Album Restart je vaším čtvrtým studiovým počinem. V čem je jiné?

Původně jsem vybíral asi ze čtyřiceti věcí, z nichž jsem vyselektoval pětadvacet. Všechny jsem předal Daliborovi Cidlinskému mladšímu, který z nich vybral výsledných dvanáct. Známe se z konce 90. let a už asi deset let jsme si slibovali, že spolu něco uděláme. A myslím, že je to konečně dospělé album s jasným názorem a pocitem.

Deska má podtitul O naději ukryté v novém. V čem je pro vás nejvíc ukrytá naděje?

Naději nosíme každý v sobě. Neopouští nás, ani v nejtěžších chvílích. Mě moje naděje neustále žene vpřed. Za pět let od mé poslední desky se toho hodně nového stalo. S kapelou jsme odehráli stovky koncertů, přebral jsem pod sebe svoji agenturu, mám nového producenta a nové hudební vydavatelství. K tomu všemu je tu má rodina a úžasné děti. Nová deska je vyústěním všeho, o čem jsem mluvil, a jakýmsi novým startem. Proto Restart.

Kdy jste zatím zažil v životě nejzásadnější restart?

Právě se v něm nacházím. Daří se mi skládat, daří se mi koncertovat tak, že vím, co od koncertu chci a vím, jaký pocit chci předat. Našel jsem skvělé lidi kolem sebe, ať už kapelu, nebo celý produkční tým. Věřím, že s novou deskou, s novým vydavatelstvím se posuneme zase o kus dál, budeme překvapovat a rozvíjet se.

Na albu zaznívá hned několik vašich akustických a elektrických kytar…

Do studia jsem jich přivezl asi patnáct, Dalibor Cidlinský se na mě díval jako na šílence. Je pravda, že jsem sběratel kytar. Nevyhledávám ale zajímavé kousky odněkud zvenčí, nechávám si ty, které se mnou jdou celý život. Žádnou kytaru jsem neprodal, ani tu první, na kterou jsem si tenkrát ještě jako student vydělával brigádou v truhlářství. Úplně všechny moje kytary nakonec na desce nezní, ale je jich hodně. Od nových kytar Furch až po klasiku značky Martin. Pro mě je to tak trošku cesta životem. Na albu hraju mimo jiné i na kytaru, kterou jsem oprášil po dlouhé době. Osm let mi stála v koutě s rezavými strunami. Vyčistil jsem ji, dal nové struny a většinu demosnímků z té původní pětadvacíctky jsem nahrál právě s ní. Po letech mi vdechla novou duši.

Ke dvěma písním jste si i sám složil texty. Snažíte se do nich otisknout i vlastní příběhy?

Je pravda, že dřív jsem textoval víc. Když skládám, běží mi v hlavě současně muzika i text. Teď mám ale složeno spíš hodně muziky, a když zaznamenám jen hudbu, k textu už se nevracím. Už se nedokážu nakopnout a zpětně k tomu napsat příběh. Tady pak nastupuje spolupráce s Tomášem Rorečkem, jenž je většinovým a hlavně mým osobním textařem, který je zase rád za nějaké vodítko. Navíc, přiznám se, nacházím v Tomášových textech i svoje životní příběhy. A myslím, že si tam ten svůj příběh najde asi každý.

Nakolik jde z alba vyčíst okamžiky, které jste za uplynulých pět let zažil v osobním životě?

Na textech alba nás pracovalo víc, ale hlavní motivy jsou od Tomáše Rorečka a ode mě. S Tomášem jsme se potkali v roce 2008, kdy za mnou přišel po jednom našem koncertě v Lucerna Music Baru. Dneska jsme výborní kamarádi a myslím si, že je to na našich věcech znát. Jsme na sebe hodně napojení. Sedáváme spolu doslova nad každým řádkem, nad každým slovem.

Album postupně představíte v osmnácti městech republiky. Na co se mohou fanoušci těšit?

Hrozně to letí! Vždycky rád vzpomínám na rok 1996 a můj první koncert ve Zbraslavi u Brna, hned vedle mého rodiště Újezdu u Rosic. Přišlo tam tehdy úžasných třiadvacet platících diváků! Spolu se členy rodin kluků z kapely tam mohla být tak stovka posluchačů… Postupně přišlo devatenáct ročníků vánočních turné, každé úplně jiné a každé s jinými hosty. Několik let jsme jezdili s kapelou a cimbálkou, nebo jeden rok s velkým Cimbál Big Bandem.

Jak letos strávíte Vánoce?

Určitě v poklidu. Nejvíc se těším na Vánoce s dětmi. Jejich rozzářené oči, úsměvy a radost jsou asi nejvíc. Takže se těším na rodinu, klid a pohodu.