Právě Rosettská deska, pojmenovaná podle místa nalezení Rashid - Rosetta pomohla posvátné písmo antických Egypťanů rozšifrovat a následně umožnila pohlédnout do historie polozapomenuté a do té doby neznámé civilizace.

Nebýt tohoto objevu, zůstala by navždy skryta nikoliv jedna historická epizoda, nýbrž několik tisíc let lidských dějin. Egyptská společnost, mytologie, jejich vědecké a matematické objevy, či stavby jako pyramidy by pro nás zůstaly pod hávem obrázkového písma, které bychom považovali za nějakou formu esoterní praktiky.

Zároveň by nevznikl velký egyptologický boom v 19. století, neexistoval by vědní obor egyptologie a například by také pravděpodobně vůbec neexistovalo secesní umění nebo beuronská umělecká škola.

Desku objevili Francouzi, ukořistili jí ale Britové

Sklonek 18. století byl dobou změn a nových začátků. Velká francouzská revoluce už sice pozvolna doznívala, každopádně nové pořádky, které se ve Francii zaváděly, docházely po krvavých čistkách ke konečnému ideologickému naplnění. Společnost se otevírala novým věcem a vědomostem, s čímž byl spojen také větší zájem veřejnosti o humanitní vědy a historii. Zároveň došlo ke vzniku archeologie a muzejnictví. Památky a umělecká díla se tak zničehonic přesunuly z pokladnic do vitrín velkých sálů, do té doby pro veřejnost uzavřených.

Revoluce měla další výhodu. Mnohým nabídla rychlý postup po kariérním žebříčku na místa, na která by se za starého režimu za žádných okolností nikdy nedostali. Jednou takovou postavou byl mladík z nepopulární korsické rodiny Napoleon Bonaparte. Ten ještě ani ne jako 30letý generál velel tažení do Egypta, během kterého byla právě v roce 1799 objevena Rosettská deska. Nález je připisován napoleonskému vojákovi a důstojníkovi Piérrovi-Francois Bouchardovi, přestože se nedá zcela potvrdit, že desku objevil právě on. Stejně tak se nedá ani přesně určit datum nálezu a udává se buď 15., nebo 19. červenec.

Deska byla jedním ze stavebních kamenů egyptské pevnosti Fort Julien, kam se pravděpodobně dostala ve 13. století za vlády Mamluků, kterým očividně deska nepřišla nijak zajímavá. Bouchard podle všeho měl při pohledu na kámen poznat jeho skutečnou vědeckou hodnotu a poslat jej do nově vzniklého Egyptského vědeckého institutu v Káhiře, kde okamžitě vznikly kopie textu. Když pak v roce 1801 Britové nad Francouzi v Egyptě zvítězili, desku ukořistili a převezli ji do Britského muzea v Londýně. To Rosettská deska nikdy neopustila a je v něm k vidění dodnes.

Popis desky

Je poměrně logické, že středověkým Mamlukům omlácená deska nepřišla ničím impozantní. Granodioritová deska má na výšku 1,1 metru, na šířku 75,7 cm a hluboká je 28 cm. Celý kámen pak váží něco okolo 760 kg. Jedná se ovšem už pouze o fragment a předpokládá se, že původní deska byla mnohem větší. Rozdělená je podle jazyku textu na tři části. První a nejméně zachovalá část je nejdůležitější, protože v krátkém úryvku je využíváno hieroglyfického písma.

Druhá část je psána v démotice, tedy v lidovém egyptském jazyku, a třetí část ve staré řečtině. Text je výnosem egyptského vládce Ptolemaia V., kterým potvrzuje svůj královský titul a nařizuje kněžím uznávání jeho kultu jako boha Epiphana Eucharista. Tento výnos měl v dnešním slova smyslu propagandistickou funkci, jelikož tím Ptolemaios V. v době plné nepokojů stvrdil svoji vladařskou autoritu.

Písmo rozluštil geniální mladík

Historie je plná náhod a ironie a stejně tak, jako byla Rosettská deska náhodou objevena, tak také náhodou v té samé době žil geniální Francouz, který jí uměl rozluštit. Jean-Francois Champollion byl pouze devítiletý chlapec, když byla deska znovuobjevena, přesto byl už v útlém dětství schopný plynule ovládal latinu, řečtinu, hebrejštinu a orientoval se v několika dalších semitských jazycích. V rámci studia se jeho specializací stala koptština, tedy jazyk s obdobným základem jaký má egyptská démotika.

V 18 letech se poprvé dostal k textu Rosettské desky a zůstal jí nadobro fascinován. Nejdříve byl schopný rozšifrovat démotiku, do té doby také neznámou, a následně skrz ní konečně prolomil kód hieroglyfů. Démotika podle něj nebyl alfabetický jazyk, nýbrž kombinoval znaky s fonetikou. Podobně tomu pak následně bylo i u hieroglyfů, kde Champollion identifikoval několik jmen a názvů měst, což se pro něj stalo odrazovým můstkem pro objevení zbytku ideografického jazyka.