Letos jste s vaším řidičem Mirkem Zapletalem obsadili konečné sedmé místo mezi automobily. To je úctyhodný výsledek…


V naší kategorii startovalo skoro dvě stě účastníků, což je obrovská konkurence. Pohled na dvoukilometrovou ulici v Buenos Aires plnou aut byl úžasný. Bere vás děs, když si uvědomíte, že chcete být rychlejší než tihle všichni na startu.


Jak jste viděl vaše šance před začátkem soutěže?


Věděl jsem, že můj řidič patří do světové desítky. Tajně jsem přitom doufal, že bychom se mohli tak okolo toho místa pohybovat. Na Dakaru by to byl úžasný výsledek. To, že se podařilo dojet na sedmém místě, je něco neuvěřitelného. Řada motoristických odborníků to považuje dokonce za historicky nejlepší český výsledek, a to i včetně kamionů. Nechci tím jejich soutěž snižovat, ale u nich je to tak, že ze stovky jich jede asi jen dvacet, kteří chtějí opravdu vyhrát. Všichni ostatní fungují jen jako servisní kamiony.


Proč to tak je?


Při závodě vám smí pomoci jen jiný účastník. Veškerá jiná pomoc je zakázaná. To je duch Dakaru. Proto všechny týmy mají svou takzvanou rychlou asistenci, což je kamion přihlášený do závodu. Platí pro něj všechny podmínky, ale nemá za úkol soutěžit. Má jen jet po stejné trase a pomoci své posádce. I my jsme takový měli.


Z prodejce hudebních nástrojů navigátorem. Jak je to možné?


Úplnou náhodou. Dlouho jsem se motal kolem terénních aut, a protože můj soused Ivo Kaštan (několikanásobný motocyklový účastník dakarské rallye – pozn. red.) mi každý rok vyprávěl o Dakaru, tak jsem ho poprosil, že bych chtěl taky začít závodit. On mi doporučil nejlepšího odborníka, a to je u nás právě Mirek. To on mě svezl v závodním autě. Nějak jsem se před ním zmínil, že by mi nevadilo ani začít navigovat. A jelikož zrovna hledal nového parťáka, tak jsme to spolu zkusili. Postupem času jsem se naučil i čtení roadbooku a ani ne po roce jsme vyjeli na Dakar.


Naučit se číst roadbook. Co to je?


Navigační sešit. Je jeden na každou etapu. Dostanete ho vždycky večer před etapou. Dakarové crosscountry rallye se od klasické rallye liší taky tím, že trasu nevidíte dopředu. Nemáte šanci si ji projet, protože je to dálková soutěž. V crosscountry se proto jede hodně na oči a podle roadbooku, který vám ukazuje nějakou situaci a říká vám, kterým směrem se vydat. Navigátor se musí pořád dívat ven, kontrolovat naši situaci. Těžké je to například v točitém terénu, kde je hodně zatáček. V tabulce vedle jednotlivých situací jsou ještě popsaná různá nebezpečí, která hrozí. Úzké místo nebo ostrá zatáčka. Jako navigátor musíte znát jednotlivé značky. Ty jsou navíc francouzsky, což je strašně matoucí.


Procházíte si roadbook před každou rychlostní zkouškou?


Každá etapa se skládá většinou z části, které se říká přejezd. To je část cesty, kde se ze servisní zóny dostanete do místa startu. Pak už jedete jen podle roadbookové navigace. Příprava na další den mi trvá i víc než tři hodiny. Několikrát po sobě si ho musím projít, jestli situace dobře chápu. Připravím si, co asi řeknu řidiči. Jeden roadbook obsahuje přes tři sta oken se situacemi, které musím jezdci nadiktovat.


Stalo se vám, že jste přesto zabloudili?


Několikrát. Na co jsem ale strašně hrdý je, že se nám nepodařilo získat ani jedinou minutu penalizace. To je asi maximum, co se dá z navigátorského hlediska dosáhnout. To znamená neudělat žádnou chybu.


Byla situace, kdy jste si myslel, že se jí už nevyhnete?


Skvěle jsme zajeli rychlostní zkoušku. Po ní byl dlouhý přejezd do Chile. A protože jsme jeli několik hodin, tak jsem se díval do GPS a s hrůzou jsem zjistil, že nám chybí jeden kontrolní bod. Za něj byla penalizace čtyři hodiny. Tak mně bylo hned jasný, že bychom se propadli úplně dozadu. Ale nenašel jsem po celý přejezd odvahu, abych to Mirkovi řekl. Vůbec jsem nechápal, jak by se to mohlo stát, protože jsem si byl jistý, že jsem vědomky neudělal chybu. Byl to pro mě očistec, protože jsem se strašně trápil. Nemohl jsem ani mluvit. Naštěstí se ukázalo, že to byla chyba pořadatelů.


Dakarská rallye není jen o správné navigaci. Na závodníky číhají i jiná nebezpečí. Co bylo pro vás nejhorší?


Když jsme se dostali poprvé do dun. Musíte jet velkou rychlostí, abyste je překonali, ale přitom vůbec netušíte, co je za nimi. Jestli obrovský sráz, nebo propast. Vyžaduje to značné zkušenosti, což naštěstí Mirek má. Další komplikací je, že strašně často zapadáte. Zapadnete jednou. Odpoutáte se, vylezete z auta, vezmete lopatku, vyhrabete auto, dáte tam plechy. Auto se rozjede a posune se o dvacet centimetrů. Znova hrabete několik minut lopatkou, dáváte znova plechy a posunete se zase o pár metrů. Ta únava je opravdu obrovská. Na každém kilometru na vás číhá nebezpečí. Stačí malá chvilka zaváhání a můžete spadnout do nějaké rokle. Ale o tom jsou ty závody.


Co na vaši aktivitu říká rodina?


Kamarádi mě snad i trochu obdivují. Manželka z toho nemá moc velkou radost, ale asi nejhůř to prožívá moje maminka. Já pořád ale všem tvrdím, že je větší nebezpečí vyjet na dálnici, než jet Dakar.


Vždyť i na Dakaru jezdci za sebou víří prach a není moc vidět. Jak je zabezpečeno, aby do sebe závodníci nenarazili?


K tomu slouží sentinel, což je zařízení, které vám umožní bezpečné předjetí.


Letos se dakarská rallye jela premiérově na jihoamerickém kontinentě. Byl to oproti Africe velký rozdíl?


Sám to nemohu porovnat, protože to byla moje první účast. Mě ale více láká Amerika, protože člověk se tady cítí více v bezpečí. Jednou jsme přijeli na pumpu a fanoušci nás nenechali ani natankovat. Museli jsme se podepisovat a fotit se. Prostě úžasný. Cítili jsme se jako rockové hvězdy (směje se). V Africe jen přemýšlí, jak vám ten foťák ukrást.