Nicméně několik postřehů z doby ještě před otevřením. Linkový autobus Přibyslav – Havlíčkův Brod, asi dvanáctiletý kluk se sluchátkem mobilního telefonu v uchu s opovržením hledí na stavbu nové knihovny a cedí přes druhé zuby: „Knihovna? K čemu to je? Kdyby tady radši postavili třeba obchoďák.“ Postřeh druhý. Chlapík kolem třicítky, takzvanou totalitou nepolíbený, dává na parkovišti před kulturním domem Ostrov hlasitě k dobru stejnou otázku.

Je zajímavé slyšet, co si ten kluk před pubertou a pán, který podle oblečení nepatří určitě k dolním deseti melounům, přejí mít místo knihovny. Další supermarket? Proč ne ještě obří parkoviště a počítačovou hernu? Je smutné, když se příslušníci národa Jana Amose Komenského, Jana Nerudy a Jaroslava Seiferta ptají, k čemu je ve 21. století demokratůry dobrá knihovna a radši by místo ní viděli supermarket.

PEPITO (NE)PLIVEJ. Miloš Doležal je básník, spisovatel a publicista.
Ceny za nejhezčí knihy letošního roku jsou rozdané. Zabodoval Miloš Doležal

Není to tak dávno, kdy v českých zemích existovalo poddanství. Tisíce lidí neuměly číst ani psát. Byli závislí na rozmarech svých pánů, nebylo těžké jim namluvit cokoliv. Vrchnosti často takový stav věci vyhovoval. Protože sečtělý a vzdělaný poddaný se nedá opít rohlíkem, moc se ptá a dokonce zkouší rebelovat. Ani ve 21. století se situace moc nezměnila. Lidé, kteří stavbu knihovny považují za zbytečný luxus, protože svůj volný čas obětovali sociálním sítím, návštěvám supermarketů, nekonečným seriálům a primitivním reality show a nehledají nic, co by rozšířilo jejich duševní obzory, jsou na tom zhruba stejně jako nevzdělaní nevolníci před stovkami let. Stávají se tak snadnou kořistí pro nové panstvo a pro nové manipulátory.