Každý, kdo občas nazuje maratonky, dobře ví, že teploty okolo třiceti stupňů nejsou pro běhání to pravé ořechové. Když ale rtuť na teploměru jen nesměle šplhá přes patnáctku, je pod mrakem a nefouká, jde to hned o poznání lépe. A právě takové počasí panovalo o onom červnovém víkendu. Štěpánovi nastal den D.

V sobotu v pět ráno u sochy svatého Václava moc běžců nenajdete. Ten třebíčský ale právě v tuhle dobu z centra Prahy vybíhal. Jeho cesta vedla převážně terénem, klikatila se kolem dálnice D1 a Sázavy přes Humpolec a Jihlavu až do Třebíče. První část dlouhého běhu byla bezproblémová. „Začátek byla naprostá pohoda. První menší krizi jsem měl kolem šedesátého sedmdesátého kilometru, kdy mi došla voda a přes hodinu jsem nemohl najít místo, kde bych se napil, takže jsem byl docela vysušený," líčí Štěpán.

Třetí krize vydržela až do konce

Druhá krize na něj přišla po sto kilometrech. „Začalo pršet, promrzl jsem a neměl energii na velké kopce u Sázavy. Okolo Ledče jsem docela trpěl, ale gulášová polévka mě nakopla a největší kopec na trase jsem vyběhl úplně lehce," říká ultramaratonec. Krize číslo tři však už byla vážná, přišla u Humpolce a vydržela až do cíle. „Zapadlo slunko, zase se rozpršelo a foukalo, hodinu jsem běžel bez bundy a docela vytuhnul. Začaly mě strašně bolet stehna a od té doby to bylo horší a horší," konstatuje Štěpán.

Ke stehnům se navíc přidala bolest šlachy pod kolenem na pravé noze a z běžce se tak postupně stal chodec: „Do Luk nad Jihlavou jsem ještě jakž takž zvládl běžet, ale dál už to prostě nešlo." V doprovodu rodičů, kteří mu přijeli uprostřed noci na kolech naproti do Jihlavy, se Štěpán vydal domů. Nejprve svižnou chůzí, bolest ale zesilovala a na konci už to bylo jen a pouze o vůli dokončit.

Původní plán sice zněl doběhnout od sochy svatého Václava k sousoší Cyrila a Metoděje, hlavní cíl ale bylo zdolat dvě stě kilometrů. To se povedlo už před Třebíčí, pohybu téměř neschopný ultramaratonec tak skončil v Poušově. „Na náměstí už bych se prostě nedostal. Možná je to dobře, alespoň mě moc lidí nevidělo, jak se potácím," usmívá se Štěpán.

Domů do Boroviny se dostal autem s kamarády. Ti mu museli pomoci do bytu, dvě stě kilometrů dalo nohám pořádně zabrat. Ultramaratonec druhý den raději vyrazil za doktorem do nemocnice, pohled na jednu ordinaci a dvacítku lidí ho ale rychle uzdravil. „Teď jsem každopádně v pohodě. Sice cítím, že ještě něco není úplně dobré, ale už jezdím na kole a normálně chodím," dodává Štěpán.

Snažení běžce sledovaly stovky lidí

Během celého ultramaratonu měl Štěpán Dvořák v zádech pořádnou podporu. Svoje snažení totiž detailně a hlavně živě dokumentoval skrz facebook, kde ho sledovaly stovky lidí. „Ze začátku jsem vůbec nevěřil, že by se to mohlo takhle rozšířit. Původně to bylo myšlené jako akce pro pár kamarádu, ale že jsem měl nakonec takovou obrovskou podporu, to jsem docela koukal a chvílemi se až smál, protože mi to přišlo až neuvěřitelné," podotýká.

Ti, kteří Štěpánův výkon sledovali, se mohou těšit na další velké výkony. Třebíčský běžec totiž svoje limity posouvá brutálním tempem. „Předminulý rok jsem poprvé uběhl šedesát kilometrů. Pak jsem si řekl, že zkusím stovku, to se mi povedlo loni. Potom jsem naplánoval 150 kilometrů. To je z Českých Budějovic do Třebíče, akorát jsem se cestou ztratil v lese a o deset kilometrů to natáhl. Dvoustovka už byla jenom další krok," tvrdí ultramaratonec.

Co bude další? Ještě v létě chce Štěpán Dvořák běžet po silnici z Plzně, nějakých 220 kilometrů. A na podzim plánuje životní výzvu. S kamarádem se chystá na cestu kolem světa. Tentokrát ne po svých, ale šetřit se také nebudou: pojedou na kolech.