Představte si, že bydlíte na Jihlavsku v nějaké vesnici, která nemá školu. A tak krátce po sametové revoluci coby šestiletí caparti nastoupíte do modrobílého autobusu s nápisem Icom, který vás do ní odveze. Tak to plyne devět let.
Poté se dostanete na střední školu, kam opět musíte jezdit autobusem – týchž barev, s týmž logem. Pak studujete jihlavskou polytechniku, kam opět dojíždíte stejně označeným autobusem. A nakonec si najdete zaměstnání, kam se dopravujete jak jinak než modrobílým autobusem s již řečeným nápisem. Takových lidí jsou tisíce – a ti všichni za pár měsíců zažijí pořádný šok. Autobus bude jiný, jiné bude i logo.
Icom, jenž byl hegemonem dopravy téměř na celé Vysočině, vyklízí pole. Vznikl roku 1992 a jeho autobusy byly jakýmsi neoficiálním znakem kraje. Nyní ztratil Jihlavsko, před časem prohrál konkurz na další provozování městské dopravy v Třebíči.
Třicátníci zmínění v úvodu žádného jiného dopravce nezažili. S trochou nadsázky lze tuto situaci připodobnit tomu, když v roce 1916 zemřel císař František Josef I. Celých osmašedesát let visel ve třídách jeho portrét, jenž se jen občas obměnil – ale lidé zkrátka jinou tvář neznali. Teď na Jihlavsku nastává obdobná situace. Ač neumírá císař, mizí něco, co bylo jeho součástí.
Svět se kvůli tomu nezboří, zvony zvonit nebudou, slzy nepotečou. Ale mnozí lidé si možná poprvé v životě uvědomí, že linkové autobusy mohou mít i jinou barvu než modrou a bílou.
