Jak jste prožívala cestu Lukáše Krpálka turnajem?
Od druhého zápasu jsem si říkala: „On to dá!“ Já jsem sice trošku pověrčivá, ale už když se mně ptali před olympiádou, vždy jsem odpovídala „Cinkne to“. Jen jsem netušila jak. (směje se)

Lukáš začínal každý zápas spíše opatrně a pokaždé byl hned v úvodu napomínán za pasivitu. Viděla jsem v tom záměrnou taktiku?
Ano! Z jeho strany to bylo zcela logické. On byl v té kategorii nejlehčí, z toho vše vycházelo. Jeho těžší soupeři mají obrovskou sílu, ale rychleji se unaví. A nahrává jim i váha. Takže Lukáš si musel počkat, až se vyšťavili. Což jde u nich rychleji, než u hubených. (smích) Bylo vidět, že nechtěl udělat chybu. Počkal si zhruba dvě minuty, potom se to v judu láme. To jeho stylu i vyhovuje a v závěru do toho začne šlapat.

Oblíbenou technikou Lukáše Krpálka je sumi-gaeši. Když ale za pásek bere tak těžké soupeře, nehrozí zranění? Vydrží pásek takovou zátěž?
Pásek vydrží všechno! Za prvé je uvázaný dvojitě, a za druhé je opravdu pevný. Mám vyzkoušené, že s ním lze stěhovat i nábytek. (smích)

Vy jste byla u judistických začátků Lukáše. Byl už tak výrazným talentem v žákovském či dorosteneckém věku?
Lukáš ze začátku nebyl vůbec technik. To není ostatně v podstatě nikdo, to jsou spíš výjimky. K tomu se musí dozrát a je to složitý proces. Každý musí postupně dospět k tomu, aby začal o judu i přemýšlet. Na Lukášovi ale bylo vidět už od dětství, že vůbec nic nevzdává. Fyzicky na tom byl mezi vrstevníky velmi dobře a pokaždé bojoval do poslední chvíle. I když prohrával, stále si šel pro vítězství. Ještě s gongem do toho šlapal. Zdravou zarputilost jsem na něm viděla hned.

Celá Jihlava je na svého rodáka oprávněně pyšná. Zopakujete po pěti letech veřejné setkání s Lukášem na jihlavském náměstí jako po Riu?
To bohužel nezáleží zcela na mně, to zařizovalo město. Já věřím, že si to zopakujeme, že si město nenechá tuto příležitost ujít. Další zlato z olympiády je senzace. To se nezažívá mockrát za život.