Když před lety vznikl podnik Žďas, lidé se do Žďáru začali stěhovat za prací. Populace narostla několikanásobně. V menší míře se totéž dělo například i v 80. létech v Třebíči, kdy přijala obrovskou vlnu pracovníků dukovanské elektrárny. Nyní obě města naopak trápí úbytek obyvatel. Původní „žďasáci“ i „dukovaňáci“ míří do penze a mladí zkoušejí štěstí hledat jinde. Radní to přirozeně trápí – každý odchozí znamená snížení daňové výtěžnosti ve městě.
Žďár nyní dle svého starosty Martina Mrkose přemýšlí, jak reagovat na stárnutí populace. V budoucnu chce mimo jiné výrazně otevřít město mladým z jiných regionů.
Je správné starat se o seniory a místním lidem nabízet nové možnosti, aby zde zůstali. Ale onen výraz „výrazně otevřít“ už je lehce diskutabilní. Příkladem jsou menší obce, kde nabízeli levné parcely k bydlení. Úspěch byl zaručen, lidé se sem hrnuli. Jenže jen málokde splynuli se starousedlíky. Totéž se ale před lety dělo i ve Žďáru a Třebíči, kde se nárůst obyvatel podepsal na tvářích měst a často i na vztazích s místními. Kupříkladu v Třebíči stále žije mnoho lidí rozlišujících starousedlíky a „dukovaňáky“.
Chce-li se tedy jakékoli město „výrazně otevřít“, je třeba řádně promyslet, na jakou sociální skupinu zacílit. Ať je příchozích raději méně, ale ať jsou to tací, u nichž lze předpokládat, že si k danému místu vytvoří vztah. Takoví pak pro toto místo nejen dokážou něco vytvořit, ale i splynout s místními.
