvíli nahradily a že je lepší být přímo u toho, než se na to koukat v televizi.

Ve vyřazovacích bojích jste často nastupovala na jednu dvě minuty, jako záskok za Hanu Horákovou. Jak je těžké se na to psychicky připravit, když sedíte „studená“ na lavičce a najednou na vašich bedrech stojí celá hra? Navíc basketu neznalí fanoušci váš výkon okamžitě zkritizují, jelikož si nedovolíte to, co hráčky, které se už dostaly do tempa…
Tohle je hrozně těžké. Za tu minutu na hřišti nestihnete nic udělat. A hlavně tato pozice je nevděčná v tom, že když kterákoliv z nás holek z lavičky něco zkazila, tak si šla zase okamžitě sednout. A s tímhle vědomím se hrozně špatně hraje. Takže i ten výkon je pak opatrný a snažila jsem se hlavně něco nezkazit, což bylo často na úkor samotné hry, ale s tím se zkrátka nedá nic dělat.

S jakými taktickými pokyny jste chodila do zápasu?
Vždy záleželo na tom, proti komu jsme hrály. Ale obecně by se dalo říct, že jsem se snažila neustále napadat po celém hřišti, protože jsem věděla, že půjdu zase za chvilku na lavičku. Takže se to dalo fyzicky zvládnout.

Nejlepší utkání jste odehrála s Koreou, které jste nasázela sedm bodů. Tento duel zvedl sebevědomí celého týmu. Jak důležité vítězství to bylo?
Hodně. Brazilky porazily o bod a hrály opravdu pěkný basket. A my jsme je dokázaly přejet rozdílem třídy. Ale myslím si, že celé to nastartovala Evža (Eva Vítečková, pozn. red.) těma trojkama. Nás to ohromně povzbudilo a pro všechny byl ten zápas mnohem jednodušší. Já jsem nastoupila do rozjetého vlaku a hrálo se mi skvěle.

Jak budete vzpomínat na finále s Američankami? Šlo vůbec uhrát lepší výsledek?
Já si myslím, že ten výsledek mohl být lepší. I v přípravě jsme si dokázaly, že se s nimi dá hrát. V poločase to bylo o pět bodů, ale ujela nám třetí čtvrtina. Na chvilku jsme polevily, udělaly několik ztrát a bylo po zápase. Ony hrají nesmírně tvrdý basket, na který nejsme zvyklé. Ze své osobní zkušenosti můžu říct, že když na mě někdo postavil clonu, tak jsem se po ní týden vzpamatovávala. (smích)

Během jedenácti dnů jste odehrály devět utkání, což je téměř nepředstavitelná zátěž. Měly jste nějakou speciální regeneraci?
Měly jsme skvělého maséra a doktora. Klobouk dolů za tu práci, kterou pro nás odvedli. Všechno fungovalo perfektně.

Američanky prý místo volnějších pozápasových tréninků neustále pilovaly fyzičku?
To nevím, ale třeba Japonky měly trénink před námi a běhaly lajny. Naše holky, které odehrály většinu zápasu, se většinou jen tak válely a my ostatní si tak rozumně zatrénovaly. Vůbec nechápu, jak to mohly ty Japonky zvládat.

V basketu jste toho zažila už hodně, ale hrála jste někdy před takovou kulisou?
Ne, to se nedá s ničím srovnat. Pěkná atmosféra byla ještě na mistrovství světa v Brazílii, ale tam byla mnohem menší kapacita hlediště.

Co vám řekl váš manžel jako první, když jste se po zápase viděli?
Na zápase nemohl být, jelikož trénuje prvoligové Ústí nad Labem a zrovna hráli ve Zlíně. Ale vím, že ho cestou vyhodili v Praze a on okamžitě sedl do auta a jel za námi do Varů. Hned po utkání jsme se tedy neviděli, přijel až na naši party.

A když dorazil?
No je to prostě basketbalový trenér, hned začal radit, co jsme měly udělat, abychom vyhrály. (smích) Ne, to přeháním, byl šťastný, vzal si medaili, a tak dvě hodiny s ní chodil po baru a všude ji ukazoval. (smích)

Jak probíhaly oslavy?
Bylo to velký, bylo to skvělý a druhý den mi bylo špatně. (smích)

Měla jste nějaké volno po skončení mistrovství?
Z USK jsme dostaly týden na odpočinutí, ale pořád jsme někde lítaly. Třeba u pana prezidenta nebo u Krause, no ale to jsou takové příjemné povinnosti.

Vaše basketbalové začátky se pojí se žďárským basketem. Vzpomenete si ještě někdy na tu dobu?
No pořád! (řekne bez zaváhání) Hned ten týden po mistrovství jsme byly s Evžou za panem Šafránkem, který nás ve Žďáře od dětství trénoval a všechno nás naučil. Návštěva se protáhla do půlnoci, pořád jsme si povídali, bylo to krásné. Navíc je úžasné, že on k těm našim výkonům má připomínky a snaží se nám poradit. Hrozně rády si ho vždycky vyslechneme, protože on má opravdu detailní postřehy, které už podle mě dneska nikdo hráčkám neříká.

Je něco, co vám utkvělo v paměti za žďárskou kariéru?
Je toho tolik, že ani nevím, co mám vypíchnout. Možná ta vítězná kvalifikace na mistrovství Evropy juniorek, která se hrála na Bouchalkách.

Ano, na ni určitě vzpomínáte ráda, protože jste tehdy vyhrála titul nejkrásnější hráčky kvalifikace…
No, to jo… (smích)

BK Žďár pro vás a Evu Vítečkovou připravil setkání s fanoušky, překvapilo vás to?
Musím říct, že trošku jo. Myslela jsem, že se sejdeme jen s místní partou baskeťáků, ale tohle uvítání bylo opravu moc hezké a udělalo nám to radost.

Jaký byl nejzajímavější dotaz, na který jste musela na besedě s fanoušky odpovědět?
Jeden mě opravdu pobavil. Takový osmiletý kluk dostal mikrofon a úplně vážně se nás zeptal, proč jsme během celého šampionátu ani jednou nezasmečovaly. (smích)

V USK jste od roku 1999. Neboli jste za celou kariéru hrála jen za Žďár a pražské vysokoškolačky. Jiné nabídky jste neměla?
Něco tam bylo, ale mně se v Praze líbilo. A já jsem na tohle hrozná, neumím si představit, že bych byla někde v zahraničí, že bych si třeba každý den nezavolala s mamkou.

Přesto, cizina vás nikdy nelákala?
Ne.

USK letos asi přebere nadvládu nad ženským basketbalem. V týmu je reprezentační trenér a polovina hráček ze stříbrného týmu z MS. Po jedenácti letech se navíc opět setkáte se svojí parťačkou Evou Vítečkovou. Těšíte se?
Moc. Jak na Evžu, tak i na ostatní holky. Letos budeme mít po dlouhé době hlavně český tým, který doplní tři cizinky. To bude úplně něco jiného. Těším se na tu partu, protože se sedmi holkami ze zahraničí to loni zkrátka nebylo ono.

Kromě českého titulu, který bude pro vás povinností, se bude upínat největší pozornost na Euroligu, kde se vám dlouhodobě příliš nedaří. Máte už stanovený nějaký cíl?
Zatím ne, ale v tomto týdnu bude tiskovka, kde vedení představí svoje plány. Loni jsme se měly dostat mezi nejlepších osm družstev a myslím si, že tento cíl bude asi stejný i letos.

Váš manžel Roman je basketbalový trenér. Jak často se doma bavíte o své práci?
Pořád (smích), už když trénoval dorostenky v Praze, tak o tom stále mluvil. Ale děláme stejný sport, takže se oba navzájem vyslechneme a nějak nás to zatím nerozčiluje.

Oba vás živí košíková, což v dnešní době není příliš obvyklé. Jak se dá v Čechách uživit tímto sportem?
Já jsem měla velké štěstí, protože když jsem přišla do USK a byla jsem ještě kuře, tak si dvě holky, co byly na mé pozici, zranily koleno, takže jsem okamžitě dostala velký prostor na hřišti. To mně v mojí kariéře hrozně pomohlo. Navíc USK brzy začalo hrát Euroligu, takže smlouvy byly postupně lepší a lepší.

Markéto, bude vám třicet let, jak dlouho ještě budete brázdit palubovky?
Mám naplánované, že by tato sezona měla být mojí poslední. Pak bych chtěla mít rodinu. Ale je to jen plán, všechno se může změnit. A možná se ještě vrátím. (smích)

Olympiáda v Londýně vás neláká?
Zatím o tom vůbec nepřemýšlím. Hlavní teď bude mistrovství Evropy, které bude v roce 2011. Skončí asi Horáková, Ferančíková, Večeřová a možná i Bortelová, takže kdo ví, co se všechno může stát. Myslím, že by nás všechny olympiáda lákala, ale věk nezastavíte, a chceme mít rodinu.

Co plánujete, až jednou pověsíte boty na basketbalový hřebík?
Už jsem přemýšlela, že bych zkusila něco kolem basketu. Roman (manžel) mě lákal, abych mu dělala asistenta, ale to bychom se asi pozabíjeli. (smích)

-------------

Kdo je Markéta Bednářová

Narodila se 17. dubna 1981 v Novém Městě na Moravě.S basketbalem začínala ve Žďáře nad Sázavou a její spoluhráčkou byla Eva Vítečková.
V roce 1999 přestoupila do USK Praha, kde hraje dodnes.

Její dívčí jméno Mokrošová změnilo platnost v roce 2008, kdy se provdala za Romana Bednáře, který je basketbalovým trenérem.

Na svém kontě má jeden český titul. Je vicemistryní světa mezi ženami (2010). Vyhrála mistrovství Evropy (2005) a jednou skončila druhá (2003). Startovala na olympijských hrách v Pekingu (2008).