Už téměř týden stojí před žďárskou radnicí skupinka lidí. V pondělí se dočkají a dostanou stavební parcely za výhodné ceny. Někteří kolemjdoucí se smějí, že je to jak fronta na favority v roce 1988. Jiní s opovržením mluví o ponižujícím způsobu, jak sehnat parcelu, která je v dnešní době, dalo by se říct, nedostatkovým zbožím.

Faktem ale je, že se jedná o nejvíce spravedlivý způsob, jak pozemky lidem prodat. V aukci totiž vždy vyhrají ti nejbohatší, obálková metoda zavání různými podvody a možnost losování je napadnutelná. To ostatně ve Žďáru už poznali na vlastní kůži. Při čekání ve frontě dostane pozemky ten, kdo vydrží až do konce. Může je přitom vystřídat někdo z rodiny nebo z přátel. Že tam někteří stráví osm nocí je přitom jen jejich volba.

Lidé si na parcely za dobrou cenu musí počkat do pondělí.
Rodiny si před radnicí ve Žďáře hlídají pořadník na levné parcely. I pod stanem

Mylná je i představa, že lidé stojí v řadě za sebou a jediné, co mohou dělat, je počítat projíždějící auta. Čekající totiž mají u radnice židličky, elektroniku, někteří si čtou knížku nebo na notebooku pracují. A navazují navzájem kontakty, vždyť budou za nějaký čas sousedi. Když se v noci dohodnou, jdou si na hodinku lehnout do stanů a pak se zase vrátí.

Podle mě je to sice kuriózní, ale férový způsob a za ten posílám vedení města palec nahoru. Může to být vlastně i zajímavé dobrodružství, o kterém budou čekající jednou svým dětem a vnoučatům vyprávět. Příběh bude začínat slovy: „Když jsme chtěli postavit dům, kde teď bydlíme, potřebovali jsme pozemek…“