Konečně se snad umoudří počasí a začnou zase grilovačky, kdy v průběhu večera přibrušujeme ocílkou nože a lehkým chlubením své sebevědomí. Pod hvězdnou oblohou nám naši kamarádi a známí najednou připadají jedineční. Nikdy to však nejsou ti, s nimiž zrovna popíjíme u grilu.
Podmínkou, abychom o někom ze svých kamarádů či známých mluvili jako o jedinečném, je – že tam není. A že ho člověk, jemuž o něm vyprávíme, nezná tak dobře jako my. A tak kamarádům vykládáme o dalších kamarádech, kteří jsou „krásnými blázny“, renesančními lidmi, fanatiky svých zálib, ostrými podnikateli… Mluvíme o přátelstvích se sportovci pozoruhodných výkonů, s latentními génii umění…
A v téhle setrvačnosti už není divu, když se zmíníme i o svém urologovi, který vedle toho, že je kapacita, z nějakého důvodu právě k nám chová sympatie, stejně jako náš autoklempíř, který je takřka rodinným přítelem a k našemu štěstí rovněž špičkou v oboru. Máme opravdu kliku (spíš však musíme něco vyzařovat…), že jsme si naklonili nejlepšího řezníka široko daleko, zahradníka, psychologa, trenéra, všechny… A doufáme, že kamarád, jemuž tohle všechno vykládáme, s námi pohlédne vzhůru a dojde mu, že i my tak trochu obcujeme s hvězdami.
Jsme totiž astrologové, kteří se hvězdami neřídí, ale malují je a hrají si s nimi, jak potřebují. A tak aura jedinečnosti mizí, jakmile přítel, jehož jsme před měsícem líčili druhým jako básníka, dnes večer osobně přijde. Nepřijde ovšem o náš vděk. Jen si ho nezaslouží příslibem půlnočních veršů, ale bavorskými klobásami, které přinesl. Odměníme ho příběhemo svém dalším jedinečném příteli – závodníku na kole!
Někdy se hvězdy našeho pitoreskního vesmíru při rožnění srazí: Cyklista rozpozná v básníkovi brnkálistu přiblblých popěvků, zatímco ten musí spolknout zklamání, když mu závodník namísto zasvěcení do světa cyklistiky a kyslíkového dluhu jen řekne, že s kolem sekl už ve třiadvaceti, protože „se mu rozjelo astma“.
