„O první titul mezi ženami jsem přišla ještě když jsem v devadesátých letech začínala ve Žďáře, druhý mi utekl před pár lety v USK Praha," vzpomíná dvaatřicetiletá ostrostřelkyně, která kvůli zranění lýtka přihlížela marnému snažení Brna zaskočit vysokoškolačky jen z lavičky.

V pátek jste se znovu stala mistryní republiky. Sérii s Brnem jste jasně ovládly 3:0 na zápasy. Už proběhly všechny oslavy?
Všechny? (pobaveně) Byla jenom jedna a to taková decentní. Po té dlouhé sezoně se hlavně všechny cizinky těšily, až odjedou pryč. Z toho důvodu proběhla taková naše typická rozlučka s trenérkou a vedením, po níž se druhý den všichni rozprchli a už nic nepokračovalo.

Sezonu bez titulu téměř neznáte. Umíte si zlato ještě vůbec užít?
Vždycky to srovnávám s Brnem. Byla jsem mladší, za tým hrálo méně cizinek, takže jsme měli lepší partu. Za každý titul jsem ráda, ale už to prožívám jinak než před lety. Pořád jsem ale ráda, že můžu být v top týmu.

Po mnoha letech USK konečně prorazilo v Eurolize. Dostali jste se na závěrečný turnaj nejlepších osmi týmů. K postupu do semifinále po úvodní výhře ve skupině mnoho nescházelo…
To byla velká škoda. Bohužel hned v úvodu prvního utkání se nám zranila naše nejlepší střelkyně Jelena Dubljevičová, která měla po zbytek turnaje problémy se zády.

Ve druhém střetnutí jste se k tomu zranila ještě vy. Co se přesně stalo?
Proti Orenburgu jsem si hned v první minutě v obraně natáhla lýtkový sval. Dodnes to není úplně stoprocentní.

Kvůli tomu jste nezasáhla ani do jednoho finálového zápasu české ligy. Jakou má pro vás titul číslo 14 příchuť?
V USK jsem čtyři roky. A jde už o druhé finále, které jsem kvůli zranění neodehrála. Prožívala jsem to z lavičky, chtěly jsme to rychle ukončit. Rozhodně je ale lepší být na hřišti, než jen vše sledovat ze střídačky. Přitom celou dobu jsem doufala, že do finále nastoupím. Udržovala jsem si kondičku na rotopedu, ale je to hloupé zranění, nemohla jsem kvůli tomu v podstatě běhat.

Vedle zlata vám přibylo i jedno další ocenění do vaší bohaté sbírky. Vedení ligy vás opět zařadilo do nejlepší pětky extraligy.
No jo no. (smích) Loni se to hned po finále nevyhlašovalo, dozvěděla jsem se to až zpětně. Letos ano, a šlo o pěkné překvapení. Jsem ráda, že někdo dokáže moji práci ocenit.

V tuzemské soutěži jste naposledy padly před 40 zápasy právě s Brnem. Dá se říct, že letos vyšlo vše, na co jste sáhly.
Samozřejmě byly zápasy, které se nám nevydařily, ale těch bylo naštěstí míň než těch povedených. V Eurolize jsme v základní skupině prohrály jen dvakrát, bylo těžké se zkoncentrovat na domácí soutěž. Na některé naše výkony se asi moc koukat nedalo.

USK Praha chce být v příští sezoně ještě lepší. Nezačínáte se ve dvaatřiceti letech bát o místo v sestavě?
Co na to říct? (smích) Jednou to samozřejmě přijít musí. Až to jednou nastane, bude čas přemýšlet o nějaké jiné kariéře. Zatím se však nebojím. Na palubovce jsem se střídala s Míšou Stejskalovou (za svobodna Zrůstovou, pozn. aut.) a hrála jsem podle toho, jak se mi dařilo. Někdy víc, někdy míň. Rozhodně ale nejsem typ hráčky, co potřebuje mít 40 nebo 30 minut. A nad tím, zda mě má někdo nahradit, nepřemýšlím. Pokud ano, tak nahradí. Příští rok bych se asi měla střídat s Janou Veselou, která se zotavuje po dlouhém zranění kolena. Ale na podobné úvahy je ještě brzy.

A co reprezentace? Loni jste kvůli velkému vytížení odřekla účast na mistrovství Evropy. Na přelomu září a října je na programu mistrovství světa v Turecku, kde budete obhajovat stříbrné medaile z domácího šampionátu. Bude na něm i Eva Vítečková?
Záleží samozřejmě na trenérovi. (smích) Pozvánku jsem dostala a na šampionát se chystám. Příprava pro nás začne druhý týden v červnu, kdy jedeme do lázní na rekondiční soustředění.