Jména Elvíra Stárová nebo Volfgang Flek většině lidí už nic neřeknou. A přece tyto osobnosti ve své době něco znamenaly, měly talent, který je proslavil nejen v samotném Novém Městě, ale i jinde. Věra Rudolfová se rozhodla připomenout jejich životní osudy a jejich dílo v publikaci Kraj návratů i setrvání, jejíž křest se uskuteční 15. listopadu v patnáct hodin v novoměstské Horácké galerii.

Knižní novinka Věry Rudolfové je v pořadí už pátou publikací věnovanou osobnostem kulturního života Vysočiny. „Během své redaktorské práce v Českém rozhlase jsem se setkala s několika umělci, kteří se narodili v Novém Městě na Moravě nebo v jeho okolí. To platilo například o restaurátorce a malířce Věře Frömlové-Zezulákové, malířích Rudolfu Hanychovi, Jindřichu Hegrovi, Františku Emlerovi, Pavlu Kopáčkovi, Jiřím Šebkovi, spisovateli Josefu Věromíru Plevovi a uměleckému knihvazači Bohuslavu Plevovi. Jejich vyprávění jsem z rozhlasových vln převedla do písemné podoby a doplnila je zápisy z novinářského bloku," vysvětlila spisovatelka důvod, proč začala sepisovat medailonky významných osobností.

Jak moc se pátá kniha liší od té úplně první?

Při psaní první publikace Kraj věčných návratů, která vyšla v roce 2005, jsem měla usnadněnou práci. Právě proto, že jsem většinu osobností sama poznala, nemusela jsem tolik spoléhat na svědectví pamětníků a studium archivního materiálu. Takové poznání je pro tvorbu literárního portrétu samozřejmě nejlepší. Výjimkou byly medailonky sochařů Jana Štursy a Vincence Makovského, kde jsem už vycházela ze vzpomínek členů rodiny a přátel obou umělců. I první knihu jsem doplnila fotografiemi, ale nebylo jich tolik jako v dalších knížkách. Dá se tedy říci, že při tvorbě publikace Kraj návratů i setrvání jsem měla mnohem více práce. Musela jsem spoléhat především na vzpomínky pamětníků a na pátrání v archivech. To bylo časově velice náročné a zavedlo mě do různých míst Moravy. Ale když dobře dopadlo, měla jsem radost, jakou má každý člověk z úspěšně dokončeného díla.

Tentokrát jsou v ní zastoupeny pouze nežijící osobnosti, Proč?

Odpověď je velice jednoduchá. Čas neúprosně běží, ve shonu všedního dne si málokdo vzpomene i na známější umělce, kteří už nejsou mezi námi. Pokud jde o zapomenuté osobnosti, je situace daleko horší. Co řekne současníkům třeba jméno Volfgang Flek, Jan Evangelista Nečas, Antonín Odehnal, Josef Pavelka nebo František Žemlička? Léta běží i pamětníkům, kteří o těchto osobnostech mohou podat svědectví. Stále jich ubývá. V archivech se sice dají najít různé dokumenty, ale v žádném případě nemohou nahradit osobní vzpomínky.

Napsání knihy předcházelo setkávání se s pamětníky, kolik jste jich musela obejít?

Pamětníky jsem nepočítala. V knize je celkem 23 medailonků. Někdy jsem ovšem musela vyhledat více pamětníků, protože jejich vzpomínky byly příliš kusé a k vytvoření portrétu určité osobnosti nestačily. Počet „zpovídaných" tedy odhaduji tak kolem třiceti.

Byli všichni vstřícní nebo jste se setkávala i s negativní reakcí?

Byli velice vstřícní. Mohla jsem nejen zaznamenat jejich vzpomínky, ale také mi ochotně zapůjčili důležité dokumenty či fotografie, které se určité osobnosti týkaly. Uvedu alespoň několik příkladů. Když jsem například v Jimramově pátrala po stopách skladatele a učitele Josefa Pavelky, pomohl mi znalec místní historie Josef Dobiáš. O nakladateli Bedřichu Tučkovi, který pobýval na sklonku života ve Svratce, mi zase vyprávěla Marta Kovaříková. Pokud jde o pamětníky, s negativní reakcí jsem se vůbec nesetkala.

Které osobnosti ze Žďárska a z Novoměstska jsou v publikaci zastoupeny?

Uvedu je v abecedním pořadí: Oldřich Bartoš, Ladislav Fikar, Volfgang Flek, Věra Frömlová-Zezuláková, Rudolf Gajdoš, František Hrubín, Karel Juda, Pavel Kopáček, Arnošt Košík, Jaroslav Křička, Petr Křička, Jan Evangelista Nečas, Antonín Odehnal, Josef Pavelka, Elvíra Stárová, Marie Střižíková-Šimková, Zdeněk Šimek, Otakar Šín, Bohumil Šín, Bedřich Tuček, František Vízner, Jindřich Zezula, František Žemlička. Čtenáře možná překvapí, že jsem do publikace zařadila i medailonky dvou známých umělců skladatele Jaroslava Křičky a básníka Petra Křičky. Soustředila jsem se ovšem jen na některé epizody z jejich života. Málokdo například ví o tom, že několik skladeb Jaroslava Křičky mělo premiéru právě v Novém Městě na Moravě. Pokud jde o Petra Křičku, pokusila jsem se vypátrat, jak to vlastně bylo s šípkovým keřem, který proslavil ve své básni.

A můžete prozradit, jak to tedy bylo?

O tom, kde Křičkův šípkový keř rostl, kvetl a pak zářil červenými plody, se dodnes vedou spory. Ten původní už v současné době u silnice mezi Novým Městem na Moravě a Maršovicemi nenajdeme. Koncem osmdesátých let minulého století padl za oběť výstavbě rodinných domů na kopci Holubce. K jakému závěru jsem při pátrání dospěla, však neprozradím. Čtenáři publikace Kraj návratů i setrvání se to určitě dozvědí.

Čí medailonek vám dal nejvíce práce?

Nejvíce práce jsem měla s vytvořením portrétu malířky Marie Střižíkové-Šimkové. Přiznám se upřímně, že jsem její jméno poprvé slyšela až na výstavě, kterou novoměstská Horácká galerie pořádala v březnu 2014. Viděla jsem několik jejích obrazů, inspirovaných Českomoravskou vysočinou. Dozvěděla jsem se také, že tato galerie spravuje rozsáhlý pozůstalostní soubor krajinomaleb Marie Střižíkové-Šimkové. V souboru bylo i šest sloh v černých deskách. Tyto objemné slohy jsem poctivě prostudovala. Prohlédla jsem si staré fotografie a skicáky, přečetla malířčiny básně a prolistovala dva románové rukopisy. Tak jsem získala cenné svědectví o jejím životě. Ale pořád mi k dokreslení jejího portrétu něco chybělo. Vyprávění lidí, kteří měli možnost ji poznat.

Podařilo se vám najít nějaké pamětníky?

Na Ždársku, kde Marie Střižíková-Šimková prožila mládí, jsem pamětníky nenašla. Nezbývalo, než zajet do Milotic u Hodonína, kde pobývala po druhé světové válce. V pátrání mi pomohla Miroslava Bočková, která je kronikářkou obce. Jejím prostřednictvím jsem získala svědectví dvou pamětnic, které se s Marií Střižíkovou dobře znaly.

To byl jediný medailonek, se kterým jste měla více starostí?

Hodně úsilí jsem také vynaložila při pátrání po osudu sochaře Františka Žemličky. Tento žák Jana Štursy byl autorem několika pamětních desek, které najdeme na různých místech Nového Města na Moravě. Měl ale v životě smůlu. Stejně jako Arnošt Košík zůstal František Žemlička ve stínu slavnějších sochařů. Vincenci Makovskému i jiným umělcům pomáhal při realizaci jejich monumentálních prací. Poslední léta svého života strávil v Opavě. A tak mě pátrání nakonec zavedlo do tamějšího Slezského zemského muzea, které spravuje jeho pozůstalost.

O nežijících osobnostech toho bývá známo poměrně hodně. Podařilo se vám zjistit něco úplně nového?

Pokud jde o známé osobnosti, podařilo se mi například upřesnit místo narození básníka Ladislava Fikara. Ve slovnících se sice uvádí Samotín, ale v několika variantách: na Českomoravské vysočině, u Žďáru nad Sázavou, Havlíčkova Brodu, nebo u Chotěboře. Samotín, kde se básník skutečně narodil, je součástí obce Žižkovo Pole nedaleko Přibyslavi. Na hřbitově v této obci je také místo posledního odpočinku Ladislava Fikara. Méně známou osobností byl spisovatel Karel Juda, který několik let působil jako profesor na novoměstské reálce. Ve školním roce 1905 až 1906 učil na reálce v Prostějově. V celé republice ho proslavil tzv.Judův případ.

Pojem Judův případ už něco řekne jen málokomu. Můžete ho upřesnit?

Kvůli příspěvku do katalogu k výstavě abstraktního malíře Františka Kupky se Karel Juda stal terčem útoku klerikálního tisku. Jeho případ se dostal až na říšský sněm. Zastal se ho profesor T. G. Masaryk, podporu mu vyjádřili moravští učitelé i studenti, ale nic nepomohlo. Za trest byl Karel Juda přeložen do Příbora.

Co tak strašného napsal?

V katalogu psal o Kupkově cyklu Náboženství. Uvedl mj.: „Nikdy nebylo a není náboženství lidské nic jiného než řemeslo, než obchod. Nikdy nešlo za ideály božskými, nýbrž za světským úspěchem. Kupka to pověděl svými kresbami otevřeně." No a za tato slova požadovali poslanci strany lidové jeho exemplární potrestání. Podle nich Karel Juda urazil náboženské city, což není důstojné vychovatele mládeže.

Několikrát jste zmínila i o hledání v archivech, můžete trochu přiblížit tuto práci?

Je velice zajímavá, i když časově náročná. Jakmile vstoupím do muzea či archivu, stává se ze mě badatel. Nejdříve musím zjistit, zda tam vůbec mají k určité osobnosti archivní materiály. Pak požádám o zapůjčení a ve studovně si prohlížím jednotlivé sbírkové předměty. Mnohdy jsem velmi překvapená, co všechno v archivech a muzeích najdu.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

V novoměstském Horáckém muzeu to například byla pozůstalost po Volfgangu Flekovi, kterou muzeu věnoval jeho příbuzný Vladimír Trojánek. Ve Státním okresním archivu ve Žďáře nad Sázavou zase mají archiválie, které se vztahují k hudebnímu skladateli Otakaru Šínovi. V Městském muzeu ve Svratce uchovávají dokumentační materiál o sochaři Antonínu Odehnalovi či nakladateli Bedřichu Tučkovi. Ještě bych chtěla podotknout, že ve všech zmíněných institucích se při pátrání po osobnostech Vysočiny setkávám s velkou ochotou a vstřícností. Což platí také o Horácké galerii.