Obecní úřad v Lukách nad Jihlavou plánuje postavit dětské hřiště. Chtějí ho všichni, ale má to háček. Potenciální sousedé si nepřejí mít hřiště pod okny. Patová situace, kterou dobře zná většina starostů měst a obcí. Chceme novou silnici. Ale tady ne. Postavte supermarket. Ale ne u nás. Chceme průmyslovou zónu. Ale u nás ne. Chceme vodní nádrž, ať nejsme na suchu. Ale u nás ne.

Stěžují si nejen lidé, kteří jsou stavbou přímo dotčeni, ale zapojí se i takzvaní profesionální stěžovatelé. Lidé, kteří protestují vždy, všude, proti všemu a za všech okolností. Není petice, kterou by nepodepsali, není demonstrace, na které by chyběli.

Ani dětské hřiště před pěti lety nikdo nechtěl pod okny, a tak stojí před budovou obecního úřadu.
Hlas lidu: hřiště v Lukách chceme, ale ne pod okny. Vznikne zřejmě u řeky

Někteří tím zaplní vlastní samotu a zvýší pocit důležitosti. Jiní hledají zviditelnění, možnost pomsty neoblíbenému starostovi. Možná by neškodilo, kdyby se horké hlavy občas podívaly na mapu. Česko je maličká země. Nemáme rozlehlé pustiny jako v USA, kde můžete postavit i přistávací dráhu pro Marťany a nikdo si toho nevšimne. U nás je vždy něco za něco. Za stavbu pražského metra, za síť železnic, za nové dálnice, za vodní nádrže, za to všechno musel někdo zaplatit. To nespadlo z nebe. Proto je potřeba spíš než bouřit a protestovat, hledat kompromis přijatelný pro obě strany. Protože jinak se může stát, že třeba to hřiště v Lukách nepostaví vůbec. A co bude následovat pak? Vlna dalších stížností, protože hřiště mělo být a není.