„Narodila jsem se v Brně, protože v novoměstské nemocnici tehdy ještě nebylo zřízeno porodní oddělení, fungovala tam jen interna a chirurgie. Celý život jsem ale prožila v Novém Městě, to je město, které mám velmi ráda. Stal se ze mě novoměstský patriot," potvrzuje Jana Černá.

Mnozí Novoměšťané vás znají ještě ze školních lavic. Jak dlouho jste učila?

Já jsem byla ve škole prakticky celý život. Učila jsem čtyřicet čtyři let. Ještě po odchodu do důchodu jsem vypomáhala s výukou studentů v gymnáziu. Nechtěla jsem zůstat jen doma, byla bych tam nešťastná.

I když jste pak učit přestala, „jenom doma" jste nezůstala. Co všechno děláte?

Jsem například členkou kulturní komise.

Vy jste ale nejen členkou kulturní komise, na mnohých kulturních akcích se také aktivně podílíte, například recitací básní.

To je takové dědictví z dřívějška. Můj tatínek býval divadelní ochotník, což se mi strašně líbilo. Ale když jsem se měla sama zapojit k ochotnickému souboru, najednou jsem se začala ostýchat. Měla jsem pocit, že vím, jak to má vypadat, ale neumím to ztvárnit. Takže jsem začala raději recitovat. Občas to na nás, jako na kantory, zbylo.

Takže jste začala recitovat ještě v době, kdy jste učila?

Ano. Dostali jsme třeba za úkol udělat kulturní pořad k vyvraždění Lidic. Tam museli vystupovat všichni kantoři, kteří toho byli schopní. Dělat Lidice pouze s dětmi nebylo dost dobře možné, tam museli figurovat také dospělí. Takže kdo něco uměl, četl a přednášel. Pak jsem také po nějakou dobu recitovávala i na svatbách.

To jste sama chtěla, nebo jste o to byla požádána?

To bylo tak, že jsme coby kantoři měli vyvíjet nějakou mimoškolní činnost. Takže já jsem se domluvila s matrikářkou a chodila jsem recitovat na svatby. A bylo to docela hezké. Trvalo to poměrně dlouho.

Vzpomínáte si na nějakou zajímavou svatbu?

Konkrétně na svatbu ne, ale mám hezkou vzpomínku na devadesátý rok. Tehdy chodil na varhany hrávat pan učitel Hradecký ze základní umělecké školy. Zpíval další učitel, Josef Jínek. V prosinci se uskutečnila pouze jediná svatba. A jakmile skončila a svatebčané odešli, začal pan učitel Hradecký hrát na varhany koledy a my ostatní jsme se dali do zpívání. I se starostou. Svatba byla v dopoledních hodinách, ale domů k obědu jsme se tehdy dostali až někdy po druhé hodině. Bylo to moc pěkné.

Vraťme se ale ještě na chvilku k vaší recitaci. Dodnes vás lidé mohou slyšet přednášet na některých vernisážích.

Teď už ani ne, měla jsem dva vážné úrazy, takže moje recitační činnost trochu polevila. Ještě před nedávnem jsem ale jezdívala otevírat výstavy například malířce Heleně Puchýřové. Naposledy jsem recitovala na vernisáži výstavy věnované sourozencům Křičkovým.

Když už jste zmínila sourozence Křičkovy, tak mě napadá, které novoměstské umělce máte nejraději?

Křičkovi jsou mou srdeční záležitostí. Velice jsem si oblíbila hlavně Petra Křičku. Osobně jsem jej sice neznala, ale poznala jsem se s jeho manželkou, tehdy už vdovou, s paní Aničkou. Od ní jsem se o Křičkově rodině strašně moc dozvěděla. Navázaly jsme spolu přátelský vztah, ona jezdívala prakticky na všechny kulturní akce, které Nové Město pořádalo.

A další novoměstské kulturní osobnosti?

Pro novoměstské patrioty, ke kterým patřím, je nemyslitelné nevážit si například práce Jana Štursy. A ještě bližší vztah mám k Vincenci Makovskému a to nejen proto, že po něm bylo pojmenováno novoměstské gymnázium, kde jsem učila. Dá se říct, že si vážím všech místních umělců, s některými jsem měla možnost se i osobně setkat. Trochu jsem poznala malíře Zezulu, seznámila jsem se také s grafikem Jiřím Šebkem. S ním jsem společně pracovala na sborníku ke stému výročí gymnázia. Moc na něj stále vzpomínám, měl velké znalosti o městě, což by se nám velmi hodilo nyní, když děláme pravidelný seriál o novoměstských ulicích a domech do místního zpravodaje.

Tím se dostáváme k vaší další aktivitě. Sepisujete historii novoměstských ulic.

To začalo úplně náhodou. Jednou jsem si během obědu v jídelně povídala s Žofií Řádkovou z městského úřadu. Ona jen tak mezi řečí prohodila, že se místní chodí ptát, po kom jsou vlastně pojmenované novoměstské ulice. Mě to zaujalo. Samozřejmě, že se neptali na Masarykovu nebo Wolkerovu. Ale zajímala je třeba ulice Nečasova, Drobného nebo Monseova, která jim zněla doslova exoticky. Tak jsem oslovila některé své vrstevníky, sešli jsme se a domluvili se, že to lidem vysvětlíme prostřednictvím Novoměstska. Že jim nejen vysvětlíme, po kom jsou ulice pojmenovány, ale také si trochu zavzpomínáme, jak to vypadalo dříve.

O novoměstských ulicích ale nepíšou pouze vaši vrstevníci a také nejen lidé z Nového Města.

Pomáhá nám i archivář Vít Křesadlo, který je také městských kronikářem. A nesmím zapomenout ani na Věru Rudolfovou z Brna, která dříve pracovala v brněnském rozhlase. Prostřednictvím své práce se setkala s řadou osobností i z Nového Města, po mnohých z nich jsou ulice pojmenovány. Věra Rudolfová dodnes na naše schůzky z Brna dojíždí. A začali nám pomáhat i další lidé, kteří třeba v té či oné ulici kdysi bydleli nebo k ní mají blízký vztah. Buď o ní něco sami napíší nebo nám to povykládají a my vše zpracujeme. Takto se zapojil například Jiří Janíček, který je jednou z hlavních osobností novoměstských skautů.

Už jste popsali všechny novoměstské ulice?

Všechny, to už máme za sebou. Ale když jsme o nich psali, všimli jsme si, že z některých zmizela spousta domů. Takže jsme se zase začali věnovat jim. Přímo se obracíme na konkrétní pamětníky. Třeba potomci rodiny Škrdlovy, které patřil výstavný dům na Komenského náměstí, sepsali hezkou vzpomínku právě na tuto stavbu. Jaroslav Německý zase zavzpomínal na bývalý Hotel Německý. Ten hodně vyhledávali v době lyžařských závodů lidé z Brna. A scházely se tam i mnohé místní významné osobnosti. Se zmizelými domy už budeme končit.

Určitě už máte další plány.

Ještě nám pár domů zbývá, ale po nich bychom rádi popsali i významné domy. Za zmínku určitě stojí dům u Salvátora, který stojí na Vratislavově náměstí. Bydlel tam lékárník František Med, který byl nejen lékárníkem, ale také významnou novoměstskou kulturní osobností. Domy jako takové jsou především spojeny s lidmi, kteří v nich žijí.

Kterým dalším nemovitostem se chcete věnovat?

Určitě bude mezi ně patřit Sadílkova vila. Bylo by škoda, kdybychom na ni zapomněli. A připomeneme i sokolovnu, o níž už jsme sice psali, ale je to místo, kde se soustředilo hlavní dění ve městě. A také budovu gymnázia. A přemýšlíme o dalším tématu, a tím jsou osobnosti. Je jasné, že nebudeme psát o Makovském, Štursovi a o dalších umělcích, o nichž už toho bylo mnoho řečeno.

Můžete tedy uvést nějakou konkrétní osobnost?

Jde o osobnosti, někdy spíše osůbky, které svým způsobem do života města velmi zasáhly. Ty by si nějakou vzpomínku zasloužily. Když jsme psali o Žďárské ulici, připomenuli jsme také slečnu Ráčkovou, která pracovala jako vychovatelka u Františka Ferdinanda d'Este. Mělo to obrovský ohlas. Mnozí si slečnu Ráčkovou ještě pamatují, třeba jak jezdila po městě s vozíkem s hnojem, i když to na druhou stranu byla dokonalá dáma. Bavit se s ní byl obrovský kulturní zážitek. A takových „malých" osobností byla ve městě spousta.

Čemu dalšímu se ještě věnujete?

Pracuji také v českobratrské církvi evangelické. Dříve jsem byla i členkou staršovstva, teď už ne. Ale stále mám ten sbor ráda a ráda pro něj něco dělám. Jsem průvodkyní při komentovaných prohlídkách evangelického kostela. Bývá tam poměrně hodně zájemců. Letos se uskutečnila také. Pokaždé začínáme nejprve na Komenského náměstí, kde si neodpustím připomenout jeho historii. Poté se přesuneme do parku u kostela a nakonec vejdeme přímo do kostelní budovy. Vždy se snažím povídat o něčem jiném. Jednou to byla historie varhan, poté jsem si povídali o zvonech. Letos jsem připomenula někdejší faráře, zejména faráře Dobeše, který se zasloužil o stavbu zdejšího kostela. Mimo jiné učil i náboženství na tehdejší novoměstské reálce, nynějším gymnáziu a byl jediný, kdo do pamětní knihy sboru zapsal vzpomínku na první maturitu v Novém Městě. Tehdy prý stál před školou zástup lidí, kteří čekali, jak vlastně novoměstští maturanti dopadli, protože maturitní komisi prý v té době předsedal velmi přísný předseda. To je jedna ze zajímavostí, které se snažím lidem sdělit.

Komentované prohlídky bývají jednou ročně. Vy ale pořádáte také častější akce týkající se novoměstského evangelického sboru.

Pastorační pracovnice připomněly, že se spousta akcí dělá pro děti nebo pro střední generaci. Ale že se nedělá nic pro ty starší. Navrhly tedy Kavárničku pro seniory a zeptaly se mě, jestli s nimi nechci spolupracovat. Takže se každé třetí úterý v měsíci scházíme v presbyterně, kde připravíme pohoštění a povídání na nejrůznější témata.

Jaká například?

Třeba naši první kavárničku navštívila Milada Petrovičová, jejíž dcera žije na západní Ukrajině. Hned jsme ji požádali, jestli by příště nemohla přijít vypravovat o životě na Ukrajině. Byla to nesmírně zajímavá beseda, její dcera má jedenáct dětí a žije ve velké rodinné a náboženské komunitě. Jiné povídání bylo třeba o nově připravovaném evangelickém zpěvníku.

Toto téma je čistě evangelické, a tak mě napadá, jestli do vaší kavárničky mohou zavítat i „neevangelíci".

Mohou, dokonce je srdečně zveme. Vloni jsme třeba v prosinci měli téma horácké lidové adventní a vánoční zvyky. V jiné kavárničce jsme zase vyráběli adventní věnce a svícny. Také jsme pozvali paní Ruth Šormovou, která nám vyprávěla o poslání novoměstského Portima, o němž mnoho lidí nic neví. Takže většina témat bude určitě zajímat všechny, bez rozdílu. Už máme i plány do budoucna, znovu se například vrátíme k oblíbenému tématu život na Ukrajině. A v adventní kavárničce budeme opět něco pěkného vánočního vyrábět. Takže ještě jednou, zveme všechny.