Přihlášení členové Deník Klubu čtou vše bez omezení.
Chci předplatné
ZMĚNIT REGION
Zavřít mapu

Dana Pokorná

Šéfredaktorka Orlického deníku

Deník

Čas tak rychle utíká. Letos v září to bylo 27 let, kdy jsem se drze byla v novinách zeptat na místo. Zkušenosti žádné, chuť veliká. Tehdy to byl týdeník Listy Podorlicka. Přinesla jsem pár svých prací (slovo pár sedí), služebně nejstarší kolega tehdy povytáhl obočí a konstatoval, že je to zajímavé. To říkal diplomaticky o materiálech, které nechtěl kriticky hodnotit. Nicméně byla jsem přijata a začala psát.

Pohledem deníkáře by se zdálo, že týdeník musel být brnkačka. Ale nebyl. Podmínky byly s těmi dnešními nesrovnatelné, technologie v plenkách. Žádné notebooky, žádný internet, žádné mobilní telefony, žádné sociální sítě. Co si člověk nezjistil na ulici, to prostě nevěděl. Stránky se připravovaly na stolním počítači, který jsem naposledy viděla na retro výstavě o počítačových hrách. Program by musel u dnešních ajťáků vyvolávat široký úsměv na tváři. Stránky se nahrávaly na disketu (pro neznalé předek cédéčka) a společně s fotkami posílaly kurýrem do královéhradecké tiskárny. Sem tam se něco zadrhlo a my zažili mnoho napínavých chvil. Fotky. Tak to je na samostatnou kapitolu.

Digitál byl hudbou budoucnosti, fotilo se na kinofilmy. Fotograf se po návratu z akce zavřel do fotokomory a vylezl za pár hodin s červenýma očima a štůskem fotek v ruce. Když jsme pak postupem doby „vyfasovali“ počítače, starší kolega zvyklý psát na psacím stroji se musel učit dvojklik na myši. Zpočátku se nedařilo a ikonku pracovního programu jsme my ostatní nacházeli různě posunutou po ploše. Čas běžel. Z Listů Podorlicka se stal deník, nejdříve Orlické noviny, později Orlický deník. Měnily se podmínky, způsob práce, celý svět kolem.

K nejsilnějším okamžikům mého profesního života patřila povodeň v devadesátém sedmém. Dodnes mám před očima obrazy zkázy. Půlku mostu s pokrouceným zábradlím. Koleje, které se vznášejí ve vzduchu, kus země pod nimi odnesla voda. Kusy chybějících domů. Všude kolem řeky obrovský nepořádek, nánosy bahna, stromy, věci, které sebrala cestou voda. V jedné z vyplavených vesnic jsem si tehdy sundala boty, vyhrnula kalhoty a rozhovor nabírala s vodou po kolena. Po zatopené hlavní silnici v okresním městě tehdy pluly lodě. I já jsem utopila auto, které jsem nestihla přeparkovat. Kdo nezažil, nepochopí.

< Předchozí
1 z 4
Další >

Nejnovější články redaktora:


Napište zprávu redaktorovi:

Potvrzuji, že odesláním tohoto formuláře vyjadřuji svůj souhlas s Všeobecnými smluvními podmínkami a beru na vědomí tyto Zásady zpracování osobních údajů společnosti VLTAVA LABE MEDIA a.s. („VLM“).

Seznamte se s šéfredaktory Deníků východních Čech:

Prozkoumejte jiný region ČR: