Kde jste se seznámila s malbou na hedvábí?

Malovat jsem začala v Londýně. Inspirovala mě kamarádka, která navrhovala designy látek, což se mi zalíbilo. Když jsem po studiích přemýšlela, co bych mohla dělat, navštívila jsem jeden výtvarný obchod, kde jsem našla nádherně ozdobený hedvábný šátek. Nadchnul mě tak, že jsem nakoupila látky, barvy a zkusila to sama. S výsledkem jsem byla spokojená, takže jsem malovala dál a věnuji se tomu do teď.

Mohla byste popsat techniku, kterou používáte?

Barva na hedvábí se velmi rozpíjí, proto se nejdříve musí použít speciální kontura s názvem Gutta. Ta se prodává čirá, ale i černá, bílá nebo barevná, může tedy sloužit i jako ozdoba. Dovnitř nakreslené šablony pak nanášíme barvu. Toho, že se barva rozpíjí, ale můžeme také využít, například pro batiku. Zajímavý bělící efekt má také sůl.

Kromě hedvábných šátků a šál, malujete také například na oblečení?

Neumím vůbec šít a celkově na oblečení moc nejsem. Do budoucna to nevylučuji, ale ráda bych se zdokonalila spíše v malování klasických obrazů. Co se týče hedvábí, dá se říci, že jde spíše o zdobení než o umění. Jde o to, aby látka vypadala hezky. Chtěla bych se zlepšit tak, abych mohla malovat třeba i krajiny a portréty.

Kde berete inspiraci, ať už k malbě na hedvábí nebo k vašim obrazům?

Už je to možná skoro nudné, ale největší inspirací jsou mi stále Bermudy, příroda, zejména ptáci. Nechci malovat pořád to samé, ale na druhou stranu si myslím, že když člověka něco inspiruje, musí to nejdříve vyčerpat, počkat až to všechno vyjde ven, a teprve potom začít znovu s něčím novým. Ráda bych se nechala inspirovat Českem, například zdejší architekturou.

Co vás ze slunných Bermud přivedlo do malé vesnice na Vysočině?

V osmdesátých letech jsem odešla studovat angličtinu do Oxfordu a šest let pak žila v Anglii. Tam jsem se seznámila s manželem Čechem, jehož rodina do Anglie emigrovala, když byl malý. V roce 1992 jsme se přestěhovali do Bohdalce, protože manžel má na Vysočině, ve Žďáře nad Sázavou a v Radešínské Svratce příbuzné.

Nechtěla jste se na Bermudy vrátit? Z jakého důvodu zvítězilo Česko?

Původně jsme chtěli zkusit na Bermudách žít, ale problém byl v tom, že jsou moc malé a manžel tam nesehnal práci. Na Bermudách v tomto ohledu není mnoho možností. Já byla navíc na mateřské, takže jsme se rozhodli zůstat v Anglii a nakonec odjeli do Česka.

Považujete nyní Bohdalec za svůj domov?

Ano, cítím se tu doma.

V čem vidíte rozdíly mezi mentalitou Čechů a Bermuďanů?

Připadá mi, že zřejmě proto, že Češi žili tak dlouho v komunismu, se často zbytečně podceňují. Mají falešný pocit, že co je cizí, to je lepší a nejsou příliš hrdí na svůj národ. Bermuďani jsou buď hrdí, anebo to berou jako samozřejmost a nepřemýšlí nad tím. Pak samozřejmě vlivem horka na Bermudách vše plyne pomalu, v pohodě, zatímco tady se spěchá. Také si myslím, že Češi jsou o něco pracovitější než Bermuďani.

Který z těchto životních stylů je vám bližší?

Spíše ten zdejší, protože, když všechno jde pomalu, člověk po nějaké době chce, aby se už něco stalo. Nebaví mě čekat. Na dovolenou bych tedy volila Bermudy, ale na běžný život a práci asi spíše Česko.

Je něco dalšího, co na České republice oceňujete?

Zejména krásnou přírodu, líbí se mi hory, lesy rybníky, všechno. Oceňuji především pak to, že můžu chodit téměř kamkoliv, třeba lesem nebo přes pole, i mimo označené trasy. V Anglii je téměř všechno soukromé a mimo veřejné cesty se člověk skoro nikam nedostane.

Jste dcerou významného ornitologa a ochránce přírody Davida Wingata. Mohla byste shrnout, co se vašemu otci na Bermudách podařilo?

Pro jeho práci byl zásadní objev vzácného druhu ptáka, který byl považován za vyhynulého, a to přes tři sta let. V padesátých letech našli asi sedm párů a můj otec se je snažil zachránit před vyhynutím. Často to byla velmi těžká práce, potýkal se s mnoha problémy. Nakonec je ale překonal a projekt byl úspěšný. Když říkám úspěšný, myslím tím v současné době asi stovku párů ptáků, plus mladé, kteří ještě v párech nejsou.

Souvisí s tímto projektem jeho snaha o obnovu ostrova Nonsuch?

Ano, otec si vždycky uvědomoval, že pokud se mu ptáky podaří zachránit, budou potřebovat vhodnější prostředí než malé ostrůvky, na kterých byli nalezeni. Proto se na vedlejším ostrově Nonsuch, rozhodl vybudovat prales co nejpodobnější tomu, jaký býval na Bermudách před příchodem lidí. Když asi v roce 1960 začal, na ostrově nebylo nic než mrtvé stromy. Dnes je tam skutečně prales, kde znovuobjevený druh ptáků žije přes deset let.

V roce 2005 jste o vašem dětství na ostrově Nonsuch vydala knihu. Můžete ji čtenářům představit?

Jmenuje se Nonsuch Summer a je to autobiografie. Z pohledu asi dvanáctiletého dítěte v ní vyprávím různé příhody z dětství, například jak ulovit žraloka. Celou knihou se prolíná příběh mého otce, takže jsou tam i fakta. Do letoška byla k dostání pouze v angličtině, ale v druhé polovině března vyjde také v dvoujazyčné, česko-anglické verzi s názvem Nebývalé-to léto.