Na počátku celého zdánlivě bláznivého příběhu přitom byla jediná otázka. „Ptaly jsme se paní učitelky Pohankové, jestli nebude nějaký basket za školy. Řekla nám, že se blíží streetball. Každý den společně chodíme na trénink, takže jsme se rozhodly, že to zkusíme spolu, protože jsme všechny ve stejném ročníku," osvětluje složení týmu Lada Štěpánková. Na gymnáziu totiž není o kvalitní basketbalistky z Basketbalového klubu Žďár nad Sázavou nouze. Školního streetballu se však mohly zúčastnit jen studentky do 18 let, takže volba se tím značně usnadnila.

Bez školníka-řidiče by to nešlo

Jako první čekalo na talentované košíkářky krajské kolo. To děvčata absolvovala pod dozorem školníka Ivo Veselého. „Krajské kolo jsme vyhrály jen díky němu. Bez něj bychom na turnaj neodjely, vezl nás autem," neopomene rozesmátá Štěpánková zmínit hlavní postavu celého příběhu se šťastným koncem.

Čtyři výhry v Třebíči katapultovaly vítězky regionálního kola na mistrovství republiky v Jindřichově Hradci. Po výhrách ve skupině došlo na bitvu s Pískem. „Hrály za ně extraligové hráčky Strakonic, zvítězily jsme o čtyři body," upozorňuje nejvyšší z basketbalistek Zuzana Holéczyová.

Poté narazily odchovankyně žďárského BK na Karlovy Vary v čele s českou reprezentantkou ročníku narození 1996. V mladém týmu okolo učitelky Markéty Pohankové přitom byla nejstarší Lucie Kopicová (1997), zbytek družstva se poprvé podíval na svět ještě o rok později. „Šlo o nejtěsnější zápas, vyhráli jsme jen o dva body. Ve finále jsme pak porazily Strakonice o čtyři," vzpomíná Holéczyová.

Čínská euforie

Vítězné finále neznamenalo jen euforii, ale otevřenou cestu na mistrovství světa do Pekingu. „Radost byla obrovská, vůbec jsme to nečekaly," usmívá se naopak nejmenší z týmu Kateřina Gregarová, která si při focení během rozhovoru nenápadně stoupala vedle svých vyšších kamarádek na špičky. Tělocvikářka Markéta Pohanková dívky speciálně motivovat nemusela. „Věděly jsme, že se hraje o Čínu. Od paní učitelky jsme proto žádnou motivaci nepotřebovaly, ani nám za výhru nic neslíbila," naoko si Gregarová posteskne. „Dopředu jsme si říkaly, že v Jindřichově Hradci asi nevyhrajeme, ale nakonec jsme to dokázaly. Jsme za to strašně rády. Čína byla obrovským lákadlem. Úplně největším," vyhrkne nadšením.

Na velké oslavy postupu ale dívky na místě neměly čas. Po celodenním namáhavém turnaji musely běžet na nádraží, aby jim spoj do Žďáru neujel, a mohly se co nejdříve podělit o fantastický úspěch s rodiči. „Trochu nám to trvalo, než jsme si uvědomily, co jsme dokázaly. Ale teď už to víme," ujišťuje nejstarší členka Lucie Kopicová.

Rodičům i škole však svým úspěchem nepřidělaly jen radostné chvíle. Mise Peking je na programu 21. května, kdy na škole probíhají státní maturity. „Markéta Pohanková proto nemůže jet. Místo ní by s námi měl vyrazit pan učitel Aleš Růžička," prozrazuje Kopicová jméno dalšího tělocvikáře školy, „šťastlivce", jehož úkolem bude provést studentky všemi nástrahami.

Hledají sponzory

Čínské dobrodružství pod 305 centimetrů vysokým košem nebude zadarmo. „Musíme sehnat 60 000 korun na letenky a 10 000 na víza, všechno ostatní máme mít hrazené," říká sklesle Kopicová.

Už nyní tedy nastal nejvyšší čas na shánění sponzorů. „Něco by nám mohla přispět Rada rodičů školy. Až se budou tisknout dresy, doufáme, že se nám podaří sehnat sponzora, co by nám za reklamu na nich přispěl," přejí si shodně. Dalším místem na získání mimořádného příspěvku za reprezentaci města a kraje by mohla být žďárská radnice, či Kraj Vysočina.

Amerika mrzí dvojnásob

Studentky však přesto věří, že se jim finanční prostředky podaří sehnat. Turnajem, který bude za tři a půl měsíce, totiž žijí už teď. „Máme zjištěné, že by tam měly být tři družstva z Číny, po jednom z Bulharska, Francie, Holandska a další země," vypočítávají společně. „Jen tam není žádná Amerika," litují vysněné konfrontace. Titul mistryň světa je však mnohem větším lákadlem.